NA BÍLÉ HOŘE
V NOCI K 9. LISTOPADU 1620
Noc byla tichá. Nebe zatažené,
jen místy bílé hvězdy hořely.
Na zemi lehkým mrazem poprášené
v své zmrzlé krvi zbiti leželi.
Vzdech... sopot... časem přitlumené steny...
A zase ticho... v daleku vyl pes...
Nějaké vsi jsou vzadu zapáleny,
plam zmítá se a dým jde do nebes...
V táboře vítězů též ohně planou,
zář jejich tančí stanům po plátně,
kdož nějakou byl v boji stižen ranou,
zde vyhřívá se. Druzí udatně
z korbelů pijí, v kostky hrají, pějí
chraplavě domoviny svojí zpěv...
Jak černé stíny stráže přecházejí.
Ve vzduchu vlá a šumí korouhev.
A oficéři říšské soldatesky
ve stanech připíjejí císaři:
začátek dneska vydařil se hezky,
ať se i konec jemu vydaří.
I oficéři bavorského voje
ve stanech pijí: byla pohoda,
buď Bohu sláva! Chrání věrné svoje
a kacířům své ruky nepodá...
149
A v Hvězdě připíjejí Ferdinandu
Max bavorský a Buquoy generál:
Bůh dechl, rozbil kacířskou tu bandu,
meč jeho nesem – nuže zítra dál!
Noc míjí... Po kolena vykasaná
po stuhlé krvi v pevné odvaze
Smrt chystá se jít s prvním svitem rána
pro nejbližší svůj tribut ku Praze...
150