ZÁTIŠÍ
1630
Zas ticho v statku, neboť trubačové
na návsi třikrát hlučně zatroubili,
a s klením sbírali se soldatové.
Tak odešli i ti, kdož tady byli.
A vozů jejich praskot zapadá sem
i píseň jejich cizí čtveračivá,
pak skotu řev, jenž srdcelomným hlasem
zpět teskně touží do rodného chlíva.
Je ticho v statku... Lenivě se válí
kouř v doškách střechy. Místy povyskočí
už rudý plamen. Bez pohnutí z dáli
ztrnulou hrůzou vyvalených očí
sem hledí hospodář, jenž visí tiše
na hruši u studny. A obnažena,
podlitin plna, s řezem v bílém břiše
na znaku na zápraží leží žena.
Na kůlu plotu nabodeno děcko.
Pes pod ním leží s přeraženým hřbetem,
výt nemá sil, zří tupě na to všecko.
A slunce hasne v slávě nad tím světem.
166