Proč obrací se nyní oči moje,
kdykoli patřím na hvězdnaté pole,
jen k tobě, hvězdo veliká a bílá,
jež prvá ze všech opouštíš své místo
ni družek nedbajíc ni povinnosti
a v tmu se bereš, jako odcházívá
z bitevní vřavy vojín poraněný?
Bůh slaven buď, pán světa, všeslitovník,
jenž vládne na dni soudu. Kéž nás vede
jen přímou cestou, cestou těch, k nimž patří
pohledem milostivým – – – ach, ta slova
zní prázdně mi, má duše v nich se nechví.
Jen jakbych oblázků pár přesypával
do ruky z ruky – – tak je vždycky nyní.
Zmizelo všechno. Zatvrdil se Allah
a zjevení mé duši nedopřává.
Mdlé ruce vztahuji vždy po té chvíli,
jak tenkrát byla, do proudících časů,
ty běží mými prsty jako voda
a vytáhnu-li ruku, vždy je prázdná.
Noc byla plna světel jak ta dnešní,
Chadiža spala, plochou střechy domu
já procházel se – tu mým tělem prošly
mráz s žárem, náhle pad jsem jako podťat
a leže nehybně já slyšel písně
a hudbu harf – a boží anděl přišel...
Za ruku vzal mě – cítím, že mám křídla –
a z Mekky letěli jsme v Jerusalem
a odtud vzhůru ke hvězdnaté pláni.
Ved nebem šesterým mě – v sedmé nebe
mu svatá bázeň vkročit zbraňovala,
tož sám jsem vstoupil do skvoucího mraku,
jímž Allah zahalen je. Hrůza prošla
mým tělem a já cítil na rameni
spočinout velkou chladnou ruku boží...
Proč anděl ke mně víc už nepřichází?
Proč neklade mi znovu v duši slova,
jež pověděti měl bych lidu svému?
Vždyť uši jejich stále ještě žízní
a oči jejich stále ještě prosí –
čím napojit je, je-li sucho v duši
a ret můj mdlý a jazyk neohebný?...
Kdy přišel naposledy?... Ano tenkrát
u Badru v bitvě, kdy mi v tísni vnukl,
bych písku hrst vmet Koreišitům v oči
a oslepil je... Teď se chví má ruka
a přejede-li obličej a čelo,
tu čtou mé prsty písmo stáří na nich,
znak spustošení, jaký zanechává
Asrael všude, kde se křídlem dotkne.
Ó Allah, zanevřels na sluhu svého?
Vždyť mnoho ještě provést chci k tvé slávě
a jmeno tvé nést do dalekých krajin
k národům cizím, jak mi nakázáno
kdys andělem tvým, bílým Gabrielem.
Proč opouštíš mě? Co mám říci lidu?
Jak palma bez vody já scházím, hynu
a opěrou mám býti milionům.
Proč nedals padnouti mi v ryku boje
a vylít krev, z níž člověka jsi stvořil?
Hle, na zahrady déšť tvůj aspoň padá
a déšť-li nedáš, aspoň rosu pošleš –
kde já však nabrati mám vody živé,
bych svlažil duše žíznící a žhavé,
když ani kapka rosy nedopadá
z tvých rtů v mou duši? – – – Vykládám, jak umím,
opuštěn tebou čerpám ze své duše,
však v duši sucho je a úpal pouště.
Jak vést, když sám nevidím? Kroky moje
jsou nejisté, má cesta není přímá
a pískem kraje jdu, kde Samum zavál
každičkou stopu. Jde ta cesta k ráji?
Vždyť nevěřím v něj. Přeludem lid sytím.
Tak oasa se často jeví v poušti
umdlených očím bědné karavany
a lákavá je napnout síly k metě
v háj palmový a k studním svěží vody...
Či ubírám se přece k tobě, Bože,
jsa poutník cesty neznalý i cíle
a drahou nejistou a bez znamení?
Ach, jednou ještě kdybys pověděl mi,
jen jednou ještě! – – – – – – – – – – – Ticho. Marno všecko.
Já darmo čekám, jak jsem čekal včera.
Ta bílá hvězda, k níž se denně musí
mé oči dívat, zapadla zas časně
a druhým menším zářit zůstavila.
Sestoupím v dům svůj. Aišo, ženo moje,
nejdražší květe, jejž jsem utrh cestou
života svého, bdíš as, čekáš s touhou,
až navrátím se. Vznešená tvá duše
dojista cítí, jaká muka nesu
v svém bědném nitru, neboť oči tvoje
mě pronikají a tvá ruka klade
se kol mé šíje jako měkký obklad
ran duše mojí... Allah, věčný Bože,
buď milostiv mi, dej mi těch jít cestou,
k nimž laskavě zříš, a ne těch, kdož hněv tvůj –
ne, nelze modlit se už – – – snad až zítra –
a ne-li zítra – – – Allah, věčný Bože,
kéž raděj noc ta poslední je nocí,
jež pro život mi byly usouzeny...