JAROMÍR.
Jak truchlý stín se šineš dějinami,
ó Jaromíre Přemyslovče bědný,
co neštěstí tvá divou hrůzou křičí,
ač čas tvůj neznal zrovna citlivůstek.
Dva bratry měl jsi: jeden o tvé mužství
a druhý zloupil o světlo tě očí,
tak vlekl jsi se životem, a v posled
tě probod kdosi – zdola na záchodě.
Co více chtít? To bylo více než mnoho.
Tak ani Řím tě nemoh potřebovat,
když svaté dělal z našich mučenníků,
by v krvi jich se ujal Kristův stromek.
I zoufající neštěstí má někdy
cos k smíchu dráždícího pro diváka,
a proto neotevřel, Přemyslovče,
ti chytrý římský estet svoje nebe.
122
A proto žádný zázrak, žádná báje,
jež by tě vykrášlily zbožným duším –
chvěješ se pouze v listech dějepisu
v osudů svojich hrůze směšný kastrát.
123