KAREL Z ŽEROTÍNA
A to je věrnost... Býti odán pánu
s tragikou krve svojí umlčené,
pěst jeho cítit, za ranou zřít ránu,
jak dopadá na hlavy přemožené –
a přec mu sloužit. Vyštván k cizím prahům,
jak nepotřebný nástroj odhodí se,
a přece hledět prosebně k těm vrahům,
zda kousek svědomí v nich probudí se –
a umřít v stesku. Tělo vrátit zemi
a dědictvím dát lidu svoji duši,
by sloužil s nahořklými nadějemi
a němou krví věčně, jak se sluší.
164