Barbaři (in Svědomím věků 3) (1912)

1907-1911, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J. S. MACHAR
SVĚDOMÍM VĚKŮ
III.
BARBAŘI
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1912
[2] BARBAŘI
1907–1911
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1912
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
Tiskem Edvarda Leschingra v Praze.
[4] DRU JINDŘICHU VANČUROVI.
ZA VAŠE PŘÁTELSTVÍ – ZA ZTLUMOČENÍ DENISE – ZA TOHO PEVNÉHO ČESKÉHO ČLOVĚKA, KTERÝM JSTE –
VÁŠ
MACHAR.
[5]
TMA.
Noc leží na všem. A tma její dusí. Kříž ohromný z ní ramena svá zdvihá a ta jsou černá, jakoby Smrt sama své paže rozvírala... Nějaký prostor, pohybů v něm chaos a chaos zvuků. Hlomození bitev, ryk vítězů a vzteky přemožených. Pláč, vytí, zoufalost, řev pomsty, výskot a krve žízeň věčně neshasená... Tu a tam časem postava se zvedá – zda muž či žena, světec nebo zlosyn – rozeznat těžko. Možno též, že zvíře hladové zlata, země, panování. A jen se zdvihne, sraženo je jiným, jež vyvstalo, by také ihned padlo... [7] Dva černé stíny rvou se spolu nad vším: to stařec-papež bije dřevem kříže do meče, jímž se císař Němec snaží jej sehnat s křesla kdysi Augustova... A časem ve tmě zakmitne se jiskra, drobounká jiskra kratičkého žití, jež nesvítí – snad toužil někdo světlo roznítiti. Snad záblesk v zorničce to bestie byl, jež vidí potmě... Uhaslo. Tma všude. A hlučí to a řičí, lká a vyje. A žije to. A chvilky nachází to, kde tělo k tělu s vášní přivíjí se, neb také dětské hlasy slyšet možno. Bezjmenná žití národů a lidí vznikají, žijí, hlomozí a hynou. Krev páchne z toho, slaný výpar slzí a tlení věků nikým nepohřbených... A kříž ten nad vším. Černá ramena svá vztahuje nad vším na znamení vlády, jak Smrt všemocný, tvrdý, nelítostný... 8
PAPEŽ FELIX IV.
Dlouho, dlouho myslil papež Felix, konečně přec myšlenku svou proved: onen kulatý a pěkný chrámek, jejž při Via Sacra pohani kdys městu Římu byli zasvětili, otevřel, dal vyčistit prach věků, vyhnal demony a špatné duchy křížem, kadidlem a svatou vodou, potom sarkofag a pozůstatky svatých bratří Kosmy, Damiana přenést sem dal, postavil jim oltář, kde mši první sloužil s velkou slávou. Večer na to zíral dlouhou dobu z okna v paláci svém lateranském směrem k Foru, jakoby chtěl najít kulatý chrám, nový výboj církve, ozářený rudým zlatem slunce – nenašel ho; mramorové tělo, amfiteatr to Flaviovců, jak štít zakrývalo celé Forum 9 hrozebně se tyčíc v purpur nebes. Zlobně přeměřil je papež Felix, ale hnedle upokojil duši: mrtvý kámen skálu nepřemůže, na níž svatá církev pevně stojí; a kdo stavěli jej v pýše svojí, Vespasian, Titus, Domitian, v ohních pekla smaží se a pekou, a kdo po nich přišel, škvaří se tam, a kdo sedával v něm, sedí nyní v řekách plamenných pro bludy svoje; tisíce a miliony duší v pekle zajato je pro vše časy a ti církvi víc už neublíží... Rozjasnil tak duši papež Felix, myšlenkou pak potěšil ji ještě, že si jistě všimnou v Byzancii, kterak zvláště poctěni jsou v Římě ti dva svatí, syni Orientu; bude polichocen řecký císař, odvděčí se, možná, papežovi, kdyby přišel čas a přešla sláva Gothů barbarův a Arianců... Blaženě si uleh papež Felix, blažen usnul a tak se mu zdálo: 10 Leží v lůžku, před ním náhle stojí přísný stařec v purpurovém rouše, vysoký a oholených lící – papež Felix znal, že pohanský to Diocletian je imperator. Imperator zle se na něj dívá, potom praví: – Jakým právem, muži, zavádíš ty cizí božstvo v město? Víš ty, že to barbaři dva byli, které zákon můj dal utratiti pro podvratný odboj proti státu? A ty, římský občan, jednáš takto? – Procit papež. Požehnal se křížem. Těžký sen mu znovu sklížil oči: Na Foru je v kulatém tom chrámku. Sám tu stojí. Chrám je pevně zavřen. Dusné hrozné ticho plní prostor. Náhle rozlehly se takty kroků, meče řinčí – papež ví: toť vojsko – skřípající rozletnou se dveře, v nich se zjeví stařec na bělouši – Diocletian zas imperator, za ním orly legií a vojsko. Imperator vetkne v něj svůj pohled 11 a dí přísně: – Zde je! – Papež tuší, že je ztracen. Zločin velezrády na duši mu leží, poutá údy. Vzkřiknout nelze. Za ruce ho chápou. Vlekou z chrámu. Rozbíjejí oltář. Buší v sarkofag. Je konec, konec. Pranic nedoví se řecký císař... Skála Petrova se rozsypává... Po Foru jej vedou. Je tam kotel, vřelý olej k okraji jej plní, pod ním rudozlatý oheň hoří – vmetli jím tam. Žár mu chvěje tělem, takhle trpěl Kosma s Damianem, ano takhle – – v tom se papež vzbudil spocen hrůzou, tělo jeden oheň. Slova neřek. Nepromluvil vůbec a jen vystrašeným zrakem zíral oknem v dálku. Tak si smrt jej vzala. A ten strašný pohled sklených očí obrácen byl k oknu Lateranu, odkud bylo vidět hrdou stavbu, mramorové dílo Flaviovců, kryjící jak štít to celé Forum. 12
ÚČINNÉ POSTĚNÍ.
Malomocný člověk od Milana připutoval k světci Severinu: – Pro Ježíše, jehož díš se sluhou, zbav mé tělo téhle nečistoty! – Pomodlil se nad ním sluha boží, v Dunaji mu vykoupat se kázal, a hle, oslavil Pán sluhu svého světce Severina jasným divem: čist a uzdraven byl malomocný. – Tělo uzdravils mi, sluho boží, rač mi, prosím, uzdravit i duši! – Znovu pomodlil se světec nad ním, přísným postem postit se mu kázal, mnichy dal mu, bdělé strážce postu, potom příkaz jim i jemu tuhý: modliti se dnem i nocí k Pánu. Po dva týdny Milaňan se postil přísným postem, sousta do úst nevzal, 13 po dva týdny mniši modlili se, po dva týdny k němu zřel pán Ježíš – až pak oslavil zas sluhu svého světce Severina jasným divem: milostivě zjevil se mu ve snu, oznámil mu, že už vezme duši postem očištěnou v slávu svoji – ráno na to Milaňan byl mrtev. 14
HLAVA SVATÉHO DIVIŠE.
Svatý biskup Diviš pochopy jsa jat zapříti měl Krista, modly uctívat. Svatý rozjásal se: – Bože na trůnu, ty mi neodpíráš slávy korunu! – Do pece jej vrhli. Mezi plameny svatý biskup zpíval zpěv svůj nadšený. Do vody jej vmetli. Voda nesla jej, světec zpíval zpěv svůj ještě radostněj. Zavolali kata: – Nabrus meč a tni, můžeš-li ty, Kriste, zde jej vytrhni! – Od těch dob, co mečem svatý Pavel sťat, nesmí žádné hrdlo meči vzdorovat. Ocel blýskla. Svatá hlava letí v zem, pohani zří na ni v skřeku vítězném. 15 Ale rázem tichnou: tělo bezhlavé naklání se k zemi k hlavě krvavé. Ruce si ji zdvihly... Katy úžas jal... A trup světce kráčí s hlavou dál a dál... Z Paříže s ní pílí... K Remeši jde teď... Na oltář ji klade Kristu za oběť... Usmál se Syn Boží na ni laskavě, zpět ji poslal k své i její oslavě. Pohan, vrchní soudce, od popravy spěl, náhle divné kroky v zadu uslyšel. Klap-klap, klap-klap cosi za ním zadupá, ohledne se: Hrůza, hlava biskupa! Do běhu se pustí, hlava za ním v běh, v dům svůj vpadne, za ním klap-klap na schodech. V pokoji se zavře, k stolu usedne – náhle jako hadem uštknut pobledne: Hlava biskupova stojí na zemi, přísně na něj hledí zraků zářemi! 16 Zavyl pohan děsem, meč svůj uchopil, po jílec až v prsa si jej potopil... – – – – – – – – – – – – – – – Jezu, věrný pane, kdož ti věrni jsou, poctíš slastí nebes, slávou pozemskou: hlava světce leží – nevýzpytný div! – na oltáři v kapli remešské jak dřív... 17
KONEC VANDALŮ. R. 534.
Gelimer, kdysi vandalské král říše, tři prosby, pane, s pozdravem ti píše. Kus chleba pošli – ptát se není třeba, kdy naposled jsem vůbec pojed chleba. A potom houbu. Houby kousek chci mít, oteklé oko toužím sobě vymýt. A harfu rač mi poslat. V svitu luny bít budu v rokli svojí v její struny, chci hudbou písničku si provoditi, již jsem si složil o svém pestrém žití. Jen to mi schází k úplnému štěstí... Tvým vojskem obklíčen a v tvé už pěsti 18 já neměl nikdy život veselejší a nesmál se tak, jak v té pusté skrejši, nad slávy marností a vlastním zvratem a že jsem hyenám a plazům bratem! 19
SVATÝ BENEDIKT.
I. I.
 Žil v jeskyni. Byl na pohled jak zvíře, neb vlas a vousy jeho mísily se s divokou koží, kterou halil tělo. Svět války vedl, hýřil, hověl hříchům, však on se šťastně vymkl víru jeho a v rokli svojisvojí žil jen Bohu svému. Tu vyčenichal Satan, svůdce duší, zátiší jeho a hned pekelníku se kořistí zvlášť vábnou světec jevil. A proto denně vcházel do jeskyně, ne v podobě své s kopytem a rohy, však jako nahá plná svěží dívka a lákal záludnými sliby slastí zbožného světce. Ke kamenu used, kam Benedikt si složil hlavu k spánku, a v líc mu dýchal horkým sladkým dechem 20 a bílým tělem v oči jeho svítil a měkkým hlasem k radostem jej volal. I zakrýval si poustevník mdlé oči, však ďábel i tmou jeho ruky zářil, a zacpal poustevník si mechem uši, však sladký hlas tím vášnivěj v ně vnikal. Chtěl o kámen bít hlavou rozpálenou, však v dívčí pružná ňadra bil jí jenom. V zem zaryl tváře, modlitby své šeptal, však tělo svítit viděl, výzvy slyšel a vřelý výdech její zaléval jej. Už začal váhat... Uštvaná už duše se podávala... Vyjít v svět... vzít ženu... a žíti jako tisíce jich žije... snad zmizelo by potom pokušení... Tu Bůh mu přispěl, pomoc nejjistější v největší nouzi. Před jeskyní stála houština kopřiv. Po vnuknutí božím z modliteb vytrhl se, odvrh kůži, a nahé tělo hodil v koupel jejich, v nich obracel se, potápěl se, brodil, až celá kůže jeho zkrvavěla. A tam, kam padly kapky krve jeho, 21 červené růže vzrostly na památku, a růže ty tam do dnešních dnů kvetou a poutníkům jsou svědky slávy světce, milosti boží, pokoření pekel... A z koupele té duše vyšla čistá a plná milosti a bázně boží. I rozsmutnil se Satan, kníže pekel, a schlíple odplazil se v říši svoji. II. II.
 Sta lidí hrnulo se nyní k světci, jichž život smyslu neměl. Prosili ho: – Hle, ukaž nám, jak žíti. Svět se boří, největší říše upadají v rumy, ó pověz, jak žít, aby trosky v pádu nám nezabily navždy duše naše! – Klášterů osm vystavět dal světec a všechny plny byly. Modlitbami a zpěvem velebili mniši Boha, že nedal zahynouti duším jejich. 22 III. III.
 Však trpce dívali se kněží světští za ovečkami v dálku odešlými, neb ovce prchne-li, je pryč i vlna. A myslili a přemítali dlouho, až našli. Jednoho dne sedm heter, těch nejkrasších, co shledalo se v Římě, se vydalo na cestu k Subiaku a vešlo do klášterů Benedikta. A osmi kláštery pak prošla každá a šestkrát odolal-li který bratr, po sedmé padl. – Padli takto všichni. IV. IV.
 I rozsmutnil se velmi starý světec, hůl poutnickou vzal, odebral se do hor a stále šel, kam zaslzené oči jej vedly. Náhle slyší krákot s výše, a hle, tré havranů se vznáší nad ním, a vidí, že mu cíl ukázat chtějí. Jde za jich letem po hřebenu horstva a modlí se a pěje písně Bohu. 23 V. V.
 Chrám bílý stojí na vysoké hoře, chrám Apollinův. Kolem plno růží, omamných pyšných růží Venušiných. Na střechu chrámu havrani se snesli a svatý porozuměl. Začal bíti poutnickou holí v růžové to pole, až zrudla zem kol krvavými lístky, rozmetal oltář silou nadčlověka, rozvrátil sloupy, rozbil sochu modly a stánek nový stavěti tu začal pravému Bohu... VI. VI.
 Na zvráceném sloupu zjev bílý seděl přihlížeje práci. Jak z mramoru byl, svítil bílým tělem, však vzdušný byl a jako pára lehký. A zrak měl tmavý, vítězný a pyšný, rty sevřené a na nich pohrdání. A světec viděl, že to není anděl. I hnal se po něm, bil v něj holí svojí, však nezasáhl, jenom vzduchem šlehal. 24 Znak kříže také marně na něj vrhl, zjev vzdušný nemizel. I viděl světec, že demon je to asi mrtvých bohů, a na vzdor jemu pospíchal v té stavbě a nutil dělníky, by popílili. A demon seděl pyšně, usmíval se, a pohrdavě zíral k práci jeho... VII. VII.
 Chrám hotov byl i klášter. Starý světec klek před oltářem, zapěl slávu Bohu a k novým bratřím, kteří míti chtěli života smysl, obrátil se řečí, že marností vše, snem že život celý a teprv po smrti že probuzení, že nutno tak snít, aby probuzení nebylo těžké. Rozmlouvati s Bohem – toť modlitba je. Hlásat slávu jeho – toť písně, jež se pějí k chvále jeho. A je-li chvilka, kdy se odpočívá po bohulibém tomto zaměstnání, má obrátit se k duším dobrých lidí, jež v knihách žijí. Kniha útočištěm a společníkem nejlepším je v žití, 25 jenž chrání před žádostmi světa duši, jí křídla dává k letu v doby dávné i v časy příští, přenáší ji světem, že jako oblak nese se pak nad ním a sní svůj sen jak dítě beze hříchu. VIII. VIII.
 V tu chvíli hlasitě se zasmál demon, jenž dosud seděl na zvráceném sloupu. Teď zdvih se, zářil jako slunce jasně a lehkým krokem kráčel ku klášteru. Šel síněmi a vklouzl v dlouhou kobu, kde stála řada skříní, stolů, pultů s náčiním psacím... Zde se změnil demon ve zlatý prach a rozplynul se síní, vnik do skříní a zapad v pergameny, v nichž psána byla díla filosofů a verše pěvců zaniklého světa... 26
Z KRONIKY BISKUPA GREGORA
Z TOURSU O STATEČNÉM KRÁLI
FRANKŮ CHLODOVECHOVI.
Štít nejpřednější, který církev má, bojovník Kristův, chrámu záštita, Chlodovech jasný, statných Franků král, vzal z ruky boží nové vítězství. Když z boje proti Gothům vrátil se, svým sídlem město Paříž učinil a sedě v síni svojí královské přemýšlel, jak by moc svou rozmnožil a světlo svaté víry Kristovy v pohanské zanes temné končiny. I vzkázal takto Chloderichovi, jenž synem krále Sigiberta byl: – Hle, otec tvůj už lety stižen jest a k tomu kulhá nohou schromenou, ten kdyby zemřel, připadne ti říš a s říší jeho naše přátelství. – 27 I zamyslil se velmi Chloderich nad tímto vzkazem krále franckého. A když byl s otcem chromým na honu, a Sigibert si o polednách leh v svém stanu v stínu dubů staletých, tu naved muže mladý Chloderich a poslal jej, by otce usmrtil. Tak stalo se. Byl mrtev Sigibert a Chloderich byl králem provolán. I vyslal posly k městu Paříži, by vyřídili králi franckému: – Můj otec zhynul. Já se pánem stal jak říše jeho tak i pokladů, a proto neleň poslat lidi své, a co by se ti líbit ráčilo z pokladů otce mého, pošlu rád. – I odpověděl jemu Chlodovech: – Za dobrou vůli tobě děkuji. Rač poslům mým, až přijdou, ukázat poklady, jež jsi zdědil po otci. Jen ukázat, neb mně se nechce jich. – Když přišli lidé krále franckého, tu ukazoval všecko Chloderich, 28 co na pokladech uschováno měl. I přišli k truhle pevně kované a řekl Chloderich: Zde v truhle té schovával otec zlaté peníze. – I řekli posli: – Vnoř tam ruku svou a ukaž něco z toho obsahu. – A když král ke dnu ruku ponořil a hlavu nízko sehnul do truhly, tu mocným švihem jeden z poselstva mu zaťal v lebku svoji sekyru. Hned dověděl se o tom Chlodovech, na místo spěchal, kde byl shromážděn lid obou králů nyní zbavený, a takými jej slovy oslovil: – Vám jeden král byl zabit na honě vlastního syna svého návodem a druhý, syn a otce svého vrah, zahynul právě rukou neznámou, když na zděděné hleděl poklady. Já na všem tom jsem zcela bez viny. Vždyť není člověka, jenž proléval by krev svých přátelů a příbuzných. A přáteli a z přízně byli mi obadva vaši mrtví králové. – 29 Však co se stalo, nelze odčinit. Jste osiřelí, libo-li vám však, s důvěrou svou se ke mně obraťte a žijte pod mou mocnou ochranou! – I tloukli všichni štíty o štíty a pochvalu té řeči volali. A Chlodovecha na štít pozdvihli a králem svojím prohlásili jej. Tak Chlodovech se pánem říše stal i pokladů všech, neboť mocný Bůh rozmnožit proto ráčil jeho říš a nepřátele v ruce jeho dát, že Chlodovech jak druhý Konstantin byl svaté víry římské pavezou a srdce čistého jsa, cestou šel, jež Hospodinu byla k libosti. 30
ZEĎ AURELIANOVA.
Života mého na krátce je, cítím. A proto poslyš, synu syna mého, mé slední přání. Dar máš naznačiti na blance divných značek seskupením i lidskou řeč i děje časů prošlých. Ty můžeš napsat všechna slova moje i jiných ještě mužů, kteří stejně jak já jsou hynoucími zbytky Gothů. A napiš všecko, aby nezmizela památka naše s námi z myslí lidských. Král Theodorich ved nás v Italii. Ne z touhy lupu, ale že mu vzkázal byzantský císař (střež se jich vždy, hochu, zvěř žádná chytrosti jich nemůž míti a podlosti jich žádný jiný národ), že jeho mysl zná a má nás v úctě, že v Italii vytrhnouti máme, kde Odoaker hrubec hospodaří 31 a, lidé čestní, dopřáti si právem lahody vzduchu, dobrodiní půdy. A tohle zvláště poznamenej, hochu, my přišli, vzali, ale nezplenili, neb hrdý člověk tak ctí cizí slávu, jak doufá, že i jeho bude ctěna. My nezplenili. V pokoji jsme žili s národem římským ctíce slávu jeho i místa, která byla svědkem jejím. Ba, Theodorich zákonem je chránil před hrabivými prsty kněží církve i lidí zištných. Trajanem jej nazval lid římský vděčně, neboť město toto už dávno nemělo tak šťastných časů jak za dob vlády naší. Tehdy změnil jsem já též způsob žití svého tady stav z vojína se vzdělavačem půdy, dům tento získal jsem a vzal si ženu z dcer římských. – Zesnul Theodorich v pánu, i uzdálo se císařovi, Řeku, by vzal nám zase, co nám nedal kdysi. 32 Vše opustit jsme měli, jíti v dálku od krajin, jež nám zvyk dal za otčinu. A hnedle přišlo vojsko jejich v město, a v městě vzatém nemůže hůř řádit nepřítel drsný, jak ti Řeci v Římě. Vitiges přitáh na to od Ravenny s našimi lidmi. Vůdce Řeků zavřel se ve zdech města, a ty zdi, ty znáš je, ty šedivé zdi, mlčenlivé, vzdorné, ty zničily náš národ. Hrozná síla z pradávných časů v kamenech těch žije a vzepřela se nám, svým dobrodincům, a rozdrtila výkvět síly gothské. Belisar, řekli, obhájil prý město. Belisar, pravda, rek a velký člověk, – však proto také poznal stálost přízně císaře svého: o žebrácké holi prý chodí kdesi po dalekých zemích – však Belisar to nebyl. Jen ten kámen, ten strašný kámen, jímž je opásána hruď města toho, ten bil naše hlavy, ten z našich těl si stvořil druhou hradbu okolo sebe. Město nevyzpytné v své lásce zahladilo národ gothský. 33 Totila, Teja, oba reci naši už přišli jenom, aby ještě v slávě dohaslo slunce naše při svém pádu. Náš národ slavně zhynul, Řím však hyne jak bědný žebrák u řeckého prahu. Zdi příšerné a šedivé teď mlčí a v tupém klidu vyhlížejí v dálku, co eunuch Narses vládne Palatinem a hrabe zlato z opuštěných budov, ze starých chrámů, z hrobů slavných rodů; co pustým městem postavy se plíží, truchlivé zbytky velké minulosti, hladové, v cárech, hyenními pudy už žijí jen a vyjí po potravě; co řecké vojsko z bujné kratochvíle rozbijí sochy, ničí sloupy chrámů a na zvěř lidskou pořádá si honby – to všecko napiš, synu syna mého. Z národa není nikoho už v městě, však v kraji místy někoho přec najdeš, haluzku živořící, svědka bojů, jež Totila náš při západu vedl, i někoho, kdo bil se na Vesuvu 34 v Tejově hloučku. Otec tvůj tam padl i druzí syni moji. Poznamenej to všecko, hochu. Příšernou zeď popiš, jež přemohla náš národ, není druhé v oboru světa necitelné, kruté a nevyzpytné jako je zeď tato. Jí padli jsme, ne lidmi. Sláva naše tím více hodna paměti let příštích. 35
LIST.
Já Gregor, biskup římský, sluha sluhů, své požehnání dávám Serenovi, biskupu-bratru v městě Massilii. Je chvályhodno, že chceš zabrániti, by díla ruky lidské ctěna byla na místě Krista, svatých, světic jeho. Však neschvaluji, že jsi vlastní rukou obrazy ony rozbil ve svém chrámě, jimž lid se kořil. Nebyls v právu, bratře. Neb proto užívá se v chrámě malby, jež představuje podoby a děje ze svatých písem, ze života světců, by ti, kdož čtení písem znalí nejsou, se stěny chrámu vybrati si mohli, co v liteře knih navždy je jim skryto. Ty obrazy jsou písmem nevědoucích a zrakem to jen v duši lidskou vedou, co sluchem v rouše slova do ní stoupá. 36 A nelze nikdy nasytit dost duši a nejvíce jí není nikdy dosti. A proto naprav, co jsi zavinit moh v přehnané péči, v úzkostlivém strachu. Dej vymalovat znovu stěny chrámu výjevy zbožných činů z písem svatých a nad oltář dej znovu vysázeti, jak já to činím, obraz Spasitele a Matky jeho, s všemi apoštoly, Jordanu řeky, nebeského sadu z kaménků pestrých, které umná ruka zkušených řemesníků skládat umí. Lpí zodpovědnost na těch bedrách našich za spásu lidí prostých nevědoucích a nám, ne jim, jest vydat počet jednou z svěřených duší před stolicí boží. Mou radu přijmi. Bůh ať dá ti sílu, zač v modlitbách svých volati chci k němu já Gregor, biskup římský, sluha sluhů, tvůj bratr-dělník na vinici páně. 37
REGINA COELORUM.
– – a papež Gregor věru dobře činí, že k matce boží řídí prosby lidské. Uvažme všecko: Spasitel náš jasný je s lidským tělem nyní v slávě boží. A na tom těle má též ran všech jizvy a v paměti má všechny zloby světa. Je svatý, dobrý, nejvýš spravedlivý, však že je svatý – musí být i tvrdý a že je dobrý – musí k zlým být přísný a že je spravedlivý – musí trestat. Neb svět je pánví nepravostí, hříchů, předsíní Gehenny a říší Zlého. A v tom má tedy papež Gregor pravdu. Chtít prosit Spasitele – marná snaha. On nesmí ani prosbám těm dát sluchu a jistě také nechce. Sám bych zřek se – a jsem mnich prostý – styků všech s tím světem, kdybych tu býval sklidil zkušenosti, 38 jak Kristus Pán je nese na svém těle. Však dotvrzují obrazy nám ony, jež v chrámech nad oltáři v zlatém poli z kaménků pestrých jsouce sestaveny podobu Páně věrnou ukazují – ji umní mistři podle nařízení biskupů svatých přesně prováděli, ti zdědili ji od předchůdců svojich a tito od svých, až se k apoštolům žebříkem takých pevných zvěstí dojde – a Pán náš na nich přísný je až k zlosti a neoblomný, prosbám nepřístupný, jen na soudy a tresty zdá se myslit. Tak Gregor papež v rozpoznání všeho a osvícen jsa jistě poslem božím, tím andělem, jenž často rozpráví s ním, na dobrou Matku Boží ukazuje, k ní prosby, vzdechy, lítost řídit káže, což správno jest. Máť boží je přec matka, jež vždycky ještě smí se přimluviti u Syna krále. Pravda, na Golgathě jí srdce puklo. Ale v oslavení nynějším jistě všecko zapomněla a radostnými zraky dívajíc se vybízí přímo všechny trpitele jí svěřiti se, jí jen důvěřiti, 39 neb může-li kdo oblomiti Krista, pak Panna je to, roditelka jeho. A v tom má tedy pravdu papež Gregor. Hle, mor byl v Římě. Město vymíralo a vyhaslo by. Kázal papež Gregor velikým průvodem jít k chrámu Matky a šli jsme tedy. A hned to se stalo: Nad starým Kastelem se zjevil anděl, meč v pochvu schoval a mor rázem zmizel. Ó Matka mnoho, Matka všecko zmůže. Vždyť za královnu nebes povýšena pluk andělů má stále k službě svojí. Kde Syn je vázán tuhým božským řádem a nesmí ani, byť se mu i chtělo, královna Matka o své vůli může a nemůže-li, všeptne prosbu Synu a Syn, jenž nesmí dáti na hlas světa, dá na hlas Matky. Neb i v božském řádu má Matka místo své, jež nepomíjí. A tak je jisto: zásluhy má velké o město Řím a církev papež Gregor a právem za živa jej světcem zovou: však ze všech jeho zásluh nejpřednější 40 je ta, že ukázal nám na Máť boží, že naučil k ní utíkat se lidstvo, k ní obracet se v bolestech a přáních, za jitra prosit o všechen zdar pro den, z večera prosit o poklidné spaní, v životě prosit o smrt bezbolestnou, v hodině smrti o soud milosrdný. 41
POSELSTVÍ MOHAMEDOVO.
Chusrui Parvis, král všech králů, má v svém sadě dastadžerdském tři tisíce bujných růží, jakých jinde nevidět. A v paláci dastadžerdském má tré tisíc zlatých komnat, v nich tři tisíce žen lepých, jak jich jinde nemá svět. A z nejkrasších nejkrásnější, růže růží, luzná Širin, radost očí, sladkost duší, něha veršů básnických. V širé síni má král králů trůn po otcích poděděný, drahokamy, zlato září ve klech slonů indických. 42 Chusrui Parvis v středu žen svých na trůně plá jako slunce, jako slunce, které svítí v počtu lesklých černých hvězd. Z krajů světa nejdálnějších posli kvapem přicházejí, zprávy nesou od vojsk perských, o vítězstvích nových zvěst. Otroci sem nesou kořist vzatou v zemích přemožených, vyslanectva stoupají sem s dary králů poplatných. V taktu tamburin se všichni před trůnem až k zemi kloní – neboť nesmí oči jejich zřít do lící posvátných. Náhle člověk v šerém plášti u stupňů se křesla staví: – Mohamed ti, prorok boží, králi posílá ten list. – Vytasili meče stráže, tři tisíce žen se chvělo – 43 ale Chusrui, král všech králů, usmál se a začal číst. – Bůh je jeden, totiž Allah, Mohamed je prorok jeho, mimo víru není spásy, všecko jiné klam a mam. Nemeškej, ó králi perský, před světlem si nekryj oči, kdo jde ze slunce, jde z žití, kdo jde k pravdě, zniká tmám. Vyvol světlo. Lhůta krátká. Allah brousí kopí, šípy. Hledej jej, sic běda tobě, on-li tebe vyhledá. – Křížem roztrhl král psaní, vmet je Arabovi v líce, Arab kleká, lístky sbírá, k rtům je zbožně pozvedá. Odchází. A král všech králů hlasně rozesmál se za ním, smíchem zazvonily rety tří tisíců lepých žen. 44 Nejjasněj se smála Širin, nejkrasší ta z nejkrásnějších, radost očí, sladkost duší, básníků všech luzný sen. – – – – – – – – – – – – – V hloučku věrných v žluté poušti vyslech posla prorok boží, na prsa si složil ruce, zadíval se do dáli: – Jak on list můj, říši jeho bude trhat Allah v krátku – A ty tmavé oči jeho s vírou v dálku zíraly. 45
O SLÁVĚ BISKUPA ODONA.
Jenž tu nyní pod mramorem leží čekaje, až anděla hlas zazní slavné zmrtvých vstání zvěstující, biskup Odo byl a pastýř stáda. Bydlil v paláci, jenž komnaty má samé zlato, mramor, samet, purpur. Ze zlatých mís jedl dobrá jídla, píval víno z rohu, jenž hrál blesky zasazených pestrých drahokamů. A když jazyk jeho míval hody, také očím popřál potěšení: svižné tanečnice tancovaly v síni jeho zahaleny pouze krásou svojí. A když těšil oči, také uším přával, co jim libo: muzikanti hráli symfonie příjemné jak drahocenná jídla, ohnivé jak zlatožluté víno, svižné jako tanec lepých dívek. 46 Aby nevzali pak pohoršení z tancujících krasavic, dal biskup prostým hudcům sedět v galerii, odkud možno slyšet, ne však vidět. Jako kterýkoli dobrý rytíř uměl kostkovat a hrát hry všecky, šípem střílel, sokolíka poštval, kopím skolil medvěda i kance. Z honu spěchal přímo v katedralu, by dle povinnosti sloužil Bohu, a tak horliv byl v té službě biskup, meče od boků že neodpásal, že si ostruh neodepjal od bot, že si ani čapky nedal s hlavy – tak mši zpíval, kázání svá kázal. A když Bohu dal, což božího je, na koně vsed, k lesům zase spěchal. Večer uleh na veliké lože do hedvábných podušek a peřin, kde ho čekaly dvě krasavice. Jedna modrých očí, plavých vlasů rodem byla z luzných rýnských krajin, druhou, vábnou jako tmavý oheň, 47 z Italie přivezl si biskup, když se s procesím byl z Říma vrátil, které ved tam složit poctu hrobům svatých apoštolů, mučenníků a papežské jasné velebnosti. Takto žil náš pastýř, biskup Odo, takto rozdělil dny žití svého mezi sloužení, jež patří Bohu, mezi radosti, jež žádá tělo. Teď tu leží pod mramorem rudým. Marnost nad marnost a všecko marnost. 48
MOHAMED.
Proč obrací se nyní oči moje, kdykoli patřím na hvězdnaté pole, jen k tobě, hvězdo veliká a bílá, jež prvá ze všech opouštíš své místo ni družek nedbajíc ni povinnosti a v tmu se bereš, jako odcházívá z bitevní vřavy vojín poraněný? Bůh slaven buď, pán světa, všeslitovník, jenž vládne na dni soudu. Kéž nás vede jen přímou cestou, cestou těch, k nimž patří pohledem milostivým – – – ach, ta slova zní prázdně mi, má duše v nich se nechví. Jen jakbych oblázků pár přesypával do ruky z ruky – – tak je vždycky nyní. Zmizelo všechno. Zatvrdil se Allah a zjevení mé duši nedopřává. Mdlé ruce vztahuji vždy po té chvíli, 49 jak tenkrát byla, do proudících časů, ty běží mými prsty jako voda a vytáhnu-li ruku, vždy je prázdná. Noc byla plna světel jak ta dnešní, Chadiža spala, plochou střechy domu já procházel se – tu mým tělem prošly mráz s žárem, náhle pad jsem jako podťat a leže nehybně já slyšel písně a hudbu harf – a boží anděl přišel... Za ruku vzal mě – cítím, že mám křídla – a z Mekky letěli jsme v Jerusalem a odtud vzhůru ke hvězdnaté pláni. Ved nebem šesterým mě – v sedmé nebe mu svatá bázeň vkročit zbraňovala, tož sám jsem vstoupil do skvoucího mraku, jímž Allah zahalen je. Hrůza prošla mým tělem a já cítil na rameni spočinout velkou chladnou ruku boží... Proč anděl ke mně víc už nepřichází? Proč neklade mi znovu v duši slova, jež pověděti měl bych lidu svému? Vždyť uši jejich stále ještě žízní a oči jejich stále ještě prosí – 50 čím napojit je, je-li sucho v duši a ret můj mdlý a jazyk neohebný?... Kdy přišel naposledy?... Ano tenkrát u Badru v bitvě, kdy mi v tísni vnukl, bych písku hrst vmet Koreišitům v oči a oslepil je... Teď se chví má ruka a přejede-li obličej a čelo, tu čtou mé prsty písmo stáří na nich, znak spustošení, jaký zanechává Asrael všude, kde se křídlem dotkne. Ó Allah, zanevřels na sluhu svého? Vždyť mnoho ještě provést chci k tvé slávě a jmeno tvé nést do dalekých krajin k národům cizím, jak mi nakázáno kdys andělem tvým, bílým Gabrielem. Proč opouštíš mě? Co mám říci lidu? Jak palma bez vody já scházím, hynu a opěrou mám býti milionům. Proč nedals padnouti mi v ryku boje a vylít krev, z níž člověka jsi stvořil? Hle, na zahrady déšť tvůj aspoň padá a déšť-li nedáš, aspoň rosu pošleš – 51 kde já však nabrati mám vody živé, bych svlažil duše žíznící a žhavé, když ani kapka rosy nedopadá z tvých rtů v mou duši? – – – Vykládám, jak umím, opuštěn tebou čerpám ze své duše, však v duši sucho je a úpal pouště. Jak vést, když sám nevidím? Kroky moje jsou nejisté, má cesta není přímá a pískem kraje jdu, kde Samum zavál každičkou stopu. Jde ta cesta k ráji? Vždyť nevěřím v něj. Přeludem lid sytím. Tak oasa se často jeví v poušti umdlených očím bědné karavany a lákavá je napnout síly k metě v háj palmový a k studním svěží vody... Či ubírám se přece k tobě, Bože, jsa poutník cesty neznalý i cíle a drahou nejistou a bez znamení? Ach, jednou ještě kdybys pověděl mi, jen jednou ještě! – – – – – – – – – – – Ticho. Marno všecko. Já darmo čekám, jak jsem čekal včera. 52 Ta bílá hvězda, k níž se denně musí mé oči dívat, zapadla zas časně a druhým menším zářit zůstavila. Sestoupím v dům svůj. Aišo, ženo moje, nejdražší květe, jejž jsem utrh cestou života svého, bdíš as, čekáš s touhou, až navrátím se. Vznešená tvá duše dojista cítí, jaká muka nesu v svém bědném nitru, neboť oči tvoje mě pronikají a tvá ruka klade se kol mé šíje jako měkký obklad ran duše mojí... Allah, věčný Bože, buď milostiv mi, dej mi těch jít cestou, k nimž laskavě zříš, a ne těch, kdož hněv tvůj – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ne, nelze modlit se už – – – snad až zítra – a ne-li zítra – – – Allah, věčný Bože, kéž raděj noc ta poslední je nocí, jež pro život mi byly usouzeny... 53
EX VOTO.
Zle už se vede v bouři irské lodi. Zelená vlna hned jí pírkem hodí, jak by ji k nebi vymrštiti chtěla, a hned zas klesnouti jí dává zcela do jícnu moře. Plavcům ruce klesly, neb nadarmo je chtít bít ještě vesly v soptění proudů. Také není síly. Kapitán kleká zoufale v té chvíli, o pomoc prosí světlou Matku Boží a slibuje, že k oltáři jí složí jak stěžeň této lodi velkou svíci – v tom přeruší jej lodník slouchající a křičí na něj: – Ale, kapitáne, vždyť v celém Irsku vosku nedostane se k svíci takové! – – Mlč, hloupý chlape, kapitán syčivě se na něj sápe, 54 – nech slibovat mě. Zbaví-li nás trudu, pak už s ní také trochu smlouvat budu a jistě sleví – a zas prosí dále: – Jak stěžeň velkou svíci k tvojí chvále přísahám dát ti. Zrovna při oltáři kde s děckem svým dlíš v paprscích a záři... 55
NA KONCI SVĚTA.
Za sebou Afriku a slavných bitev řadu, stál Okba u moře, jež leží na západu. Daleko široko jen vody rozvlněné a v zadu tone v nich již slunce unavené. A tmí se mořská pláň. Vjel Okba prudce do ní, že vlny šlehaly až k hrdlu jeho koni, a zdvih meč k obloze: Zřels, Allah, moje dílo a že jen moře to můj pochod zastavilo. A kdybych našel brod, ty víš, že táh bych dále, bych vraždil národy a ničil zpurné krále, tak jak jsem dones dnes až v tento konec světa tvou slávu Jediný a tvého Mahometa! 56
ARCIBISKUP REOLUS A BISKUP
EGILBERT.*)
Já Reol, arcibiskup z Remeše, ti, pane, píši k ducha útěše: Z bran města vyjdi. Svědkem Kristus pán, že při životě máš být zachován. – – Ó Reole, já vyšel bych, však vím, že není možno věřit slovům tvým. Však přijď sem s Egilbertem biskupem a skřínku se svatými kostmi vem. A na ni složte strašnou přísahu, že nechystá mi pán váš nástrahu. – I přišli. Před tvářemi lidí všech mu přísahali slavně při kostech. ––– *) Později oba římské církve světci. 57 Šel potom hrabě s nimi z města ven, však v táboře byl divně překvapen: Se širočinou čekal na něj kat a na špalek jej nutil hlavu dát. I ptá se hrabě, jaký to tu žert, a smál se Reol, smál se Egilbert: – Na skřínku přísahy ty padaly, však svaté kosti dřív jsme vybrali! – 58
MOR V PAVII ANNO 680.
Znát vůli boží – v tom to všecko vězí. Znát, co Bůh žádá, neboť vyplnění už dáno člověku a silám jeho. Znát, co Bůh žádá – to však lehko není a proto právě, že je nevýzpytný Bůh v zámyslech svých a že znáti nedá souvislost vůle své a trestů svojich. On bíti začne, bije, bije stále a rána za ranou jde na svět bědný a dlouho trvá, než dá znáti kněžím cíl vůle své a předmět přání svého. Ten Mor v Pavii – vypravovat mohu, neb prožil jsem tam strašné rány jeho – ten Mor v Pavii o tom dosvědčuje. Kde vzal se, byl tu. Přišel jako vítr a byl tu v celé hrůzné síle svojí. Lid mřel, a zvony na zvonicích zněly od jitra úsvitu až k šeré noci 59 tak dlouho, dokud zvoníků tu bylo, a potom ztichly. Za pohřbem šel pohřeb na svaté pole, potom ustávaly, že nosičů už více nenašlo se. A zůstávaly mrtvoly pak ležet, kde Mor je srazil: v prachu na ulici, v ložnici v lůžkách, v chrámě před oltářem a při tabulích v síni večeřadel. My zbylí, my jsme zavírali domy a viděli jsme z oken tento výjev: Jde dobrý anděl se zlým po ulici. Na domy dobrý anděl ukazuje a zlý se staví ku zavřeným dveřím a dlouhým kopím rány do nich dává, a kolik ran dá v dveře, tolik lidí v tom domě zemře, neb ta uhození znamením počtu pro Mor vyměřeným dle vůle boží byla. Celé město, Pavia slavná, lidnatá a pyšná, tím Morem bylo téměř vylidněno. A teprv nyní napadalo lidem, proč vlastně Mor ten, co je vůle boží, co přáním, jaká cena usmíření. A tu se teprv začli ptát a zkoumat a na to Pán svým kněžím zjevit ráčil, 60 za jakou cenu odvolá Mor z města. I zlíbilo se totiž tehdy Pánu, že mučenník a světec Sebestian od města Pavie má dostat oltář v kostele světce Petra in Vincoli v dalekém Římě. Vyznamenat toužil miláčka svého, jehož mladé tělo v paláci císaře kdys pohanského pro vyznávání Krista přivázáno ke sloupu bylo, aby stálo terčem střel z lučiště a zloby nevěřících. A proto začal Bůh bít lidi Morem a tak bil dlouho, až se ptáti začli, co vůlí jeho. Když pak stál ten oltář, jímž poctěn byl tam u svatého Petra miláček boží, svatý Sebestian, Mor odvolán byl, Bůh se smířil s lidem, a navštívené město sbíralo se z ran svojich zvolna právě jako člověk, jenž těžkou chorobu byl šťastně přestál. 61
ŠÁTEK SVATÉ VERONIKY.
Tiberius, starý císař římský, vyrážkou zlou po těle byv stižen oznámil svým věrným senatorům, že chce útočiště vzíti k nebi, když ho u lékařů nenachází. Slyšelť, že je v dálné Palestyně divotvorce velký, jmenem Ježíš, který rány hojí, mrtvé křísí, který jistě pomůže i jemu. Proto vyslati chce senatora, aby divotvorce v město pozval. Nabídli se všichni senatoři vladařovi prokázat tu službu, ale jenom jediný byl zvolen, přítel nejvěrnější, Volusian. Volusian vypravil se s lodí, plul a plul do dálné Palestyny, bouře však a nepřátelské větry celý rok loď zdržovaly v běhu, 62 nutily ji čekat po přístavech, nahražovat polámaná vesla, plachty urvané a zbité stěžně. Když pak dospěl v zemi palestynskou Volusian, přítel panovníkův, ohlásil mu Pilat, správce země, že byl Ježíš ondy přibit na kříž pro zlost Židů tvrdých, neoblomných. Zarmoucený Volusian přál si aspoň obraz tváře Ježíšovy uzřít někde. Hledali a našli u matrony zbožné Veroniky šátek s věrnou hlavou divotvorce, šátek, který podala mu tenkrát, když šel s křížem poslední svou cestou a měl zalitou tvář potem, krví. Tehdy Ježíš přitisk si jej k lícím a na šátku, jakby namalován, otisk zůstal svaté hlavy jeho se stopami trnového vínku, s krvavými sledy bičování i tím dobrým hledem, jímž se vděčil za tu právě prokázanou službu. Volusian pozval Veroniku s drahocenným šátkem k císařovi, 63 Pilata dal zakout do řetězů, na loď vstoupil, do Říma se vrátil. Zaplál císař hněvem k Pilatovi, do věčného vyhnanství jej poslal v Amerii, město v smutné dálce. Když pak spatřil šátek Veroniky, slzel velmi, na zem před ním padl, uctíval jej s lítostí a láskou – a hle, nemoc jeho pominula, zdráv se vzchopil, Bohu díky vzdával, matronu pak zbožnou Veroniku palácem a jměním obdaroval, obraz zázračný dal okrášliti zlatem, přečetnými drahokamy, a sám zůstal celý zbytek žití věrným ctitelem a sluhou Krista. Nelibě to nesli senatoři, že už vladař nectí staré modly; rozpáleni závistí a hněvem čekali, až císař odjel z města, a hned dali všechny vyznavače Krista pána zbičovat a vyhnat, biskupy a kněze dali v pospas lvům a tygrům v areně a cirku 64 a tak mínili, že vyhladili jmeno páně na vždy v městě Římě. Na ostrově Capri dověděl se o zločinech jejich Tiberius. V Řím se vrátil, odpravit dal spousty pohanů těch zlých a zapeklitých, psance kázal povolati nazpět stále věren úctě k Spasiteli. Zbožná Veronika dlouho žila v paláci svém, dožila sta roků a když umírala, odkázala obraz papežovi Clementovi, jenž jej celý život v úctě choval, v smrti hodině pak určil darem svému nástupci, ten zase svému, a tak došel šátek na papeže Jana Sedmého, jenž postavil mu skvostnou kapli v chrámě světce Petra blíže hrobu apoštola toho. Kapli vyzdobit dal svatý otec obrazem, jenž z kaménků jsa skládán, matku Ježíšovu představuje v slávě nebes, dole řeku Jordan, při ní Krista Pána pasoucího 65 dvanáct beránků, což vyznačuje dvanáctero svatých apoštolů, pod tím vším pak zobrazit dal sebe svatý otec, kterak zbožně klečí, k nebeským těm zjevům s úctou zírá, obraz kaple této vyzdvihuje, aby libě popatřili na ni Kristus, matka, apoštolští světci, přijali ji, pochválili stavbu, a si pamatovat uráčili, že byl tvůrcem jejím on, Jan Sedmý. 66
ZÁZRAK.
Mnich Demetrios zjevení měl ve snu: Slet bílý anděl do světnice jeho a křídla složiv kýval smutně hlavou a řekl mu: Je konec, Demetrie, je konec světa. V sobotní den onen, až měsíc úplňkem se zaokrouhlí, zem otřásat se začne hroznou silou, že všechny hory do propastí spadnou, že sesují se všechny lidské stavby a skály otevrou se, aby z pekel vyběhl plamen, který sžehne všecko, co dýše, roste, žije pod oblohou. A na to vylejí se vody mořské a zatopí i stopu toho světa, tma bude jak v den prvý nad vší zemí a nad vodami plynout jen duch boží, neb Hospodin už syt je hříchů světa a vyčerpána shovívavost jeho. – 67 Mnich Demetrios vyběh z cely zdrcen, a hlásil bratřím hrůzy doby příští a bratří roznesli je Cařihradem. Děs nevídaný zavlád širým městem. Divadla spustla. Osamotněl cirkus. Na klášter změnily se nevěstince. Rej žití zastavil se. Velké lodi v přístavech stály opuštěny lidmi. Šel z dílny řemeslník, z krámu kupec a soudce z síně soudní. A vše spělo pod klenbu chrámu. Vojáci i kněží, hetery, císař, úředníci jeho, lid cařihradský – všichni modlili se a naříkali, o zem bili čelem a slibovali. V sobotní den onen, kdy zokrouhlit se v úplněk měl měsíc, co žilo, vyšlo z města. Na pahrbku, daleko za zdmi, stáli v šeré noci. A měsíc vyšel. Vyvstal z moře rudý, a tu se zdvihl křik a nářek valný, pláč, volání žen, mužů, starců, dětí. A měsíc stoupal. Bledla barva jeho 68 a jeho kruh se menšil, až se blyštěl jak velká mince rozlévaje kolem po pahorcích a bílých domech města své stříbrné a kliduplné světlo. A hlasy zoufajících utichaly, až ztichly zcela. Potom ozvalo se tu a tam slovo, na to celé věty a hlasné posměšky. Že klam to, šalba a mámení jen byly. Že snad přihnul mnich vína sobě. Že by bylo vhodno až po oči v zem zakopati mnicha, by očekával sám tu konec světa. Křik taký rostl. Náhle patriarcha roztáhl ruce: Na kolena všichni! Dál nevzbouzejte rouháním hněv boží! Bůh soudit chtěl už – ale pláč váš slyše smilovat ráčil nad zemí se ještě. Nuž na kolena! Stal se velký zázrak, jak pro Sodomu o něj prosil marně Abraham kdysi! Na kolena, pravím! Sám na kolena kles a za ním císař a s nimi veškeren lid cařihradský. 69
RATBOD FRIESSKÝ.
Už byl jednou nohou v křtitelnici Ratbod, plavovlasý Friesů kníže, Odina byl už se odřek, model. Svatý Volfram, cele ochraptělý, zbytkem hlasu ještě doličoval život posmrtný mu, krásu nebes – tu se Ratbod zastavil: – Což kněže, shledám já se v nebi s předky svými, s hrdiny a muži lidu svého, o nichž pěvci naši písně pějí a jichž jmena žijí v duších Friesů? – Otázka ta oživila znovu zmdlelý jazyk světce křestitele: – Jak je možno tam se s nimi shledat? V slávě nebes ty se budeš kochat v sladkém štěstí se svatými páně, ale pohani ti v ohních pekla smažiti se budou v hrozných mukách – 70 Nedomluvil. Ratbod stáhl nazpět nohu v křtitelnici namířenou, zasmušil se, kroutil plavou hlavou: – Já svých předků neopustím, kněže, za nimi já životem šel celým, za nimi ať po smrti jde duše. – Pokřtěn nebyl. Pohanem žil dále, pohanem i zemřel Ratbod friesský. 71
FATIMA.
Vaddo, sličný pěvče ghazel, kam to spěcháš z Mekky? Jde tvůj velbloud pískem pouště, přes hory jde, řeky. Před tebou se bere průvod, co tě za ním vábí? Chalif Valid navrací se od posvátné Kaaby. Mračný chalif... Znám tvou touhu špatně utajenou – ta tě vede za Fatimou, chalifovou ženou. V jedno místo karavany je tvůj pohled vbitý, štěstí ještě, že tvůj velbloud tvor je ostražitý. 72 Fatima zas na zad zírá v sladkém vytržení – Vaddo, sličný pěvče ghazel, jste snad srozuměni? Do Damašku vjížděl chalif v středu karavany a sto kroků za ním Vadda vjel do šeré brány... Kdy jsou sladší políbení, věru těžko říci: zda při zlaté záři slunce nebo při měsíci – A kdy nádherněji voní – vlasy rozpletené – a kdy vášnivěji láká ňadro odhalené – A že nevěděl to také Vadda, pěvec ghazel, za slunce i při měsíci ku Fatimě vcházel. Však žel! Není zbytečnosti na tom světě větší, 73 nežli že dal Allah lidem všelikých dar řečí... Vešel jednou chalif Valid v komnatu své ženy, do všech koutů rázem poslal pohled rozzlobený – všude prázdno. V rohu truhla práce drahocenné, Fatima si na ní spletá vlasy rozpuštěné. – Chtěl bych některou z tvých věcí – zrak šel ke stěn uhlu... – Všecko patří pánu mému – – Nic, jen tuhle truhlu. – Vstala. Pevně zíral na ni pohled jeho ztuhlý. Tleskl v dlaně. Vešli sluzi: Chopte se té truhly! V středu sadu jáma zeje, s ní k té jámě jděte. Palma by se ukryla v ní. Tam ji zakopete. – 74 Vyšli. – Jdou tak různé řeči... Možno: nic v ní není... Jisto však, že zakopáme důvod podezření. – Zmizel. Na své vonné lůžko těžce usedla si, zamyšleně pletla dále havraní své vlasy. 75
UMŘEL PAPEŽ...
Umřel papež. A co zvony zněly se všech kostelů a se všech kaplí – a co rozechvění vybíhali římští lidé houfně na ulici – vhrnuli se sluzi papežovi, komorníci, kuchaři a kočí a za nimi palácové stráže a za nimi žebráci a děti, pobudové, pěvci, mastičkáři, jak co tábořilo v pestré směsi kolem basiliky lateranské – vhrnulo se v síně papežovy, rvalo koberce a drahá roucha, stříbro, zlato, peníze a skvosty, vypáčilo skříně, bralo odtud příbory a poháry a džbány, do sklepů se hnalo, bralo víno, z komor zásoby a v posled strhlo samet s nábytku a rozbíjelo 76 oken skla i nábytek a všecko, co se nedalo vzít, zloupit, odnést. Jenom mrtvý papež ležel tiše. Odraný mnich s asketickou tváří nenávistně na ten rej se díval a rty jízlivými poznamenal: – Ten, jenž neměl, kam by hlavy sklonil, aspoň takto napravovat ráčí chyby svého zástupníka tady. Jako pohan svatý otec hýřil, jako křesťan chud je v chvíli smrti. A já vidím, kterak v nebes bráně andělové malou jehlu drží, jejímž ouškem duše papežova projít nemohla, neb obtěžkána byla mamonem a statky světa. Teď snad projde. Chud je svatý otec jako já na příklad, mnich, jenž doufá, že, jak shledne anděl v rajské bráně duši jeho tenounkou a prostou, jehly té jí ani nenastaví. 77
6. DUBNA ROKU 774. (Karel Veliký a papež Hadrian rozmlouvají.)
Hadrian: Hle, králi jasný, stal ses mečem církve i patriciem města apoštolů, a zbožně, jak se na křesťana sluší, tys po kolenou stoupal stupni chrámu k svatému hrobu mučenníka Petra, kde dopřáno ti bylo, abys vyřkl své prosby všecky ku klíčníku nebes – tož slušno, bys též ty dal sluchu přáním, jež svatý Petr mými ústy hlásá. Hleď, předchůdce tvůj, velký Konstantinus, když přemoh, osvícen byv světlem víry, za nebes pomoci a zbraní vyšších odpůrce svého, lotra Maxentia, tu uznal, že dá božího co, Bohu, Řím opustil, kde leží těla světců, zem italskou, jež okolím je Říma, 78 a v dáli postaviv si nové město dal Italii s Římem světci Petru. A listinou a pečetí dar stvrdil a dokument ten leží v hrobě světce na srdci jeho. Šel pak zbožný císař, když nastal čas, by odplatu vzal v nebi, všech zemských tvorů nutnou cestou. Umřel. A jiné pokolení, jiní vládci nastoupli po něm, jak dí písmo svaté, kdož neznali už Josefa. Ti vzali císařův odkaz světci apoštolu a jako lotři o dědictví Pána pod křížem kdysi podělili sebe. A jako tehdy, taktéž ani nyní Bůh andělům svým nedal sestoupiti a bíti škůdců, čekaje, až vstane cit povinnosti v prsou těch, jimž dáno být králi lidu, strážci víry jeho. Nic nestalo se. Potupen byl v hrobě vévoda Petr, Bohu vzato bylo, což božího jest. A ten svatý Petr tak k tobě nyní volá, jasný králi: Na přímluvu mou Bůh ti ráčil dáti moc, slávu zbraní, zdraví, světlo víry – ty hleď, bys vrátil mně, což bylo mého! 79 Karel: Biskupe římský, patř, už otci mému, paměti blahé králi Pipinovi, psal psaní Petr apoštol. Já tenkrát byl hochem ještě. Petr velmi prosil a hrozil pekla ohněm tělu, duši, jestliže Pipin ihned nevytrhne a nezbaví Řím langobardských mečů a neochrání dědictví mu jeho. Dnes stejnou žádost nese světec ke mně. Jak možno, on, jenž rybářem byl v žití a chudým mužem, že se tolik stará, jsa mrtev, o bohatství toho světa? Hadrian: Tvá otázka je místná, jasný králi. Byl rybářem, je pravda. Mužem chudým. Však na světě, kde Pán, vzav úděl lidský, byl prostým člověkem jen, který chodil od města k městu, živ jsa z darů zbožných a z klasů pole, vzešlých podle cesty – tu Petr, z učenníků jeho jeden, být více nesměl nežli mužem chudým, jak správně také praví svaté písmo, že nad mistra být nemůž učenníka. Leč v nebesích, kde Pán a mistr jeho 80 v své slávě na stolici boží sedí, učenník Petr povýšen byl náhle na knížete všech světců apoštolských, a tu je zřejmo, že má jiná přání, než prostý rybář, kterým býval kdysi. Že časem vše se mění, sám též vidíš. Když merovingský král, jenž vládl Frankům, než soudem světce Petra přenesen byl i titul krále tam, kde vláda byla, tož na Pipina, otce tvého, králi, když Meroving ten cestovati volil z chudého dvorce, jenž byl bytem jeho, tu párem volů jel a pasák stáda ten vůz mu řídil. Ty však, jasný králi, na koni jedeš v rytířů svých středu a palác máš a služebnictva hojnost – proč tedy divíš svatému se Petru? Víc nechce, než co bylo kdysi jeho, víc nežádá, než obnovení toho, co Konstantin dal. Že jde k tobě s prosbou, je spravedlivo. Pro tvé velké ctnosti meč Konstantinův v držení dal tobě, pominuv byzantských i jiných vládců, a otci tvému, nedávno je tomu, 81 dal, oč byl žádán. Tož to vše, co čeká, jest jenom vděčnost synovského srdce. Karel: Však, pověz, biskupe, mi ještě jedno: Kdys vládl dobře mečem svatý Petr, mně čtli, že ucho uťal v rozhořčení z těch jednomu, kdož přišli zatknout Pána; než nyní, povýšen byv na knížete, zdá se, že ztratil bojovného ducha a rvát si nechá věc svou jak strom v poli ovoce s větve svojí nakloněné – jak tedy dědictví mu opatřiti, by zas je nezloupila lotří ruka? Hadrian: Jak osiřelé jiné kraje v říši ty dáváš v léno baronům a pánům, tak apoštol chce, aby panství jeho, jsouc částí říše tvojí, bylo v správě biskupů římských. Ty pak, strážce jeho, jsi jeho pavezou a jeho mečem, ty ochráníš je proti nepřátelům vnějším i vnitřním. Volby řídit budeš, z nichž Petrův nástupce má k správě vyjít. Nic nestane se bez vědomí tvého 82 a vůle tvojí. Za to svatý Petr své požehnání praporům dá tvojim, až poneseš znak Kristův v kraje bludů, a Hospodin tě ozáří svou slávou a štěstí spočinout dá na tvém rodě do budoucnosti časů nedohledných. Karel: Nuž, biskupe, dej sestoupit nám v hrobku knížete Petra. Listinu ať spatřím, jež Konstantinem vystavena jemu, na jeho srdci leží. Rád chci potom zavolat Etheria, jenž můj notář, by podobný spis tomu vyhotovil, a podpisem a pečetí jej stvrdím. Ty pak vlož v hrob jej k listině té prvé. A jist jsi, že mi apoštol vše splatí? Dá Sasy potřít, Thassila a Friesy? Hadrian: Jako že živ jsem! Karel: Nuže, pojďme v hrobku! 83
LEGENDA.
Když císař Karel s vojsky svými spěl v zem Saracenů, jeden z rytířů se roznemohl nemocí tak zlou, že cítil, že už nikdy nespatří svůj rodný hrad ve sladké Francii. I prosil mroucí svého přítele, by prodal koně jeho, pancíř, zbraň a peníze ty chudým rozdělil na duše jeho spásu posmrtnou. A zemřel. Přítel prodal koně, zbroj, však nerozdělil peněz chuďasům, jen sobě přilepšil a vesele dní třicet trávil dopřávaje vín a dobrých jídel svému jazyku. A když dní třicet ušlo k Věčnosti a s nimi zmizel grošík poslední, tu v noci mrtvý přišel k němu v snách a takto mluvil hlasem hrobovým: – Dní třicet protrpěl jsem v očistci a osmero muk těžkých prodělal 84 jsem pro tvou zradu. Nyní slitoval se nad mou duší světů mocný Pán a prominul mi. Kde jsem dosud byl, ty zítra budeš. Kde já třicet dní, ty na celou až Věčnost bezmeznou. Kde prodělal já muk jsem osmero, ty proděláš jich tolik, kolik slz je bídou vyplakáno na světě a ještě k tomu, kolik těžkých vzdechů na zemi hoře chudých vyvzdychá! – Den nastal. Zatměla se obloha, řev lva a štěkot vlka slyšán byl z tmy nenadálé smršti větrové, stenaly stromy, skály úpěly, a když se živlů vztek byl utišil – byl rytíř ten tam. V horách, údolích ho marně po čtyři dny hledali. Až když pak vojsko po dvanácti dnech stanulo blízko města Navarry, tu v skalní rokli našli mrtvolu, jež rozsápána byla příšerně, a poznali v ní druha rytíře. V takovou dálku čerti mrštili nádobou hříchu, duši jeho však odnesli k mukám v podzemskou svou říš. 85 A na ten boží soud zřel císař sám a celé vojsko hrůzou ztrnulé. A biskup Turpin neodvážil se za hříšnou duši ani čísti mši, neb Bůh když, ochránce všech ubohých, takovým soudem ztrestá vinníka, jsou marny modlitby a marna mše... 86
IN HOC SIGNO...
Den vítězství a slávy. Sasové zbiti jsou a leží kopci kolem. Krev svěží bystřinou se v úžlabiny stáčí. Co na živu z nich jest, do proudů Hasy vstouplo a bere svatý křest. Na vršku stojí císař pod říšským praporem a zaníceným zrakem jde širým obzorem: Zde mrtví... tam vsi v ohni... Na meč svůj udeří a takto nakazuje biskupu kancléři: Piš panu papežovi a zprávu tu mu dej o všem tom jmenem naším. Ať zjasní obličej. Říš Krista rozšířili jsme značně v dnešní den: sto tisíc Sasů zbito a zbytek pokřestěn. 87
PAPEŽ JAN VIII.
– Svatému otci, pánu přejasnému, Athanas, biskup obce neapolské, posílá tímto pokorný svůj pozdrav. Sergia, vévodu kdys obce naší, odevzdá Svatosti tvé apoštolské poselstvo moje. Svrhl jsem jej s trůnu, ač jedna matka kojila nás oba. Však bratrem mým dál nemůže být zlosyn, jenž proti božským všem i lidským řádům úsilně hledal spolku s Saraceny a s nimi záhuby a zmaru církve, křesťanských lidí, posvěcených chrámů i města Říma, ba i osoby tvé. Že kázal jsem jej také oslepiti, pochvaly, doufám, Svatosti tvé dojde, neb koho Bůh tak zaslepením ranil, jak toho, jenž se bratrem mým zval kdysi, ten nemá práva zřít na modro nebes a slunce, jež jsou slávou Stvořitele. 88 Ať Svatost tvoje rovna Josuovi hlaholem polnic Jericha zdi smete; a Gedeonu rovna, rudým ohněm pochodní pozdvižených zleká tábor nepřátel svojich; rovna Davidovi na šiky jejich dopadne jak příval a mečem bije v šíje prchajících – Jan Osmý dočet. – Pište biskupovi, že posílám mu požehnání svoje a přízeň svoji vedle sumy peněz, jíž zaplatí svých věrných dobré služby. Hle, Holofernes došel odplaty své a Bůh dal odnít světlo očím jeho! V sklep spusťte toho slepce. V sklep ten pevný, zkad lidská noha více nevystoupí. Chci osud jeho přenechat tam soudu, jímž soudí Hospodin, Bůh spravedlivý. A Hospodinu z duše zradostnělé jdem zapět Tedeum nad svatým hrobem knížete knížat, apoštola Petra! – 89
SOCHA SV. PETRA. (V chrámě sv.-Petrském v Římě.)
Byl konsul to, či snad sám imperator? A který konsul, který z císařů těch dát musil kovový svůj trup té soše rybáře Petra? Pravici k požehnání pozdviženou, levici s klíči k blaženosti nebes a hlavu s pozlacenou gloriolou, jak dogma žádá, však srdce pohanské je v onom trupu, pohanská krev jde žil těch černým kovem, pohanským dechem dýchají ty plíce, pohanstvím žije ten lhavý rybář – co mu poníženě rtů miliony ze všech končin světa líbají palec k předu posunuté pohanské nohy. 90 Už zničen skoro je ten tmavý palec polibky retů. Pohanská hruď chví se úsměškem lehounkého pohrdání z hlouposti lidské. 91
ZÁHADA.
A nemohla a nemohla a nemohla pochopit tohle hlava Nikofora císaře: Než vytáh s vojskem z pyšné Byzancie, z všech hříchů umyl zpovědí svou duši a tělo páně přijal v zkroušenosti, i vojsko jeho zpovídalo se a tělo páně bralo v zkroušenosti, a patriarcha žehnal zbraním jejich a ve všech chrámech modlili se kněží za řeckých zbraní vítězství, za pokoření surového bulharského lidu, za přemožení krvavého Kruma – a teď tu leží Nikoforos císař s krvavým bokem a v středu pobitého vojska svého. Na kamenných těch bocích balkánských hor úpalem leží slunce červencové a holohlaví supi čekají tam, 92 co vítězný lid bulharský řve zpit vášní boje a teplou krví a bije raněné a prchající. A nemůže a nemůže a nemůže pochopit věc tu hlava Nikofora císaře: jak že to přišlo, jak to jen možno, jak se vše vůbec takto sběhnout mohlo. A nemohla a nemohla a nemohla pochopit vše to jeho hlava, nemohla ani v té chvíli, když přišel černý Bulhar, vjel do vlasů jí, stočil je kol ruky a švihem meče od trupu ji odťal. A nemohla už arci ani potom pochopit ten svůj příběh, když obložena stříbrem a plna ohnivého vína vznášena byla hrozným carem Krumem na zdraví boljarů, na slávu zbraní bulharských 93 a přitisknuta k plným rtům a vyprázdněna jedním douškem – ničeho nechápala nyní, jak nechápala dříve. 94
VEČER V ŘÍMĚ.
Už skulilo se slunce s klenby nebes a sešeřil se den, krvavá červeň tryskla po obloze nad Monte Mario. I rozhovořily se steré zvony se starých basilik; stráž brány zavřela, lid příbytky své a po městě je klid. Jen v táboře na poli Neronově hřmí ruch a hluk a chvat: s úsvitem prvým kázal jasný císař zatroubit k návratu. Dnes konečně byl korunován císař nad hrobem Petrovým po týdnech nedohod, v nichž tuze ležel byl s panem papežem. 95 Dnes shodli se, a s Andělského hradu se klátí viselci, pan papež proklel je a dal je zvěšet k libosti císaři. Dnes svorni jsou, a na Mario hoře na řadu šibenic Římany zpurné zvěšel jasný císař, jak svatý otec chtěl... Tak navrátí se zítra jasný císař v německou dálnou zem a zvěst o smíru obou mocných letne po celém křesťanstvu. – Je ticho. Zvony zmlkly. Jen to nebe krvavou barvou plá a v ní ti viselci se sem tam klátí, jak černé ovoce. 96
ZÁJEZD AVARSKÝ.
Vsi hoří vzadu. Nebe černo dýmem. Plamenné proudy z daleka se lijí po zralém obilí a trávě lučin. A z míst těch valí hlučící se mračno avarských lidí. Šikmoocí jezdci se pohupují volně na konících, neb bezpečno je. A jsou spokojeni. Jsou ověšeni kalichy a kříži, relikviáři, svícny, konvicemi, ornáty, plášti, poháry a šatstvem. Krav bučení a mekot koz a ovcí, jež vedeny jsou v středu bojovníků, zní jako libá hudba sluchu jejich. A každý vleče, otočiv si vlasy jak provazy kol kostnaté své ruky, tři, čtyři ženy, jež jsou zcela nahy a zkrváceny, neboť ňadra jejich jsou vesměs kolmou ranou probodána. 97
SV. VÁCLAV.
Let tisíc už, co nesla tě ta zem, ty svatozáří ověnčený stíne, pohádko stará s dětským úsměvem! A možno, že to všechno bylo jiné... Žes člověkem byl, křehkým jako my, jenž strojí osud svůj, jímž potom hyne. Žes vášně znal i tresty svědomí, žes cítil, co je žaloba i vina, řád přírody, jejž člověk nezlomí. Žes často rád měl chladný pohár vína, lov v černém lese, bílé dívčí tělo i války řev, v němž se tak zapomíná. A hnědý vlas ti vroubil líc i čelo, a plamenem tvé tmavé oči plály, a hrdé mužství v postavě tvé vřelo, snad člověkem byls věků v mlžné dáli... A jak jsi přišel zatím zohavený až na dny naše! Kadidlo tě halí, 98 jsi prostých popů sluha ponížený, jenž hostie kdes v temném koutě strojí a jemuž hřbet krvácí pod řemeny, asketa bědný, loutka báby svojí, a kníže směšný, v panování chabý, jenž anděly má za rozhodčí v boji – Tak vzývají tě modlařivé baby pohlaví obojího, drobné děti, budoucnost země, na Vltavě, Labi! Tak stín tvůj z šera minulosti spěti, květ dějin svých, vzor knížat svojich zříme, tak z věku na věk budeš přecházeti! – – – – – – – – – – – – – – – Oh, dík ti za ty světce naše, Říme! 99
KISMET.
Když El Mamun, věřících všech chalif, procházel se obloukovou chodbou, Zubeidu zřel, ženu otce svého, máť El Aminovu, svého bratra, jemuž odňal říš i světlo slunce. Staruška se na něj podívala, rtoma hýbala, však nemluvila. – Klneš mi snad, matko – pravil chalif, – že jsem zabíti dal syna tvého? – – Allah ví, ó věřících všech vládče, že jsem tobě nijak neklnula. – – Ale mluvila jsi s duší svojí – – Odpusť, pane, netaž se mne dále – – Poroučím ti, neboť chci to vědět. – 100 – Řekla jsem si: Nechť zatratí Allah lidskou svéhlavost a umíněnost. Víc se neptej! – – A já umínil si příběh zvědět, kořen pravdy této! – – Rozkázals mi. Dávno tomu. Hrála jsem kdys večer v šachy s El Rašidem, otcem tvojím. Sázka byla zvláštní. Ten, kdo prohraje, že musí splnit, cokoli se druhým nakáže mu. Prohrála jsem. Smál se chalif tuze a můj ostych znaje, jenž mé tělo ani hvězdám nechtěl ukázati, nařídil mi, abych nahá prošla celým palácem a širým sadem. Prošla jsem, však umínila sobě odplatit mu také pokoření. Zas jsme hráli. Prohrál. Já se smála, nakázala mu jít do kuchyně, vybrat z otrokyň tu, nad niž není nečistější, ošklivější v domě, noc spát u ní a ji pomilovat. – Ale já chtěl dneska spáti s tebou – namítal mi. Kroutila jsem hlavou: – Prohráls. Budeš s otrokyní spáti, nad niž nemá dům tvůj šerednější. – 101 Člověku je dovoleno zdvihnout kámen z prachu cesty a jím mrštit přímo nad hlavu až k modru nebes, ale tam jej čísi ruka chytí, zpět jím mrští, dopadnout mu káže na temeno neblahé tvé hlavy... V noci té tě zplodil chalif Rašid, tvá to matka byla, El Mamune. Vyrostl jsi, syna jsi mi zabil, a tak ztrestal svéhlavost mou Allah a mou umíněnost, mocný vládče. – Sklonil hlavu na prsa El Mamun, řek si tiše: – Znám teď matku svoji. Proč jsem ptal se... Nechť zatratí Allah lidskou svéhlavost a umíněnost. – 102
SOUD. R. 897.
V tu neděli, kdy při mši svaté čte se o koukolu a o pšenici příběh, pan papež Štěpán na synodě slavné zasednout ráčil k soudu nad Formosem. Týž Formosus sám papežem byl kdysi a nyní mrtev byl a odpočíval v papežské hrobce u svatého Petra. Hrob jeho kázal otevřít pan papež a tělo tlící – bez dní několika měsíců osm leželoť již v rakvi – dal přinést v prostor síně koncilia, trůn postavit dal proti trůnu svému, mrtvolu vsadit na něj a ji odít papežským rouchem, korunou a berlou. A že se mrtvý hájiti sám nemoh, diakon Boso dán mu za obhájce, i zaujal své místo podle něho a pod úlohy té se třesa tíží 103 byl bledý velmi. Žalobcem pak jeho byl Leo, kardinal kněz, který stanul u trůnu pana papeže. Soud začal. Kněz kardinal své obžaloby metal v líc provinilci za bodem bod stavě, a Boso diakon k nim hlasem tichým a třesoucím se zvolna odpovídal. Tu nedočkav a valně netrpěliv a hněvem zjitřen s trůnu vstal pan papež, k mrtvole běžel, ruku vztáh a křičel: – Proč úcty zapomněl jsi a trůn urvals svatého Petra, biskupem jsa v Portu? Což nevíš, že jen z římských kněží středu smí papež vyjít? Což jsi nepřisáhl jsa klatbou stižen nevkročit v zdi Říma? Proč vínek císařský jsi Arnulfovi posadil v chrámě na prokletou hlavu, když před tím Lamberta jsi korunoval? A proč jsi stál o moje bezživotí? – I stalo se, že mrtvý pohnul hlavou. I zrud pan papež jako živý oheň a třásl se jak listí o podzimi a ještě blíže stoupnuv ku mrtvole v líc pěstí hrozil jí a vykřikoval: – Ty přiznáváš se?! Přiznáváš se tedy?! 104 Ty vlku dravý, synu nečistoty, ty přiznáváš se?! Odsouzen jsi tedy! Jsi odsouzen! – Tak křičel několikrát, až hlas mu selhal. Kardinali, kněží na slavné synodě té shromáždění mlčeli hrůzou. Před mrtvoly tváří rozsudek napsán, všichni podepsali a přikročeno k vykonání jeho. Prokletí vysloveno nad Formosem, papežské roucho strženo mu s těla, tři prsty pravé ruky, jimiž žehnal bezprávně kdysi, uťaty mu byly, a tlící tělo háky vyvlečeno ze sálu paláce a ulicemi vláčeno dále za pokřiku lidu a uvrženo do tiberských proudů. V té chvíli basilika lateranská se sesula, a hrůza padla na lid: i mínili jsou ti, že předpověděn pád papežství je pádem toho chrámu, a oni, Bůh že chce mít stánek nový na místě Lateranu, jenž byl zprzněn zločinným Formosem a kněžstvem jeho – však pravda jistá u Boha je pouze. 105
JARO.
Sestra Beata se rozjásala, rozjásala se tak pro nic za nic. Kvetly bezy, nebem pluly mráčky, třpytné stříbrné a lehké mráčky, v svěžích snětích hlaholili ptáci. Sestra zpívala si píseň lásky, jak jí v upomínkách duše zbyla, než jí tady ostříhali vlasy. Nebylo jí ještě dvacet roků. Děckem byla, když ji dal sem otec v oběť Kristu, na honbě že vyváz ze smrtících drápů medvědových. Sadem klášterním se procházela, starou píseň lásky zpívala si, neboť bezy kvetly, ptáci pěli, bílé mráčky modrým nebem pluly... 106 Náhle zarazila v půli písně, pobledla a odběhla v svou celu, vysvlekla se z habitů svých černých, do krvava bílé tělo sbila, sešlehala mladá ňadra jeho, mrštila jím na studenou dlažbu, aby vícekrát se nepodalo šelmě Satanu, jenž rád v ně vniká veselostí mámivou a hříšnou, když bez kvete, ptáci pějí v snětích a po modrém nebi mráčky plují. 107
CÍSAŘ OTTO I.
Od mostu milvijského se dlouhý průvod bral, do Říma vjížděl Otto, rekovný Němců král, by dal si v basilice nad hrobem rybáře na rusou hlavu vsadit korunu císaře. Šly děti s listy palem, květ stlaly na zemi, šli mniši s pochodněmi, jeptišky s svícemi a kardinali chrámů ve středu kněží svých a magistrati města a šlechta na koních. A potom průvod králův: zbrojnoši, hrabata a biskupové z Němec. A štíhlá pážata za zlaté uzdy vedla bělostné oře dva: na pravém Otto seděl, na levém králová. A modrým zrakem hledě král na rozlehlý Řím naslouchá toužnou duší a uchem hladovým, zda nadšení a pozdrav mu začne hlaholit a Ave imperator! mu zvolá římský lid. 108 Nic. Ticho bylo v řadách. Korouhve šuměly. Klus kopyt. Dusot kroků. A zvony duněly. Posupně mlčel Říman a zlobivý svůj hled upíral nenávistně na prašnou cestu v před. I zachmuřil král mračnem to bílé čelo své: – Hle, prostopášný chlapec, jenž papežem se zve, mi na hlavu má vsadit svou rukou nečistou korunu císařovu tak těžkou nejistou. Co starostí a trudů ta přidá skráním mým! Já čtu z těch očí zlosti, jak na mě hledí Řím: Na svobody své vraha, na Němce, barbara, jenž tvrdou rukou bere diadem Caesara. Mnich v minulosti zběhlý mi z knihy četl cos, já vím, jak v posled býval císařů římských los – v sezení radních pánů, na lůžku, při pití i na ulici města bývali ubiti. – – Král zíral po průvodu, na římské šíje zřel, na nakloněné hlavy, na zlobné vrásky čel: – Toť stále ještě oni. Stát tehdy Petrův chrám, jistě by troufali si zbít císaře i tam. – 109 I obrátil se na zad, kde rytíř Ansfried jel, jenž mečonoš byl králův a meč ten nyní měl: – Ansfriede, rytíři můj, ty dobrý pozor měj a co ti nyní řeknu, poctivě vykonej. Nad hrobem apoštola až skloním hlavu svou, ten nahý meč můj drž mi pozorně nad hlavou a patři v pravo v levo a zírej pilně v před, ať hnutí neujde ti a třeba-li, tni hned. A byť bys místem svatým byl lákán k modlitbám, pusť na stráž sluch i oči a nemodli se tam, však jak vytáhnem z Říma, pak modli se jak chceš, za Monte Mario hned... Já pomodlím se též. – 110
MŠE PAPEŽE JANA XII. (Římský popěvek.)
Opustil večer Lateran a nevrátil se papež Jan, ah, papež Jan! Venku na Via Latina bydlila pěkná Sabina, ah, Sabina! Žínka jak tmavé růže květ a v každém oku čertů pět, ah, čertů pět! Opustil proto Lateran k večeru svatý otec Jan, ah, otec Jan! Neb chtěl těm čertům sloužit mši a v noci, jak se přísluší, ah, přísluší! 111 A sloužil ji tam v posteli, byl velmi při ní veselý, ah, veselý! A celý oltář zulíbal a na polštáře hlavu dal, ah, hlavu dal! Na tabernakul ruce klad a zotvíral je kolikrát, ah, kolikrát! Má raději mši takovou než za dne onu Petrovou, ah, Petrovou! Byl usloužen tou službou už, tu Sabinin se vrátil muž, ah, vrátil muž! A neznal v hlupotě své vší, že svatý otec slouží mši, ah, slouží mši! I dal mu rány v týl i tvář, až papež padl na oltář, ah, na oltář! 112 A proto nemoh v Lateran se více vrátit papež Jan, ah, papež Jan! A od těch dob je Sabina vám učiněná nevina, ah, nevina! Tváře jí tenkrát zbělely, z očí jí čerti zmizeli, ah, zmizeli! A duši svého ctitele odnesli v peklo vesele, ah, vesele! Jen proto nemoh v Lateran se vrátit svatý otec Jan, ah, otec Jan! 113
BISKUP VOJTĚCH.
V klášteře aventinském jde sadem bledý mnich. Řím dole plane v ohni červánků západních. Mnich došel ke zdi nízké a stanul. Modrý zrak přeletl širé město a stojí u oblak. Mnich myslí: kterak slávou Pán světů objímá večerem každým kraj ten, v němž zalíbení má, a jak je jinak v dálce, kde byl kdys biskupem, je bledé nebe v Čechách a nevlídná je zem, 114 a zatvrdlého srdce a vzpurný její lid a světlu pravé víry se nechce otevřít – – A co mnich takto myslí, cit slasti projme ho, že tady je, že v Římě a v dálce od něho. A modré oči jeho teď zradostněny jdou po širém městě znovu nadšenou procházkou. Od chrámu k chrámu letí, od rovu ku rovu, kde leží těla svědků pro slávu Kristovu – Ó jistě k poctě jejich na poli nebeském Pán denně dává vzplanout jich krve odleskem. 115 Ó chtěl by krev svou přidat do moře rudého pro slávu svou a víry a Pána našeho a splynout chtěl by s církví ve svazku takovém, by zde, v tom drahém Římě, byl pravým domovem... Mnich slzí, pohled lásky jde širým městem tím, a rozpne ruce s touhou, jak objat chtěl by Řím. 116
DESÁTÉ STOLETÍ.
Jak ryby ve vodě, tak žijem, Pane, na světě tvém své žití utýrané! Hodiny není ve dne ani v noci, by člověk nebyl vydán bez pomoci čelistím dravým větší, než sám, ryby. A každá rve, jak může, jak se zlíbí a neušetří ani dětských tváří, panenských věnců, churavosti stáří – o závod rve nás, ať to žralok světský či duchovní. Ta dravost žene všecky, vojáky, kněze, biskupy a pány. Tvá slova mrtva, marny tvoje rány, ó Kriste Pane z světa vyvržený! Meč vládne, zlato, lůno krásné ženy, a víc než mukou očistce je žití. A co se celý svět tak v peklo řítí, rač věrným svým jen jedno štěstí skytnout: z večera usnout a již neprocitnout! 117
MACBETH.
Král Macbeth v Římě byl, by dvou se stínů zbyl, dva stíny hrůzné, prokleté! – od chrámu k chrámu šel, na hrobech vyklečel, Macbethe, Macbethe, Macbethe! Na pravo Duncan král, na levo Banquo stál, dva stíny hrůzné, prokleté! Krev měli na prsou, kývali hlavou svou: – Macbethe, Macbethe, Macbethe! Bez svatých svátostí my šli jsme k Věčnosti, dva stíny hrůzné, prokleté, a ty, nás obou vrah, jsi po koruně sáh, Macbethe, Macbethe, Macbethe! Od chrámů prchá v chrám, dva stíny jdou s ním tam, dva stíny hrůzné, prokleté, pokleká na hroby, vedle ty podoby: – Macbethe, Macbethe, Macbethe! 118 Modlitba marna je, nevejdou do ráje dva stíny hrůzné, prokleté: jsme tobě souzeni, tys v našem vězení, Macbethe, Macbethe, Macbethe! Už prošel celý Řím, byl znaven modlením, dva stíny hrůzné, prokleté: – Ni papež nemá sil, bys osvobozen byl, Macbethe, Macbethe, Macbethe! A stíny těmi štván už jede z římských bran, dva stíny hrůzné, prokleté, a slyší jejich hlas: – Jen krev tvá smíří nás, – Macbethe, Macbethe, Macbethe! Ať jede v bílém dni, ať ve tmě půlnoční, dva stíny hrůzné, prokleté, po stranách letí s ním, hovoří šeptem zlým: – Macbethe, Macbethe, Macbethe! Tvé krve lačni jsme a pít ji budeme, dva stíny hrůzné, prokleté! – Tak s nimi zdrcen, něm, se vrací v skotskou zem: Macbethe, Macbethe, Macbethe! 119
POUTNÍCI.
Dva měsíce už berem se světa krajinami, nad námi stále nebe, Peregrin svatý s námi. Poutníci od daleka, domovem v české zemi a od ní pozdrav Římu a poctu neseme my. My uviděli hory a sněhů spoustu na nich a hrady velkolepé a města na hor stráních. A lidi cizích řečí a jiných mravů zřeli a vždycky jsme se s nimi dost dobře srozuměli. Ty nohy naše s touhou se k Římu ubírají, kde duším našim klíče k nebeské slávě dají. K nebeské slávě jisté, neb za čas cesty celý my očistcové muky jsme všechny odtrpěli. K svatému městu Římu jde cesta bílá dlouhá, však nohy naše sílí vždy naděje a touha, 120 že hrobu světce Petra se brzy pokloníme, své hříchy vyznáme tam a pozdrav vyřídíme té naší české země a pražských chrámů, věží a všech těch našich svatých, již v hrobech svých tam leží, že ofěru tam dáme a že budeme moci popatřit ve tvář jasnou svatému v posled otci. Snad získáme tam někde ve vhodném okamžiku kost nějakého světce, ostatky mučenníků a potěšíme jimi ty patrony své svaté, až vrátíme se zase do Prahy stověžaté. Tak s nadějí a touhou se noha k předu šine, jdem pod ochranou tvojí, ó svatý Peregrine! 121
JAROMÍR.
Jak truchlý stín se šineš dějinami, ó Jaromíre Přemyslovče bědný, co neštěstí tvá divou hrůzou křičí, ač čas tvůj neznal zrovna citlivůstek. Dva bratry měl jsi: jeden o tvé mužství a druhý zloupil o světlo tě očí, tak vlekl jsi se životem, a v posled tě probod kdosi – zdola na záchodě. Co více chtít? To bylo více než mnoho. Tak ani Řím tě nemoh potřebovat, když svaté dělal z našich mučenníků, by v krvi jich se ujal Kristův stromek. I zoufající neštěstí má někdy cos k smíchu dráždícího pro diváka, a proto neotevřel, Přemyslovče, ti chytrý římský estet svoje nebe. 122 A proto žádný zázrak, žádná báje, jež by tě vykrášlily zbožným duším – chvěješ se pouze v listech dějepisu v osudů svojich hrůze směšný kastrát. 123
PAPEŽ BENEDIKT IX.
V klášteře Grotta Ferrata je mnich, jenž nikdy nepozdvihne očí svých, jak proklatec jde, jako hrob je tich. Živ travou je a rostlin kořeny, do roucha jeho trny vpletenyvpleteny, za lůžko má jen ostré kameny. V chrám nevkročí. Když služby boží jsou, před dveřmi venku klečí chvílí tou a v pláty z kovu bije hlavou svou. Moc, sláva míjí. Rozkoš jest jen stín. A z všeho zbudou jenom tresty vin, neb spravedlivý vládne Hospodin... Byl papežem již od svých dětských let. To místo poskvrnil i celý svět, že Satan nemoh rozsít více běd. Je moře krve v záři sluneční a lidských mrtvol spousta plove v ní – vztek žádné bitvy neměl větších žní. 124 Ve sklepech římských trčí kostry těch, jimž hladem ukončit dal žití běh a kletba dosud tkví jim v čelistech. A Tibeřin proud šepce hněvný sten, neb musil oběti nést moři v plen, z nichž každý byl kdys vodou její křtěn. Hůl místo očí, neb jim spálen zrak po řeckém způsobu, jde slepců mrak a Římem vleče žití bědný vrak. Dal vyklestit svých kardinalů řad, neb žárliv byl a ženám Říma rád sám byl by jako kohout slípkám vlád. Dva papeže, od nichž svět spásy ždal, všemocným jedem zahladiti dal a v pýše svojí všemu jen se smál – – Moc, sláva míjí. Rozkoš jest jen stín. A z všeho zbudou jenom tresty vin, neb rozzlobený vládne Hospodin... A jak mu obrazy ty duší jdou, strach s úzkostí mu plachou duši rvou a silněj bije v kámen hlavou svou. 125
NA SILNICI.
Šla žena s pole, v kraj se dívala a zpívala si volně la-la-la. A proti ní mnich kráčel silnicí a chtivě zřel na ženu pějící. Když setkali se, chyt ji hltavý a smýk jí podle cesty do trávy. A padl na ni. Ticho v okolí, jen skřivan ve výši si hlaholí, jen mnich ten kňučí jak vlk při hodech, co žena tají úzkostlivý vzdech. – – A potom vztek a smutek mnicha jal a pár ran pěstí ženě v líce dal. A šel a šel. I žena povstala, líc přejela si, ale nelkala, jen v prázdno upírala tupý hled: ti muži bijí vždycky naposled. – 126 Mnich došel v ohyb cesty. Kříž tam stál, klek před ním, modlitbičku odříkal, neb – kdo ví? – Žena, neřestí všech byt, a naposled v ní moh být ďábel skryt... 127
TANNHÄUSER.
Ve vnitřku hory je kouzelný hrad, světly se blýskají síně, Tannhäuser hlavu tam složenu má na paní Venuše klíně. – VenušeVenuše, paní má, zlatý máš vlas, ňadra máš pěkná a tuhá, rty měkce červené, líbat jak ty neumí na světě druhá. Venuše paní má, nehorši se, pusť mě ven ze svého klína, oči mě bolí už, mé ruce mdlé, má hlava pustá je, líná. Venuše paní má, jsem tebou syt, duši mám přepitou zcela, pusť mě ven do světa, daleko pryč od svého vřelého těla! – 128 – Tannhäusře pane můj, rytíři ctný, proč se vám zastesklo u mně? Paže mé sevrou vás, z duše vám stesk vylíbám žhavě a šumně. – – Venuše paní má, nelíbej víc, vždyť ty tvé polibky právě malátní sílu mou, leniví krev a pusto sijí v mé hlavě. Venuše paní má, nechej mě jít, k zoufalství teskno už je tu, pryč chci jít od těch tvých objetí, pryč, pryč od těch horkých tvých retů! – – Tannhäusře pane můj, rytíři ctný, zvedám k vám ruce své bílé, nikdo vás neměl rád tak jako já, nikdo až do této chvíle! Tannhäusře pane můj, rytíři ctný, pěvče můj, miláčku, reku, zůstaňte, budete svěží a mlád, zůstaňte na věky věků! – 129 – Venuše paní má, marno je vše, chce se mi daleko, dále! Bránu dej otevřít! Dej ruce pryč! Venuše, paní má, vale! – – – – – – – – – – – – – – – Stál venku před horou. Z hory zněl pláč, zoufalý teskný pláč v tichu... – Do Říma půjdu a papeži chci vyznat se ze všech svých hříchů! – Ostruhy koni dal, do Říma jel, do Říma, svatého města, a v duši bylo mu tížej a tíž, čím více se krátila cesta. – Ty pane papeži Urbane, slyš, přicházím v pokání tužbě: u paní Venuše v službě jsem byl, v sladké a milostné službě. Teď duši smutnou mám, přicházím sem, tíha mých hříchů mě drtí, ulož mi pokání, sejmi tu tíž, bych peklu nepropad smrtí. – 130 Pan papež Urban vzal suchoučkou tyč, do půdy země ji staví: – Tahle-li rozkvete suchoučká tyč, dojde tvá duše zas zdraví. Zatím bij bičíkem to tělo své za jeho žádosti žhoucí, když ruce únavou poklesnou ti, sepni je k modlitbě vroucí. V nečistých službách jsi Venuše byl, ďáblice v pekelném stanu, Marii milostnou jasnou pros teď, královnu nebes a Pannu! – Tannhäuser tělo své bičíkem bil, ještě v něm uzlů si naďál, Tannhäuser k Marii modlitby slal, o duše očistu žádal. A minul týden a měsíc a rok, rok druhý minul a třetí, pupenců jarních se objevil řad na suché papežské sněti. – Marie královno, zelenat se začíná strůmek můj chorý, ale já slyším ten tesklivý pláč své paní Venuše z hory! 131 Marie královno, strůmek se už pyšní v svých bělounkých květech, ale ta duše má žízní mi zas po paní Venuše retech! Ty rety červené, ta bílá hruď a zlatých vlasů těch moře, Marie královno, já musím pryč, já musím nazpátek k hoře! – – – – – – – – – – – – – – – – – Ve vnitřku hory je kouzelný hrad, světly se blýskají síně: – Venuše paní má, jsem zase tvůj, pochovej mě na svém klíně! – – Tannhäusře pane můj, rytíři ctný, kde jste byl taková leta? Tannhäusře pane můj, zubožel jste v končinách cizího světa! Tannhäusře pane můj, rytíři ctný, v očích vám vyhasl plamen, a vaše ruce tak studí mou šíj, jak by se vil po ní kámen! 132 Tannhäusře pane můj, rytíři ctný, ret váš jak pelyněk chutná, v duši vám vyrostl hrobový květ a duše k smrti je smutná! Tannhäusře pane ctný, marno je vševše, po naší lásce je veta – vraťte se do Říma, hledají vás, papežská hůl vám už zkvetá! – – – – – – – – – – – – – – – – – Už stojí venku zas. Smutná je zem. Stojí tu v hřbitovním tichu. Jen z hory slyšet znít zvonivý smích, zvonečky hravého smíchu. 133
KORUNOVACE VILÉMA PODMANITELE. (1066.)
Je ticho po Londýně. Král v středu hrabat svých je na mši v katedrale. Jsou všichni v brněních, a vojsko před kostelem je všechno v železe, neb vzali tuto zemi jen právem vítěze. Kněz arcibiskup pěje a pějí klerici, čtou z Písma, kropí, klátí pak kaditelnicí, a král, jenž převyšuje svou hlavou čeleď vši, stisk zuby v marné nudě a poslouchá tu mši. A venku leží slunce. Lid stojí před domy a hrůz a útrap války má živé vědomí: přepadů, ohňů, hladu a moru, nemocí a zraků vytřeštěných do dne a do noci. A nyní korunován je v chrámě nový král, je pravda: přepadem jen a mečem zemi vzal, a cizí řeč mu naše, nám cizí jeho lid, však křesťanem je přece, a krále nutno mít. 134 Tak z bědných upomínek a plachých nadějí a z tepla slunečního se city vzbouzejí a plní hruď i duši a táhnou k jazyku – lid místy „Sláva králi!“ se dává do křiku. A pokřik roste, roste a letí ulicí a vpadne v katedralu, kde pějí klerici – tu hrabata, meč v pěsti, se ženou z chrámu ven, do zdvižených ruk bijí a tepou do temen. A vojsko, v jehož krvi var boje dosud vře, v tom křiku vzpouru tuší i metá pochodně do jizeb domů. V mžiku jde oheň z krovů střech, a brzy celý Londýn tu stojí v plamenech. Dým halí nebe, slunce. Den zčervenal a zhust. Do chrámu požár svítí. A celý chrám je pust, kněz arcibiskup jen tu a jeho klerici, jak listoví se chvějí, děs mají na líci. A Vilém král tu stojí. Jen stáhl obrví, i jeho duše v nitru se tetelí a chví, neb neví, co se děje, proč plamen ten a křik, a co mu přinést může už příští okamžik. 135 Však na korunu čeká. A čekal by tak dál, i kdyby lid se s noži a klacky ve chrám vdral, a ví, že by se nehnul, byť lid jej ubit chtěl, on, který ve všech bojích si rovna nenašel. 136
ZLOUPENÍ CHRÁMU.
To nebyl zlosyn bojící se světla, jenž zloupil bohatý náš bremský kostel, – ó bolesti, ó slepoto ty hříšná! – tvůj pastýř, strážce tvůj, náš arcibiskup jak pohan řádil v svaté boží síni a kradl, kde měl před zloději chránit. Když hrabě Bernhard zabil Godefalka, jenž v držení měl hrabství Emisgoe, náš arcibiskup nabíd panu králi za léno jeho tisíc liber stříbra. I dal mu pan král hrabství uprázdněné, a že mu tehdy peněz třeba bylo v podnicích polních, které zdvihnout hodlal na jaře proti panu papežovi, na zaplacení sumy velmi tlačil. A tehdy zloupil chrám náš arcibiskup. Vzal kříže, oltáře a dary cenné, vzal vínky světcům, ba i berlu svoji, hůl svoji pastýřskou vzal arcibiskup. 137 A slyše pláč a vida smutek lidu, jenž k nezvyklému divadlu se sběhl, že záhy, chlubil se jim takto těše, dá místo stříbra chrámu samé zlato. Ó loupeže té! Kříže dva tu byly ze stříbra celé zlatem vykládané a drahokamy hojně posázené, pak hlavní oltář plný sošek, věží z čistého stříbra, dar královny Emmy, dál kalich slavnostních mší, velký, těžký, z rudého zlata, plný velkých perel – ten kalich dala Agnes císařovna při narození nynějšího krále z radosti velké chrámu na památku – a vše to vzal a ještě mnohé jiné... Muž zlatník, který tavil ony věci, přísahal každému, kdo slyšet toužil, že z přinucení jenom provést musil přeměnu lupu kostelního na kov. A v taji svěřil lidem několika, že bylo mu, když kladivem bil v kovy, jakoby slabý dětský nářek slyšel... 138 Však od té doby dlí náš arcibiskup na hrabstvích svých jsa oddán jízdě, honbám a zábavám, jež zvykem pánů světských, a nevkročil v chrám bremský od těch časů – snad že mu nelze rozhlednout se kolem a vidět věci, jichž tu dávno není... 139
PAPEŽ A CÍSAŘ.
Já Lambert, mnich kláštera hersfeldského, pro paměť věků příštích vypsat hodlám pohnutých roků pestré události, jichž svědkem sluch můj byl a oči moje, i to chci přidat, co mi vyprávěno a doloženo lidmi ctihodnými; vždy, bych tak řekl, ať už loďkou svojí či cizím člunem proudem vod se beru, chci k jedinému dospět útočišti, tož k pravdě boží, která vládne světem a řídí osudy všech zemských věcí k své oslavě a svému povýšení. Ve jmenu svaté Trojice a věčné a křížem, znakem nebeského krále, tu práci začínám, jakž následuje. A. 1073. A. 1073.
 Pan papež Alexander leta toho odešel cestou všeho pozemského, a klerus římský jednohlasně s lidem 140 nástupcem jeho ihned provolali ve chrámě Petrově, jenž také slove in Vincoli, papežem Hildebranda. Týž Hildebrand byl arcijahnem církve, v Tuscijsku zrozen, truhlářem měl otce a hoch jsa do strýcovy péče přešel, jenž opatem byl v Římě. Přijal roucho svatého Benedikta, naučil se povrhat všemi statky toho světa, ač Bůh mu touhu vnuk vše ovládnouti pro slávu církve. Vidělť dozajista, že ovčinec je vydán dravým vlkům a pastýři že lhostejně a hříšně nečinní přihlížejí, kterak stádo jde cestou záhuby. Byl nevysoký, postavy sporé, zářícího zraku, jenž ledví lidská pronikne a zbádá, a v tváři velebnost měl vládce krále. Pán zúmyslně pozvedl jej k výši z nízkého rodu, aby připravil jím pád mocných, ponížení vypínavých a obnovil jím slávu církve, která knížetem prvým měla kdysi Petra, rybáře z Galileje. Však pan papež se dlouho zdráhal vzíti těžké břímě na bedra svoje, ujíti chtěl z Říma 141 a teprv uprošen byv dlouhým pláčem celého lidu svolil odevzdaně a přijal nové jmeno: Gregor Sedmý. V tom roce vzbouřilo se celé Sasko a Durynkové proti Heinrichovi, jenž král byl toho jmena v Němcích Čtvrtý. A. 1074. A. 1074.
 V tu neděli, kdy Omnis terra zpívá se ve chrámech, sníh napad takou spoustou, že ležel zvýši několika loket. A hvězda zlověstná se v noci na to zjevila na nebeské tmavé klenbě s velikým ohonem a měsíc svítil krvavým světlem, což se opáčilo i v příštích nocích. Papež Gregor poslal všem vládcům světa křesťanského listy, kde připomněl jim, že jich říše vesměs stolici svaté patřily a patří, že nutno tedy, by si pospíšili je v léno vzíti od nového pána. A do Čech, Uher, do Ruska a Polska legaty vyslal, aby vybírali poplatky lenní. Do Korsiky, Španěl, 142 do Anglie a v dálné Skandinavsko svou vůli vzkázal. Králi Heinrichovi psal do Němec, že odhodlán je táhnout na prsou s křížem proti Saracenům a neustoupit, dokud nepovznese znak Kristův nad místem, kde hrob je boží. V tom roce v září v Pechnicích, vsi jedné v augsburské diecesi, našli lidé ve hnízdě mladé havrany, již přišli úplně nazí, bez peříčka, na svět. Též Heinrich král se toho roku smířil s odbojným lidem Durynků a Sasů pobořiv hrady, které v zemích jejich byl postavil a které hlavně byly příčinou sporu. Legatům, jež poslal pan papež k němu, to dal ujištění, že navrátit chce církvi její statky a kněze sesadit, jimž dokáže se, že simonií hodností svých došli. I Hermann, markrabí, v témž roce skonal, syn Bertaldův. Kdys v plném květu žití byl ženu opustil i děcko svoje a statky všecky, v klášteře pak clunském mír duše nalezl a cestu spásy. 143 A. 1075. A. 1075.
 V tom roce v neděli, jež prvá v postě, pan papež Gregor na koncilu církve sesadit kázal kněze simonisty a zapověděl jim pod trestem klatby mše sloužiti a svátost rozdávati. Též kněžím, kteří po manželsku žili, nakázal ženy poslat pryč i děti, anebo vzdáti úřadů se kněžských. Král Heinrich slavil Velikou noc v Wormsu a po Letnicích vedl vojska svoje do zemí saských, jež se znovu zdvihly. Na řece Unstrutě pak o polednách se vojska setkala a mnoho lidu s obojí strany padlo v tuhé seči a mnozí z Sasů podali se králi. V tom roce místy zvláštní nemoc vzešla a jenom mladé lidi napadala, i vzniklo rozhořčení proti Židům, neb zjistilo se, že na zhoubu křesťan po domech, ryncích otrávili studně. I bylo zabito jich do tisíců. 144 Když ve vánoční noci leta toho pan papež četl mši u svatých jeslí ve chrámě svaté Panny Maggiore, zdvih křik se a hluk zbraní. Baron jeden, Cencius vrazil s obnaženým mečem s zástupem jiných pánů do kostela, lál panu papeži a rval jej, tloukl i za vlasy jej vyvlek z basiliky, na koně vsadil a tmou noci pádil s ním do své věže. Zatím hrozná zpráva šla celým městem: uhozeno v zvony, a kněží v pláči zahalují oltář, lid bere zbraně, do šiku se staví a brány zavírá jak v čase války. Zmučený papež zatím sedí v kobce, násilník jeho žádá na něm statků, jež církvi patří, sestry jeho klnou a viní jej ze hříchu s markrabinkou toskanskou Mathildou. (Ta byla totiž přítelkou pana papeže a stála mu pro budoucnost k pomoci svým vojskem.) Však ničím nedá zkrušit se pan papež, a když pak do věže lid římský vrazí a spásu nese mu i chvíli pomsty – svým vlastním tělem chrání loupežníka, jenž nyní v slzách u nohou mu leží. 145 Lid vedl potom v slávě pána svého do chrámu Panny, kde pan papež Gregor mši dočetl tak hříšně přerušenou. Nebeský Pane, dík Ti budiž za to, žes nedal ponížiti sluhu svého, žes plány vrahů rozmetal a zvrátil jen k velikému jeho oslavení! A. 1076. A. 1076.
 Král Heinrich slavil v Goslaru hod Vánoc a přiměl v čas ten přední pány k slibu, že po něm syna jeho králem zvolí. Hlas mnohý pokoutně tu vinil krále, že původcem byl nástrah, jež se staly svatému otci. Důkazů sic není, však jisto, že už tehdy zrakem přízně král nemoh zříti k panu papežovi, jak temnoty syn vždycky nenávidí poslance jasných nebes. Pýchou puzen, tou pýchou, která předzvěstí je pádu, král po vítězství saském, důvěřuje svým silám více nežli slušno bylo, příkazů papežových z Říma nedbal i sliby vlastní splniti se zdráhal. Biskupství uděloval dle své vůle, 146 opatství prodával i tučné fary a na ženáče kněze nedokročil. Pan papež důtklivé mu psaní poslal a osud Saulův před oči mu stavě, církevní klatbou dal mu pohroziti – však král jen vzkypěl, posly s hanbou vyhnal, sněm svolal v město Worms, kde v rozkaz jeho biskupi říšští měli sesaditi svatého otce. Zaslepil jej ďábel a pevnou smyčku uplet hrdlu jeho a hnal jej do ní. Stalo se tak v lednu v den septuagesimy. Posli jeho v den quadragesimy v Řím dorazili, by panu papežovi na synodě královským jmenem oznámili krátce, že sestoupit má s papežského stolce. Však synoda jim sluchu nedopřála a sám pan papež ochránit je musil před zlostí lidu. Na synodě téže nad králem byla vyslovena klatba a v basilice Petrově pan papež na hrobě světce, když byl do inkoustu ukápl vína změněného na krev Ježíše Krista, podepsal tu bullu, jíž rozvázáno bylo poslušenství jak rytířů a pánů tak i lidu 147 německé říše vůči Heinrichovi. On vlády zbaven, zatracen a proklet a vyvržen ze společenství církve. Zem celá otřásla se při té zprávě a smutno bylo v říši. Oněměly na věžích zvony, mší se nečítalo a svatých svátostí se nedávalo a nepohřbívalo se na hřbitově, však za zdí jeho v zemi nesvěcené a byl-li konán sňatek mezi lidmi, pak konat směl se pouze na hřbitově. Hod tento připravil král říši svojí. V ten čas byl hrabě Gottfried, jenž byl strůjcem wormského sněmu proti papežovi, poraněn vlastním kuchařem a umřel. Též biskup utrechtský, jenž hanu sypal na pana papeže, vzat náhlou smrtí bez svatých svátostí, tak došel trestu. A sucho panovalo roku toho, že zem se v mnohých místech rozstoupila a pohltila stromy, zvěř i domy,domy. Na polích klasy potily se krví, což vykládá se za předzvěst zlých časů. 148 V měsíci říjnu sešli říšští páni se v městě Oppenheimu. Usneseno, že sesazen má být král Heinrich s trůnu, když do Hromnic se z klatby nevybaví, a na den ten že valný sněm se sejde v Augsburgu městě, k sněmu pak že dlužno pozvati pana papeže. Král zkrušen ke všemu svolil. Dal hned odvolati bláznivý skutek, ono sesazení svatého otce, složil vládu říše a poslušně se vydal k městu Špýru. A. 1077. A. 1077.
 V tom čase sněhu napadlo a ležel od konce října minulého roku až v konec března silně v celé říši. Pan papež na cestu se vydal k sněmu. Však Heinrich, kdysi král, v své bezradnosti potajmu ze Špýru spěl v cestu jemu, prokletý psanec, s průvodem ne četným, přes pole ledová a horské hrůzy. Choť Bertha, kterou zapudil byl kdysi, se ve dnech bídy přidružila k němu, by nesla cesty útrapy, zlost živlů a celou bídu jeho potrestání. 149 Když s Alpských vrchů v lombardskou zem sešel, tu vítala jej s plesem všecka města, s ním táhnout chtěla proti městu Římu a „nepříteli lidstva“, jímž byl míněn pan papež Gregor. Vojska bezpočetná se hrnula z všech stran ku řece Padu, že svatý otec překvapen a zděšen z Mantuy obrátil se do Canossy k Mathildě markrabince, přítelkyni. Však Heinrich nedal sluchu svůdným hlasům a v tísni pouze zachovat si touže svou vládu v říši, ku Canosse spěchal v kajícném rouše s průvodem svým skrovným. Tři celé dny pak klečel přede branou canosské tvrze v šatě prosebníka, tři celé dny tak lkal a prosil, plakal, bos, hladov, od rána až do večera, král Němců, dědic jmena Augustova, nástupce pyšných Heinrichův a Ottů. Pan papež dlouho nechtěl povoliti (neb jistě viděl do budoucích časů), až sama markrabinka vytýkala mu tvrdost srdce. Čtvrtého dne z rána dal otevříti prosebníku bránu. 150 A s pláčem vrhl se mu Heinrich k nohám, až sám pan papež dojat rozeštkal se, zdvih hříšníka a políbení dal mu a v kapli vedl. Mši tam čet pan papež, co Heinrich v pláči před oltářem klečel. Při communiu svatý otec sešel po stupních k němu, hostii měl v ruce a rozlomil ji: Jsem-li vinen něčím, ať smrt mi přinese to tělo páně! řek důrazně a přijal půli její. A druhou půli podal Heinrichovi, však ten jen hlavu sklonil, síly neměl, by podrobil se takto soudu Boha. Pan papež prokletí jej sice sprostil, však v ostatních všech věcech odkázal jej na koncil, jenž se sejíti měl v říši. V tom roce Agnes, císařovna kdysi, máť Heinrichova, shasla v městě Římě. Zvrat osudu, jak málokterý z lidí, zažila plně; mateřská hruď její nemohla snésti ponížení syna a srdce puklo jí, neb matka vždycky přezírá zločiny i hříchy dětí, a souditi jí srdce nedovolí. Pohřbena byla v kapli Petronilly. 151 Však sotva patnáct dní se slibu držel král Heinrich. V zemi lombardskou se vrátil a smlouval s biskupy se, pány, městy. Tu říšská knížata se sešla v Forchheim a v přítomnosti posla papežova zvolila králem Rudolfa si ze Šváb. Pan papež vzdal se cesty do Německa, neb Lombardie celá stála v zbraních, a do věčného města navrátil se. Král Rudolf v Mohuči byl korunován, a sníh, jenž dosud vytrvale ležel po celé říši, sluncem táti začal. Tu Heinrich, kdysi král, jenž z Lombardie se na neblahé zprávy spěšně vrátil, sil oheň, loupil, plundroval a vraždil po zemích švábských, saských, a lid český z dob dřívějších mu věrně dodržuje přátelské sliby, do Bavorska vpadal a mnohé škody po krajině činil. Král Rudolf s pány k Norimberku přišel, by svátky Letnic v pokoji zde slavil. Však Norimberští srotili se v houfy a dotírali na družinu jeho, ba, král sám v tísni nemalé se ocit. Tu arcibiskup kolínský, jenž velel 152 zbrojnošům krále, zapáliti kázal na různých stranách v jednu chvíli město, jak bývá zvykem v takých okolnostech, a houfy pobouřilých rozběhly se k hořícím domům, neb je touha hnala mít v bezpečí i rodinu i statek, čímž král moh vyjít bez překážky z města. A že pak v den ten silné větry vály a nespad dešť, tu stalo se, že město popelem vesměs lehlo roku toho. A. 1079. A. 1079.
 V tom roce znovu Heinricha stih klatbou pan papež na synodě v městě Římě v měsíci březnu. Proklel jeho zbraně a slavně Rudolfa za krále uznal. A svaté apoštoly Petra s Pavlem na pomoc volal, aby ukázali, že mohou brát a dávat vládu světa, jak nástupce jich, papež, tady uzná. A na to Heinrich posledního máje v Mohuči sesadit dal od biskupů svatého otce. V červnu leta toho pak za papeže Wiberta dal zvolit biskupa ravennského. 153 Toho roku počátkem října s Rudolfem se utkal na řece Elster. Boj byl velmi tuhý a Heinrich podleh, Rudolf král však padl. A umíraje pravice své pahýl (ta ruka uťata mu byla v boji) pozdvihnuv k nebi zvolal: Hle, ta ruka kdys pánu mému, králi Heinrichovi, přisáhla věrnost! – Uťatá ta ruka do dneška visí v chrámě merseburském. V tom roce také stalo se, že vlci vnikali do vsí, ba i v rynky městské, loupili stáda, požírali lidi, neb zima tuhá nastala a krutá a mrazy trvaly až v konec března. A. 1080. A. 1080.
 Pan papež Gregor vyzval říšské stavy k nového krále volbě. Heinrich stoupal s četnými vojsky přes ledovce alpské a s vojskem spojil se, jež Wibert stáhl k Ravenně městu. Toho leta zemřel pan hrabě Kuno. Podle testamentu byl pohřben v Melku stranou od oltáře. 154 Chrám v Melku slávu má, že majetníkem je prstu Jana Křtitele a světce. Jej svatá Tekla z dálné Seleucie přinesla darem lidu křesťanskému, když vrátila se z pouti palestynské. A. 1081. A. 1081.
 Král Heinrich s Wibertem se položili na poli Neronově pod zdmi Říma, však Římané jim zavřeli své brány a tak král s papežem svým zase odtáh. V tom roce přilet z krajin Orientu roj kobylek a zničil zeleň země po Uhrách, Polsku, Moravě a Čechách, po Štyrsku, Korutanech, Lombardii až k řece Padu. V červenci a srpnu zem holá byla. Lidé vycházeli v procesích v pole, modlili se, lkali a k nebi pozdvihali zrak i ruce. Kobylky ony po vojensku táhly prostorem vzdušným. Měly vůdce svoje a byly přesně rozděleny v šiky i vyzvědače vysílaly předem, než k pochodu se zdvihly. Hlad byl z toho a bída velká v zemích postižených. 155 A. 1082–1083. A. 1082–1083.
 Po druhé roku toho objevil se král Heinrich před branami města Říma. Proklatec marně toužil vrhnout oheň v svatyni Petrovu. Žár uhasili a pevné zdi mu zase vzdorovaly. I odtáh mrzut do sabinské země a odtud v Lombardii pleně, pále kostely Páně, statky papežovy a pánů jemu věrných. V konec roku po třetí položil se u zdí římských. Počátkem června, kdy tvrz Leonina mdlá byla bojem, vtrhl jistý rytíř Bohumír z Bouillonu ve zdi otvor a za ním králův voj se vztekle řítil. Chrám světce Petra pokropen byl krví, německé meče řádily tu s běsem po dobu dvou dní. Vojsko chtělo lapit svatého otce, ten však ušel záhy a v hradě Andělském se pevně zavřel. V tom roce ve francouzském městě Nantes muž jeden mečem opásal se křiče: Kdos dobrý křesťan, za mnou pojď a pospěš! I připjalo jich na sta meče k pasu a šli a za příkladem muže toho 156 zbíjeli Židy. Rozneslo se totiž, že Židé v Palestyně přitěžují poutníkům zbožným návštěvu míst svatých, že s Mahometany jsou v těsném spolku a štvou je na křesťany. Tehdy v Nantes jich pobili, že ulice se rděly prolitou krví, na zprávu pak o tom i v jiných městech bylo vystoupeno a Židé brali trest za Palestynu. A. 1084. A. 1084.
 V tom roce začal reptati lid římský na trýzeň války, schválil sesazení svatého otce, otevřel i brány a Heinrich vešel. Wibert arcibiskup tiaru vsadil na bezbožnou hlavu a Clementem se nazval. Načež Heinrich jím korunován ihned za císaře a také Berthě koruna jest dána. Však nyní Pán, jenž dlouho patřil mlčky (jak zkoušet chtěl by, kam až touží dojít zběsilost lidská) na strádání věrných, přikročil k pomstě. Povstal v hrůze svojí a rukou pokynul a zvrátil všecko. Pan papež Gregor poslal spěšné posly k Robertu Guiscardovi v Sicilii, 157 a Robert přitah. Heinrich odklidil se v čas z města Říma, papež jeho také. Lid římský, jenž stál nyní k Heinrichovi, uzavřel brány. Robert dobyl města a mořem ohně po Martově poli vtrh k Andělskému hradu, odkud vyved svatého otce v palác lateranský. Že vojsko jeho začlo plenit město, lid římský zdvih se. Ale Robert zalil tu vzpouru krví. Aby pak lid římský k myšlenkám jiným přived, než jsou vzpoury, dal s několika stran zapálit město. Plamenné vlny rozlily se čtvrťmi, hltaly chrámy, paláce a domy i mrtvoly, jež byly na ulici. A vojsko drancovalo. Ženy, muži všech stavů byli chytáni, by na trh posláni byli dravým Saracenům. Zloupeny chrámy, hroby mučedníků obrány o skvost, nádobí a roucha ze sakristií rvány, mosaiky stlučeny se zdí – až se zbytky lidu v kajícných rouchách, s provazy kol hrdel, k nimž nahé meče byly přivázány, k vévodě vítěznému dostavily o pokoj prosíce a holý život. 158 Bůh dlouho čeká, dlouho shovívává, však k trestu vstane-li, pak tresce strašně. Odtáhl Guiscard, s ním šel i pan papež, jenž zlomen divadlem tím přeukrutným už cítil, že tu není místa jeho. A. 1085. A. 1085.
 V Salerně roku toho v máji skonal pan papež Gregor. Zemřel s obžalobou na zlobu lidskou a řád toho světa – Pán v nebi kázal andělům svým jasným, by připravili jemu stánek slavný blíž trůnu jeho v řadě světců předních. A. 1106. A. 1106.
 Pán k trestu vstane-li, pak tresce strašně. Sedmého srpna roku toho zemřel ten, jenž se císařem zval římské říše. Tož Heinrich Čtvrtý. Hůř než Joba stíhal Pán ranami jej. Ráčil osvítiti hruď syna jeho a syn s mečem v ruce vstal proti otci, církví prokletému; a když syn zemřel, vstala vlastní žena k žalobám strašným proti zlotřilému; když žena zmlkla, druhý syn se zvedl a s mečem v ruce začal soudit otce. 159 A otec prchal jak Kain z místa vraždy, syn-soudce za ním. A když psanec zemřel v Luttichu městě, kněží vyhrabali proklatce rakev ze svěcené půdy a pohřbili ji na ostrově řeky, jež slove Maasa, neboť zemřel v klatbě. Mnich, jenž jak poutník přišel z Palestyny a pomaten byl na smyslech, klek k hrobu a plakaje pěl truchlé žalmy smrti. ––– Svou zprávu končím. Je-li kdo líp zpraven, ať poví svoje, mně pak odpuštěno buď k slávě svaté Trojice a věčné, jíž čest a sláva na věky buď věkův! 160
ASKETA.
Je příliš velké shovívání Páně, Sodoma bují světa po prostoře. Měl by vzít slunce s modré nebes pláně, pohasit měsíc, hvězdy sházet v moře. A ptactvo zničit, které jásá lesem, i květy, které vonět ještě mohou – svět měl by hrozným naplněn být děsem a ve tmě věčné ležet pod oblohou. Pak člověk poznal by, že žití jeho je hříchem k potěšení Satanáše, a hnusu pln jak plaza nečistého by odhazoval ve tmě té je plaše. 161
KRAJINA PALESTYNSKÁ.
Pláň mlčí. V dál šíř v celém okolí jak rozházeny leží mrtvoly. Tu kůň, tu přilba, tu meč zlámaný, tu křivá šavle, bunčuk, turbany. Plá nebe, hoří vzduch a celá zem se jiskří v žáru dusném bělavém. Je ticho. Jen pár supů na blízku zobáky čistíc bije do písku. Tu ze skupiny těl kdos hlavu zdvih a vyslal pohled z očí zkalených, kříž na prsou měl, v boku z brnění se černavá krev slabě pramení – V tom vedle také hlava zdvihla se a rozhledla se kolem v úžase, syn Arabie, oči plamenné, sek meče šel mu středem ramene – 162 a sotva shledl jeden druhého, vší zbylou silou vrh se na něho, a v líc si bili, hrdla rdousili, až umdleli, by znovu za chvíli se dali v zápas. V zlosti horoucí si v oči zatkli prsty stydnoucí. – – – Tak smrt je našla v této pustině i supi, když k nim přišli k hostině. 163
SNĚNÍ MNICHOVO.
Já život chtěl bych cítitcítit, život, život! Jak v různých podobách se světem valí, jak hlučí, bouří, truchlí, kvete, zpívá, zde v samotě své chtěl bych všecko cítit, zde v celi smutné, v chrámě zašeřeném a v zahradě, kde ani ptáčka není. Jak vozy kupců po bělavých cestách se k dálným městům zvolna ubírají – jak lodi plují po nesmírných mořích – jak poutníci jdou s touhou k svatým místům, kde Pán náš žil a vykoupil svou krví posmrtnou spásu hříšných duší našich – jak žijí rytíři v svých pevných hradech, z jichž oken krásné slečny vyzírají na příchod hostí, zpěváků a hudců – jak veselí se ve venkovském šenku lid prostý tancem, vtipy, pivem sladkým – jak v lázně měšťané jdou a jich paní a žertují tam po způsobu běžném – 164 jak lidská těla v žhavém rozechvění se setkávají v stínu noci tmavé – jak vojska v boj jdou, písně zpívají si, do vesnic vráží, venkovany souží, (snad víc, by byla dávným zvykům věrna než povahy své tužbám přirozeným) – jak na královském dvoře v středu pánů král jasný trůní vedle luzné paní a odměňuje pohledem i slovem jak nápad zábavný tak dobrou radu – – – chtěl vědomí bych míti toho žití, jak v těchto podobách a mnohých jiných se světem bere, všecko cítit v sobě, v jediné chvíli celou mnohotvárnost všech forem jeho z krajů nejrůznějších, mít v prsou moře, kam jdou všecky řeky z hor, nižin, jezer, kam jdou vody dešťů, průtrže mračen, roztálý sníh z jara – to všecko cítit v samotě své smutné, jež ničím není, nežli tmavou chodbou v podzemí chrámu, kde ti, kteří prošli jí před námi, své z mrtvých vstání ždají, kde spí i ten, jenž obýval mou celu, kde já též složím hlavu unavenou ne životem, však jenom touhou marnou... 165
HELOISE.
Muž světem ctěný, světlo přísných věd, ztepilé krásy, příští velikého – když tenkrát z jedné knihy s tebou čet, ach, musil stát se smyslem žití tvého a Bohem tvojím. Před oltářem jeho modlitbou zbožnou chvíval se tvůj ret, tvé srdce místo daru myrrhového po celý život plálo za oběť... Heloise, čas je přece spravedlivý! Tvůj Abélard jde s ustaranou tváří, úzkostný šosák, nyní dějinami – ty jasná velká stojíš na oltáři, tvé oči hoří jako drahokamy, tvá láska plá z nich jako oheň živý! 166
FRIEDRICH BARBAROSSA.
Já Konrad, arcibiskup v posvátném Kolíně, ti pane zprávu dávám o velké novině, jak jasný císař Friedrich, Bůh ochraň jej nám všem, před chrámem světce Marka se smířil s papežem. Po oné truchlé bitvě na polích Legnana, kde sláva říšských zbraní v ráz byla prohrána, já řekl v radě přímo, jak rádci náleží: – Teď dovol, jasný pane, bych zajel k papeži. – I stichli páni všichni, jen Barbarossa prál: – Můj papež zval se Kallist, a Roland kardinal neprávem klíče třímá, jež svatý Petr měl, a nevím, že bych mdlý byl a meč můj zrezavěl. – 167 Já odstrašit se nedal, Bůh vnuk mi slova ta, souhlasem opírala mě mnohá knížata, až k výstrahám a prosbám dal císař v odpověď ze semknutých svých retů jen jedno slůvko: Jeď! Já jednal s Alexandrem. Byl znaven války hrou i shodli jsme se záhy: jak o věc lombardskou, dědictví Mathildino a říšské biskupy, tak o smír s Barbarossou bez každé potupy. Jen žádal svatý otec, by dáno na jevo, že světská moc se sklání pod panství Petrovo, a obvyklou že formou i císař důkaz dá, že nad králi i sebou papeže pokládá. Já císaři řek všecko. Poslouchal slova má a kamsi v prázdno zíral modrýma zrakoma, po rudém vousu jezdil, po skráni, po líci, a řek: – Tož polibek mám dát jeho střevíci! – Já na pamět mu uved, že takto vládců sta poctilo papeže již. On sám že Kallista tak pozdravoval kdysi. A kdo mu zabrání, by řek, že světci Petru to platí pokání? 168 Tak v Benátkách se sešli. Po moři přibyli císař a jeho páni. Dože a nobili jej vítat spěli k Lidu, co papež v tiaře před chrámem trůn dal vstavit a čekal císaře. A císař přibyl. Dobře se vyznal v úloze a kajícníka nehrál nikterak uboze, vstoup ve sbor kardinalů a před papežem klek: „Non tibi hoc, sed Petro,“ dal noze polibek. Hluboké ticho bylo. Šept ustal hovorů, že šelest bylo slyšet nad hlavou praporů. Tu svatý otec náhle v ten velký okamžik: „Et mihi hoc et Petro!“ vítězným hlasem vzkřik. A než se císař zdvihl, tu papež nohu svou mu rychle zlehka vložil na šíji nahnutou a maličko se usmál. Já na císaře zřel, měl slzy v modrých očích a jak ten vous se rděl. Vstal pokorný a mírný. Lev zcela zkrocený, a nevěděl, co počít. Však papež vznešený se zdvihl s trůnu svého a za ruku jej jal a políbení smíru na líce jeho dal. 169 A za ruce se vedli a vešli v Markův chrám, by Nejvyšší byl svědkem jich smírným přísahám. A slávy bylo všude a šťastných úsměvů a mnoho slov a řečí o tomto výjevu. Snů Augustových císař se nyní asi vzdá, však požehnání míru je velká náhrada. Náměstek Boha, papež, je moci pramenem, moc světská pavezou pak a jeho ramenem. 170
KŘIŽÁK.
Za zimy, kdy táh severák a hradem skuče zpíval, pil rytíř, až měl sklený zrak a tím se v prázdno díval. A bludné myšlenky mu šly tou těžkou hlavou jeho... Na život myslil, na čas zlý a marnost světa všeho. Co dělat? Kupcům zboží brát jak v starém lepším času? Pan císař tu a vezme hrad a duše letí k ďasu! A pře své s mečem v pěsti vést, už také nelze více – pan císař má přec tvrdší pěst a staví šibenice... 171 Noc přešla, den se v mlhách chvěl, pan rytíř pozdě procit, mdlo v očích, v hlavě šero měl a v duši žluči pocit. Jak ďáblův chodil tovaryš, tu hrad byl tich jak pěna a kde kdo byl, ten hledal skrýš, i čeleď, děti, žena. On v zimní kraj zří, na lesy, vše leží mrtvě, hluše, on stokrát denně řekne si: čas, hledat spásy duše. Den za dnem v mlhách kamsi táh, žádný mu klidu nedal, večer co večer k číši sáh a pokoje v ní hledal... Sníh roztál. Zima přestala, stráň plna kvítí byla, po modrém nebi plovala oblaka zářná bílá. Plovala v dálku v cizí svět – zahleděl se k nim chvíli, a náhle chtělo se mu jet k jakémukoli cíli. 172 Tu posly s nahým mečem slal pan císař celou zemí, rytíře, pány k sobě zval se všemi čeleděmi, by táhli s Krista praporem v daleké konce světa a očistili svatou zem od šelmy Mahometa. – Pan rytíř vydych. Na plášť kříž, meč brousit, čistit zbroji – A jede radostně z hradu již za spásou duše svojí... 173
TŘI PRSTENY.
Chalif Saladin byl kdysi v tísni, peněz potřeboval slavný vládce. Řekli mu, že v Damašku Žid jeden má jich více, než lze potřebovat. Zavolal si Žida slavný chalif a děl vlídně promlouvaje k němu: Hle, vy Židé, tolik knih je u vás, vaši mistři písem všecko vědí, pověz ty mi dle moudrosti vaší, která z věr všech nejlepší je víra? – Saladin chtěl takto lapit Žida: řekne-li, že židovská to jejich, odpovím mu: urazil jsi moji – a dám pokutu si zaplatiti. Řekne-li, že křesťanská či moje, zeptám se ho, proč že nepřestoupil k víře Mohameda nebo Krista – a dám pokutu si zaplatiti. V každém případě jej tedy ztrestám tučnou pokutou a přidám důtku. – 174 Vyslech otázku tu starý Hebrej, zamyslil se hluboce a řekl: Mocný vládče, pravda, v našich knihách mnoho psáno je, však přec ne všecko. Mistři písem našich leccos vědí, všecko však ví jen ten Vševidoucí, který zemí, nebem věčně vládne, všecko vidí, přehlíží a přečká časy, národy a vládce říší. Jmena nemá, nikdo nevidí ho a je všude... Co já vědět mohu? Příběh povím tobě. Milostivě vyslechnout rač starce povídálka. Otec jeden kdesi měl tři syny a měl rád je všechny rovnou láskou, měl pak prsten, vzácný drahý prsten s drahokamem, jakých málo v světě. Prsten ten byl touhou všech tří synů, každý chtěl jej míti, každý prosil, aby jemu v dědictví byl vpočten. Otec zavolal si klenotníka: Prsteny dva udělej mi, mistře, na vlas stejné, na vlas takto vzácné, jak je tenhle, jejž na prstě nesu. 175 A když mistr prsteny byl přines, tak se shodovaly jeden s druhým, že jen oči otce mohly poznat, který byl z nich jediný a první. Na to pozval nejstaršího otec, dal mu prsten jeden žádaje ho, aby bratřím slůvka o tom neřek a jim žal a lítost nepůsobil. Potom syna druhého si pozval, dal mu prsten druhý snažně prose, aby dar ten před bratřími tajil. Tak i třetímu dal prsten třetí. Otec zemřel. Syni rozešli se, každý měl svůj prsten, každý mínil, že to prsten jediný a pravý – a tak je to s vírou, mocný vládče. Ty svůj prsten neseš spokojeně, já svůj zase, křesťan má pak třetí – a jen Otec v nebesích, jenž dal je, jedině ví, komu dal ten pravý. – Zadumal se nad povídkou chalif, pokýv hlavou, pohladil si bradu: V dům svůj odejdi teď, bratře, v míru a nos bez závady prsten otcův. 176
LANCELOT.
Z pramene v lese koně pili a rytíři se spolu bili. Před časy setkali se kdysi a mužný souboj slíbili si. Dva meče o dva štíty zvoní v přátelský řehot klidných koní. Však žádná rána nejde k cíli – je nutno odpočinout chvíli. Vrazili oba meče v zemi: – Jsem rytíř Kuno, dovolte mi – a zírá na soupeře v pýše. – Já Lancelot jsem – dí ten tiše. Zbled Kuno. Meče uchopili a dále na novo se bili. Však chvíli jen, neb Kuno plaše dí: – Pane, vítězství je vaše. 177 Ne vaše statečnost a síla to rámě moje ochromila, však vaše jmeno. Není muže, jenž s Lancelotem bít se může. – 178
UKOLÉBAVKA
zpívána děcku Františkovi v Assisi.
Celý den se stará o svět pán Bůh, večer sedne pod košaté stromy, svolá zpěváky a muzikanty a dá dětem, květinám i ptáčkům, broučkům, včelkám, motýlům i muškám hrát a zpívat pěkně pro uspání. Ptáček pod křídla si hlavu schová, pestrá květinka si oko zavře, brouček, muška pod lístkem se skrčí, včelka spat jde, motýl křídla složí – jenom dítě nechce někdy usnout, nechce někdy očka k spánku zavřít. Proto pán Bůh kývne andělíčkům – andělíčci rozletí se nebem, na bříška si lehnou vedle sebe, prstíkem si nebe provrtají, jedno zlaté očko zavírají, druhým dívají se pilně dolů – 179 aby mohli říci pánu Bohu, které dítě oči zavřít nechce. Sto a sto se andělíčků dívá, celé nebe očko vedle očka – Hajej, hajej, očička svá zavři, sic tě andělíček zažaluje! 180
PROVENCE. 1230.
Kraj skalnatý a sluncem vypražený. Na čelech vrchů trčí v troskách hrady. Vsi pod nimi jsou čerstvě vypáleny a mrtvoly se kupí na hromady. Do mrtva supi spokojeně křičí i hyeny si štěknou nasycené. Ze země krví spité plevel klíčí a metlice své plané klasy žene. Ó Provence, země barev výskajících, domove myrty, slavíků a květů, od hradu k hradu pěvců putujících jas blaha v očích, píseň na svém retu! Meč volal: Hossanah! A jásal plamen, krev vyzdobila rudě všecky cesty – teď Kristus Říma, šerý plášť kol ramen, zde trůní nad vískami, hrady, městy. 181
SEN INNOCENCE III.
Tak zdálo se mu: Kráčel městem Římem a veliký byl, že se nebes klenby dotýkal hlavou, s níž jak druhé slunce koruna trojí svítila a plála. A dole viděl celý okrsk světa, císařství římské, království a města a viděl vládce jejich, kterak na tvář klesají v bázni před pohledem jeho. I prochvěl pocit hrdosti a slávy útrobím jeho, sepjal bílé ruce, zrak pozdvih k nebi, modlil se a řekl: – Jak v arše tvé hůl vedle desatera tak leží nyní v hrudi papežově moc zničení a milost odpuštění. Tak spravujeme odkaz Petrův, Pane, že nepatrná hřivna rybářova na poklad vzrostla, který nerozmetá ni síla lidská ani zloba času. A skála tvá teď teprv pevně stojí, že brány pekelné jí nepřemohou. 182 A za tu milost děkuji ti, Kriste, že slávou svou jsem oslavit směl tebe, že mně je dáno, abych spatřit mohl, jak věrně tvá se vyplnila slova o jednom ovčinci a jednom strážci, a za to štěstí děkuji ti, Kriste, že první oporou jsem trůnu tvého! – A na to k svému paláci se vracel a zem duněla pod kročeji jeho a chvěla se, až paláce a domy se v základech svých mocně otřásaly. A došel k basilice lateranské, kostelů máti, v jejímž klínu leží dvé lebek svatých knížat apoštolských, a basilika začala se chvíti pod hřměním kroků jeho, těla sloupů se potácela, krov, jenž jimi nesen, se šinul k zemi. Krev mu stydne v žilách i spěchá, aby zachytil ty sloupy Samsona silou – ale čím víc spěchá, tím víc se třese zem i basilika, a zvony lkají s padajících věží. A náhle cítí, že mu nelze dýchat, 183 chce k Bohu volat – slova nelze pronést, chce ruce sepnout – nelze jimi hnouti. Jak v zemi vrostlý stojí v němé hrůze. A chrám se řítí. – – Kde se vzali, jsou tu dva muži slabí, drobní, nepatrní, a každý opírá se s jiné strany o stěny chrámu rukama a hlavou, a každý volá k nebeskému otci svým způsobem a v rodné řeči svojí – a hle, krov uklidnil se, stojí sloupy a poslušně jej jako dříve nesou a žalost zvonů přešla v jasnou radost – je basilika zdráva, zachráněna. Tu jeden z mužů vyslal měkký pohled ze sametových smírných dětských očí na druha neznámého a tak praví: – Jsem z Assisi a Františkem mě zovou. Pán naklonil se ke mně ve své lásce a vyzval mě, bych rozdav vše, šel za ním. Mě bratrem ptáků učinil i zvěře, trav, stromů, skal, vod, kamení i vzduchu. Jak oni chodím bez hole a peněz, 184 bez pytle, chleba, a Pán sám mě živí jak polní květ a jako ptactvo svoje. A na můj hlas sta bratrů přišlo ke mně a všichni oslavujem lásku páně modlitbou v duši, písní na rtech vděčných. – A druhý, jehož pohled jde jak oheň, mu odpovídá: – Já jsem Dominikus, jdu z Kastilie. Viděl jsem soud boží nad rodem kletých albigenských zrádců. Bůh meče naostřil a kázal jíti na spustlý úhor bít a požít všecko, neb když i klas tam zrnem požehnaný, sám si jej z neplodných trav zdvihnout ráčí. A nyní svatý klid má na svých polích. Vsi spáleny a města pobořena, kacířská těla leží pokosena na tváři země. Velebil jsem Boha, že dal mi spatřit svatou svoji vůli a cesty cíl ukázal očím mojim. Sta bratrů spěchá nyní cestou mojí, psy páně budem, smečkou bezohlednou, a stráží, které nikdo neodolá. – V tom papež procit. Přemítal a dumal. Tu poutníci dva z různých krajin světa 185 se postavili před obličej jeho. Z Umbrie jeden, Františkem jej zovou, má měkký pohled sametových očí, vše rozdal, co měl, aby mohl jíti za Krista příkladem a láskou jeho. Má řadu bratří, všichni touží slavit jen modlitbou a písní lásku páně – a vyprosit chce od svatého otce hnízdečko prosté, klášter v svatém městě, kde bratří na noc sejít by se mohli, když ztrávili den oslavením Pána. A papež zírá do těch dětských očí a kývá hlavou: – Je to vůle boží. Nemůže škodit. V pokoji žij, synu. – Tu druhý, jehož pohled jde jak oheň, pokleká před papežem, než však prones své prosby obsah, papež kyne jemu: „Tys Dominikus. Vím, co je tvým přáním: Má milost s tebou a mé požehnání tvé cestě životní i bratřím tvojím.“ 186
O DOBROTĚ KRÁSNÉ ISABEL,
NEVĚSTY CÍSAŘE FRIEDRICHA II.
Když krásná Isabel připlula z Angličan a v městě Antwerpách na zemi vystoupila, tu lidí statisíc se sešlo se všech stran i mistrů všelikých a cechů velká síla. A množství šlechticů zde stálo v brnění a kněží z vůkolí zpěv pěli plesu, chvály zvuk hudeb městem hřměl a zvonů zvonění a listy palmové v prach ulic lidé stlali. Na ořích španělských seděla Isabel i její komonstvo. Vše plálo stříbrem, zlatem. A svého komoně pán každý poháněl, by dovez císaři tu novou paní chvatem. Zří krásná Isabel tu radost lidí všech a zří, jak všichni ti a ctihodné zvlášť ženy, jež sedí zvědavy na domů balkonech, v obličej touží jí pohledět nezastřený. 187 I sňala závoj svůj i klobouk, loktuši, a modré oči své milostně rozsvítila a volným krokem jet, jakož se přísluší, po městě pánům svým nakázat uráčila. Tak městem projela princezna Isabel a spěla ku Wormsu, kde čekal ženich její. A obdiv krásy té po celé říši spěl a srdce dobroty, jak není v obyčeji... 188
VE VÍDNI R. 1217.
Vévoda Leopold helmici sňal, projíždí sporé si vlasy: – Má choti rozmilá, doba je zlá, nejisté máme to časy! V říši je větrno. Dvé mračen tam s blesky a hromy už stojí, pan císař na pravo, v levo pan král, co nejdřív střetnou se v boji. Z Říma pak přichází varovný hlas, pan papež posílá bully, že nutno Ježíše vyznati dnes, že nelze v cesty stát půli. Lehce to řekne se. Kdybych jen znal, kam se teď pán Ježíš schýlí... Pan papež káže mi: k Friedrichu stůj – což když se pan papež zmýlí? 189 A k tomu všemu pak já slovo dal už panu císaři Ottě – má choti rozmilá, je to zlý čas, hotové bludiště totě! Pan král-li vyhraje, musíme pryč z Vídně a vévodství svého; císař-li zvítězí, do klatby dá pan papež dům náš i jeho. Má choti milá, kde orli se rvourvou, nemá se plést ptáček malý – zrak hodlám vytříti všem pánům těm, papeži, císaři, králi. Uherský soused náš, pan Ondřej král, v zem svatou chce vést své voje – má choti milá, já potáhnu s ním, – kříž připnu na prsa svoje. Co budem zápasit s pohanem tam o volnost božího hrobu, v klidu zde budete i naše zem prožívat nejhorší dobu. 190 Neboť můj kříž bude ochranou vám, nikdo se netkne vás ani – kdo v službě Ježíše jde v svatou zem, toho dům pán Ježíš chrání. A než se vrátíme, vyhřmí se bouř, jež nám teď vyhlídku mate, potom se uvidí, kdo pravdu měl a kde je sluníčko zlaté. Tož vlastní rukou mi přišijte kříž, tu spásu svoji i moji! – Vzal helmu, vyšel ven, heroldy slal pány zvát k svatému boji. Po Vídni vyslal je, po zemi vší v města i odlehlá místa. Kříž měli na pláštích a takto šli bojovat za pána Krista. 191
CÍSAŘ FRIEDRICH II.
Korunu dejte mi i říšský meč, chci si ji na hlavu vstavit, chci vědět, může-li knězova řeč císařské moci mě zbavit! Kolik těch papežů římských jsem shled, každý byl hrabivý, podlý, každý byl urputný zlobivý kmet, který se kletbami modlí! Vždycky jsem myslíval, když jeden šel, na svět že mír už si sedá, však jeho nástupce zas vztekem vřel, kněz římský pokoje nedá! Prokleli všichni mě; už to tak znám, písmenky nechybí více: zastrou se oltáře, šerý je chrám, kněz klne, shášejí svíce – – Však tahle koruna dosud je má, císařský meč mečem mojím, a dokud Hospodin života dá, v právu svém žiji a stojím... 192 Začne-li proklínat ten římský kněz, pak není spásy a rady – jako když za jara přes říční jez řinou se vzteklých vod spády. Proklel mě, že se mi nechtělo jít v zem svatou v minulém čase – a když jsem nes tam svůj prapor a štít, kněz římský klnul mi zase. Proklel mě, že jsem se Jidášem stal na víry duchu a slovu – a když jsem kacíře páliti dal, kněz římský klnul mi znovu. Klel mi, že válce chci, když jsem chtěl mír, válčím-li, klne, mír volá – Scylla a Charybdis a zhoubný vír, toť duše jeho je holá. Tři velcí šelmové šli světem tím k neštěstí lidstva a světa – pan papež ví to tak, jak já to vím, a přece kletby své metá! Ať klne! Směji se. Korunu svou na skráních svých pevně cítím, darmo ji studené ruce ty rvou, ponesu celým ji žitím. 193 O nových kletbách ať přemýšlí kněz, ať ohněm zlosti se tráví – ten plamen živím mu zítra jak dnes a – v počest Kristovy slávy. Krále jsem burcoval: Hleďte tu síť, pavouk nám spletá ji dravý! – Neslyší, ohluchli, ďas je má vzít, prázdné ty makové hlavy! Ďas je vem! Sám jsem tu. Svět náš je tup, bojácné ospalé dítě! Však, pane papeži, zkazím ti lup, roztrhám ty tvoje sítě! Svoláš-li koncil zas, smetneme hned tlusťoučké prelaty s lodě – pán Ježíš kázal, že jít mají v svět a ne plout po vratké vodě. Časem ti lapneme zlaťáčků tíž, jež s boků mezků se houpe, – můj švakr posílá k Římu je blíž, král hloupý Anglie hloupé – protože Kristus dí, že se má dbát o poklad, jejž nebe chová, vystříhám, papeži pane, tě rád nedbati Kristova slova. – 194 Tož hlavou hoďme si! Vyjeďme v pláň, sokol můj touhou se třese, sokolník pustí jej, a v modrou báň pták jako šipka se vznese! A večer arabský zpěv dáme pět, Arabku vezmeme k boku – ať puká za kmetem ten římský kmet k radosti dnů mých a roků! 195
EZZELINO.
Ezzelino chycen! Chycen? Chycen jest! Celou Lombardií letí slavná zvěst. Ezzelino chycen! Sedí v Soncině! Lid se dere na hrad, tlačí do síně. Vlkodlaku! Ďase! – Pěsti zdvihají, zuby na něj cení, slinu metají, vrhají se na něj, bijí po stráži, jež je halapartnou nazpět odráží. Ezzelino sedí, ztrnulý má zrak jako výr, když patří na vran zlobných mrak. V lebce mdlo a šero. Kosti rozbity, pohromadě obvaz drží střepy ty. Ťulpas jakýs kyjem v ni mu ránu dal, když se s Milánskými u Cassana rval. Pěkně dopadá to... Konec do slova... Tělo bezvládno je... jako z olova... 196 Mnicha přivedli mu včera s večera – už jen kletbou mohl zahnat pátera... A dnes tahle luza... Pár jen hodin zpět – chvěla se a klekla, když jen na ni hled... Dal je věšet, sekat – bylo málo to, přec vás tolik zbylo, drzá holoto!... Teď tu poskakují... pěsti zdvihají... plazí jazyk na něj... sliny metají – Oh, jen moci povstat v této vteřině – třeba holou rukou vjeti mezi ně! Rvát jim z důlku oči tupé zjevené, jazyky jim trhat zrovna z kořene! Jazyky a oči... tam se radící, líp-li šibenici... nebo hranici... Viset-li či hořet... Lotři proklatí! Jenže Ezzelin vám plány pohatí – Zuby skříp a vstává. Úžas. Výkřik. Sten. Stráže odskočily. Lid se řítí ven. Strh si z hlavy obvaz, široce si stoup a vší mocí třískl nazad lebkou v sloup. 197
SMRT INNOCENCE IV.
– – to nebyl sen – od oné noci cítím, že zemřít musím – Klam a šalba pekel mě porazily – Bůh nevěděl o tom – V té noci ulehl jsem přemýšleje, jak rozšlapati plemeno to hadí, jež Friedrich, kacíř proklatý, zde nechal, když peklo vzalo k sobě duši jeho – I usnu – V tom se zdá mi: přijde Robert, z Lincolnu biskup, zrádce ten, jenž stranil kacíři Friedrichovi – v ruce berlu a hledí na mě – vykřiknout chci na něj, však hlas můj ukován kdes v hrudi sedí – chci povstat, zahnat ho – a mrtvě leží mé údy – ani prstem pohnout nelze – Jde oheň hněvu krví mou a tělem a marně – jako mrtvola tu ležím – A jeho jazyk rozvázal se v zlosti – že špatný pastýř církve jsem, ba škůdce stád křesťanských. – Že křivdím Friedrichovi a prokletí má Bůh že neuslyší. – 198 Že císař dávno před papeži býval řidičem světa. – A tím, že jsem nasil v křesťanství rozbroj, že jsem pomocníkem já Tatarů a vrahů saracenských. – Že hrabiv jsem a lakotiv jen zlata, že anglickou zem vyssál jsem i jiné. – – Tak lál mi Robert a já hnout se nemoh, a on to viděl – i zdvih berlu svoji a – sveřepec – mě, pastýře bil svého – až ruka umdlela mu – potom vedl držadlem jejím ránu k boku mému a přirazil vší silou – – Tu jsem procit a vykřikl – však tentam byl už padouch. – Od noci oné cítím bolest strašnou, ničivou v boku – vím, že umřít nutno. – Bůh ponechal mě tehdy bez ochrany. – – A Manfred, bastard zmije hohenstaufské, zbil vojsko naše – kardinal, náš legat, jen stěží spasil holý život z pole. – – Slyš Bože, jmenem tvým já přisah kdysi při svících rozžatých a nad hostií, že zničena být musí zmije mrzká a vyhuben rod její do posledka – i hnízdo spáleno, kde pelešila – tvým jmenem přísahal jsem – slyšíš, Bože? – – Svět nejde v řádu – přijde taký biskup 199 a papeže zbít troufá bezbranného – – – – a co vy zde si rvete vlasy, roucha a skučíte a řvete? – Kdo jste, rcete? – Vás nepoznávám – – Ah, tys neteř moje a tamo druhá – synovci jsou tu ti – proč naříkáte? – Což vás nezůstavím zbohatlé všechny? – Bídníci, co chcete? Co ještě chcete? – Pro vás jen jsem hrabal a lakotil – a dopřát byste mohli, bych v smrti chvilce poklidu měl trochu... 200
ROMANCE O MILOVÁNÍ.
Plul nebem oblak, vzduchem pták a ulicí se zpěvák bral a píseň o své lásce pěl a struny loutny probíral: „Ta, které patří srdce mé, má líbezná, má milená je krásná jako květina, když ranní rosou skropena –“ A bledolící učitel stál v okně školní světnice, až do srdce mu pronik hlas té sladké sloky z ulice. A každé slůvko v srdci tom mu hrálo, kvetlo, zpívalo, v tom srdci jeho mladičkém, jež dosud lásky neznalo. Teď miloval. Víc nevěděl, než že je luzná, milená 201 a krásná jako květina, když ranní rosou skropena. A ve dne měl ji v myšlenkách a v noci vídal ve svých snech, tak každá chvilka života mu nesla růže na svých rtech. A minul rok a přešly dva a přešlo více takých let, však učitel to nevěděl, neb miloval svůj vonný květ. Plul nebem mráček, vzduchem pták a ulicí zas zpěvák šel, na loutnu hlučně sobě hrál a takovou si píseň pěl: „Ta, která měla srdce mé, ta květina má zrosená, je v starém šerém klášteře pod rudou deskou pohřbena. Však zpěváku Bůh srdce dal a světu ne květ jediný – tak z kláštera jsem vyšel zas a mám rád jiné květiny.“ 202 Ton loutny a hlas zpěvákův ven učitele vylákal a sotva píseň uslyšel, hned usedavě zaplakal. A v komůrce se uzavřel i jídlo odmít docela a ve dne v noci naříkal: „Má drahá láska umřela!“ A naříkal tak mnohou noc a naříkal tak mnohý den, a když pak vyšel, byl tak stár jak z pavučinek upředen. A nikdy nemoh popatřit na květ, jenž rosou skropen jest, zřít nemoh pro hněv zpěváky a loutnu slyšet pro bolest. 203
SATAN.
Jakož správně rozpoznala svatá církev naše: nečisto je tělo ženy, skrýše satanáše. Chodívala do kostela slušně zraky klopíc, hříchy svoje vyznávala oči v slzách topíc. S mužem žila v lásce, míru. Satan čekal s touhou... Stalo se, že papež skončil v čas ten válku dlouhou. Rád jsa, chtěl dát světu účast na potěše této: odpustky dal, slavit kázal milostivé leto. 204 Lidé slavili tu milost hlučnou veselostí – hříšníci jsme, odpustků pak není nikdy dosti. Tančili a hodovali bujně, rozpustile – Satan hlavu zdvih, neb poznal, že tu jeho chvíle. – – Se tří stromů jabloňových květy ostříhala, na suknici atlasovou našít si je dala. Tři dny tančila, tři noci slova nemluvila, a kdo přišel, kdo ji vyzval, toho utančila. Zrak jí hořel, bledá v tváři, sníh na zimní pláni, krve by se člověk býval nedořezal na ní. 205 Třetí noci – k ránu bylo – rozhodila ruce, strašným smíchem zasmála se, mužům lála prudce mnohým slovem bohaprázdným, mnohou pustou řečí, potom padla na znak na zem jako člověk v křeči. Suknici si vyhrnula v líci lidu všeho, Satana si zvala v lůno jako pána svého! – – Spálili ji. A pan plebán viděl z okna fary, jak ji Satan vleče vzduchem v pekelné své žáry. 206
PAPEŽ CLEMENS IV.
„Muž, který do žalářní kobky vstoupil ohlásit mládcům, Konradinu králi a Friedrichovi z Rakous, nález soudu, při šachu našel oba. Pohnut nebyl ten ani onen novinou tou hroznou, ba, jakby se jich ani netýkala, sunuli klidně po čtverečcích prkna své krále, věže, pěšáky a koně. Na zítří z rána očistili duše zpovědí svatou, vzali tělo Páně a vedeni jsou na plac, kterýž slove del Mercato. Lid celé Neapole tu shromážděn byl. Protonotar králův pan Robert z Bari četl ortel smrti, co mladý Konradin se díval kolem s lešení popraviště k modru moře, vzdáleným horám, zářícímu nebi, na kraj ten lepý, o němž mínil kdysi, že spravedlivým dědicem jest jeho 207 a vzít jej přišel z dalekého Švábska a svlažit jej měl nyní mladou krví. A potom na máť vzpomněl, která kdesi v německé zemi z okna hradu zírá a k jihu hledí – vzpomněl, neboť zvolal: – Ó matko moje, jakou hroznou zprávu dostaneš o mně! – obnažil svou šíji a vložil mladou plavovlasou hlavu na dřevo špalku. Mih se meč, a Friedrich, jenž vedle čekal, vykřik strašným hlasem. Ten sťat byl po něm. Tiché slzy tekly po lících lidu, neb strach před zbrojnoši i vzlyk jim dusil. Těla pohozena na břehu mořském, jako by je vlny sem připlavily. Potom nasypáno kamení na ně v rozkaz Karla krále. Tím, svatý otče, končím zprávu svoji.“ Te deum laudamus! Bože velký, svatý! Ne ty, jenž Milost jsi a Slitování, ty trpiteli kříže, lásko věčná – však ty, Adonai-Saddai, Pane přísný, jenž hubíš ohněm, vodou, morem, mečem, jenž neodpouštíš, ale tresceš v rodu až do třetích a čtvrtých pokolení – buď sláva tobě! Dnové naplněni 208 a hněvu tvého vylila se číše nad domem prokletým! Nuž, rode Staufů, jenž v pustinu jsi zvracel kraje země a města bořil, hýbal královstvími, jak Izaiáš praví – kde jsi nyní? Králové všichni pochováni slavně v domovech svojich, ty však zavržen jsi od hrobu svého ratolest jak zvadlá a pod kamením tlíš jak pošlapaná zdechlina zvěře! Jmeno Babylona a ostatky i syna, vnuka jeho, jsou vymeteny z říše lidí živých pometlem zahynutí – sláva Bohu! Boj dobojován. Mladý orlík lapen a podřezán jak kuře. Honorie, ze slávy nebes popatř na tu zemi a zaplesat dej velkým štěstím duši! A Gregore, jenž roků sto jsi viděl, a nedočkal se, rozjasni své oči! Ty Innocenci, jenž jsi prchnout musil od svatých hrobů v dálku cizích zemí a přisáh zhoubu prokletému rodu cizáckých Němců, utlum hněv svůj nyní, neb dnes už nemá kořisti ni cíle! 209 Ty Alexandře, usmívat se můžeš a Urbane, už vzdychat není třeba – ó předchůdci vy moji v službě páně, vy vstaňte z míst svých nyní v slávě boží a s anděly a světci jděte k trůnu, kde Hospodin dlí nad světy a slunci a zapějte mu hlučné Halelujah! Pán viděl, slyšel, přispěl ku pomoci. V plášť mnišský zhalen, hořký úsměv na rtech a marnost svého žití v duši cítě zhas pohan Friedrich. A syn jeho Konrad, jsa proklet církví, odevzdal svou duši plamenům pekel dřív, než tělo otce ve hrobě tlíti začlo. Enzio pak, výhonek druhý jedového kmene, v Bologni v poutech v pevné věži sedí, a nemožno, by spatřil světlo slunce, jak řekám nelze téci nazpět k zdroji, běh časů zvrátit, hvězdám za dne svítit. A třetí v řadě, Manfred, bastard bídný, zmij jedovatá, rouhač bohaprázdný, u Beneventa vydech hříšnou duši pod francouzskými meči, které ostřit Pán kázal andělům svým. Ani země 210 mrtvolu jeho neukryla v sobě: byl z hrobu vyrván, pohozen, by stal se potravou vlků, havranů a supů. A Konradin, všech poslední, teď zhynul pod rukou kata... Te deum laudamus! My nevolali marně, Hospodine. Tys nedal v posměch církev, dceru svoji, a zástupce své nevydal jsi za terč útržkům lidským. Za námi stáls vždycky a čin tvůj nesl za slovem se naším. Tys utvrdil nás v sobě a v nás sebe. Náš jazyk jest jak oheň zžírající a smrt je hlasatelem moci naší. A mrtví, jež jsi srazil s výše jejich, ti živými jsou svědky vůle tvojí do krajin dálných k národům a králům přes časů prostory až do věčnosti: Bůh na nebi a papež na tom světě. A zdrceno buď vše, co odporuje, jak z hlíny nádoba a číše ze skla. 211
LEGENDA O CÍSAŘI KARLU VELIKÉM. (Po pádu Hohenstaufů.)
Když velký císař Karel měl opustiti svět, tu na lože si neleh, však na bělouše sed. A jel a přijel k hoře a mečem na ni ťuk, a hora rozstoupla se, a vojska stál tu pluk. A císař skočil s koně a vojsku nakázal, by lehli si a spali, a sám šel v zlatý sál. Ke stolu dubovému si velký císař sed a rozevřel svou knihu a čet a čet a čet. 212 Svatého Augustina O městě božím spis, tu nejraději čítal už na světě si kdys. A čte ji stále, stále, svic světlo plápolá, a kolem stolu roste vous jeho dokola. A až ten vous se třikrát kol stolu obtočí, tu velký císař vstane a k vojsku vykročí. A vyjede ven z hory a bude vládnout zas a všecko zase spraví, co zatím zkazil čas. On dobré lidi zdvihne a zlé pak poníží, on srovná míry, váhy a minci přitíží. A panu papežovi po cti a po právu 213 ten spis O městě božím pak hodí na hlavu. A svatá říš zas vznese svou potupenou skráň – Ó Karle, mocný pane, už čas je, vstaň, ó vstaň! 214
RUDOLF HABSBURSKÝ PAPEŽI
MIKULÁŠOVI III.
Nám zdá se býti patřično a slušno, by Apoštolská Svatost Vaše znala výsledek boje onoho, jejž zdvihl i proti nám i svaté římské říši způsobem nerozumným, ač byl přisáh přísahu věrnosti i lenní služby, král Čechů jasný, Otakar, ten stálý a neúnavný záškodník i říše i žití Našeho a spásy Naší. Král jmenovaný o Letnicích vytrh a vpadnuv v země říšské pustošil je i požárem i hrubým popleněním. Měst mnohých dobyl, mnohých pevných hradů se zmocnil šturmem nebo přepadením. Urážek takých počtem, zřejmou hanou a posměchem v nich byvše donuceni meč tasili jsme, který Bůh nám svěřil k ochraně blaha, jehož hlavní pilíř král tento byl by podvrátil už skorem. 215 A tak jsme My a syn Náš milovaný, a přítel drahý, uherský král jasný, ten den po svátku, jejž má zasvěcený apoštol Kristův svatý Bartoloměj, ležení Našich vojsk tak položili, že sotva na německou jednu míli jsme od českého krále v dálce byli. A v pátek ráno, když jsme poprosili věčného Boha o vydatnou pomoc, My v šiku vytrhli a tam se brali, kde český král, když voj byl k bitvě sřadil, výsledek její s nadějemi čekal. Zde rozpálena hledem na korouhve a rozvášněna chutí bojování se vojska srazila. Meč vrazil na meč a vojín volil zvítězit neb padnout. Pod zvířat kopyty zde mnozí mřeli, jichž statečnost by byla odolala v zápase s člověkem. A krve bylo po půdě země rozlito, že hnusem se život stal i těmto bojujícím i oněm, kteří boji přihlíželi. Statečná vojska Naše v posled přece – ne silou svojí, ale silou Boha, 216 jenž všecko zmůže – slavně zvítězila. Vojáci krále českého jsou hnáni do blízké řeky, kde buď sesekáni, buď proudem zahubeni nebo také zajati byli. Málo jen jich ušlo. A onen král, ač opuštěn se viděl, neb Smrt a útěk síly jeho vzaly – praporům Našim vítězným se nevzdal a neustoupil. Jak rek válčil ještě a bil se s úctyhodnou hrdinností, ač smrtelně už raněn – a tak v posled byl kůň mu skolen a on doražen byl vojáky Našimi. Tak král ten mocný i slávu vítězství i život ztratil. Však víme, nebyl potřen rukou Naší, leč rukou Boha padl, který přispěl Nám v těžkém boji. Milost tuto vzali jsme v pokoře jak milosti ty všechny, jež Všemohoucí na Nás vylít ráčil, a připočetli jsme je k cti a slávě božského jmena. Všecko to a jiné, co zdá se Nám, že příjemno a milo je Králi Nejvyššímu, chceme vzdáti 217 i Synu jeho, Jezu Kristu, Pánu, v čemž račiž Vaše Apoštolská Milost, jež zástupcem je božím na té zemi, nás pomocí i radou podporovat. Rudolphus Rex. 218
ŠTĚSTÍ BRATRA BERNARDA.
Jak rosa padlo v duši moji slovo Tomáše Aquinského, jenž byl v církvi doktorem andělským, všech věcí znalým, že Pán, by zvýšil blaho vyvolených, dá patřiti jim ze zahrady rajské v hlubiny pekel na muky a trýzeň prokletých hříšníků a zatracenců, a dá jim slyšet k nebeských harf hudbě pláč z říše ohňové a skřipot zubů – – tož uvidím já jednou z nebes slávy, jak se ten ďáblův tovaryš, náš opat, mít bude v horké říši svého mistra! Snad vařen bude v olejové pánvi... Snad na rožni jej čerti péci budou... Snad řemeny mu dříti budou se zad a až se živé maso jeho bude tetelit děsem, mrskati jej budou řemeny těmi... a já budu shora je pobízet a povzbuzovat v práci: Jen víc! Jen pevněj! Nelenošte, čerti! 219 A jemu řeknu, tomu opatovi: Viz, tovaryš jsi ďáblův a ne opat. To za to máš, že kul jsi pikle svoje, když mě opatem bratří volit chtěli. To za to máš, žes povýšil se nad nás. Žes k hodinkám nás honil v tuhé zimě a sám jsi chrápal jako líný medvěd. Žes při tabuli nejlepší bral jídla, stehýnka husí, prsíčka a mozky, ze štik a kaprů prostředky a jikry, z podsvinčat ouška chrupavá a čenich, za deset jedls a nám potom strkal kobylky holé, ocasy a hlavy a kůstky k obírání – žoku mlsný! A jak to s vínem bylo při tabuli?! Co tys pil a co my musili píti?! A jaký druh to dávals pro nás ku mši a co jsme měnili my na krev páně?! He, slyšíš, slyšíš, pijane a žráči? A cos dál tropil, Sodomito bídný? Proč hrnul jsi se vždycky v zpovědnici, když mladé ženy zpovídat se přišly? Proč nechávals nám jenom sešlé babky? A jaks moh malovat dát do kostela rodinu páně, kde má svatý Josef, jenž maličkého Spasitele hladí, 220 tvou odulou tvář a tvé liščí oči? To řeknu ti a stokrát ještě více. A Otec nebeský ať dopřeje mi o půlhodinky dříve než ty umřít, bych přítomen byl soudu nad tvou duší. Já postavím se u božího trůnu, až kniha hříchů tvojich otevře se, a pozor dám, zda něco nezapomněl ten anděl čtoucí – neboť já vím všecko... 221
VE JMENU BOHA OTCE I SYNA...
A rozkřikli se, že jsem čarovala, a řekli mi, že budu upálena. Jak stará Háta tenkrát, když mi bylo osmnáct roků... běžely jsme všechny na Šibeničnou Horu podívat se... Však Háta čarovala do opravdy, já vím, že brala míru nebožtíkům, že dítě páně písařovo uřkla a za měsíčních nocí vycházela do luk a polí, škodit klasům, trávě – však já, můj Kriste pane nejsvětější, já nejsem vinna. Nejsem se Zlým v spolku, já do čar nechodím a kouzel neznám. Já vyznala se, pravda, na mučidle a přiznala jim všecko, nač se ptali, a sama nevím, co jsem povídala, vždyť pálili mi boky, Jesu Kriste, a hřebíky pod staré nehty hnali! A řekli mi, že budu upálena ve jmenu Otce, Syna... 222 Chudák ženská a stará jsem a nesmím obviňovat ty pány z rady. Však mě bába moje vždy varovala, abych nenosila ty vědomosti, jež mi dala, na trh. Mně nedalo to – nač má starý člověk v klín složit ruce, pomoci když může? Já radívala ženám, když je tížil plod v životě, pít odvar z jitrocele, jenž roste na silničních křižovatkách a utržen být musí o půlnoci; já holkám laskavce jsem navařila, aby je hoši hodně rádi měli, já kravám pomáhala, když jim mléko v vemenech tvrdlo – snad je to a jiné přec čarování, páni to tak tvrdí, co může vědět stará hloupá ženská!? A jak se rozkřikli! Jak zlobili se! A jak pan písař přísně koukl na mě, když čet: Jsi nalezena z čarování a upálena budeš na hranici ve jmenu Boha Otce, Syna... Kriste, jak stará Háta tenkrát, když mi bylo osmnáct roků... na tom samém místě... 223 A to jen proto, že jsem nezemřelanezemřela, když čas můj byl tu... Pán nám dává žíti, by ukázal, že život naposledy je trápením a svět jen pokušením. Já žít si přála. A Pán teď mě trestá ramenem světským za bezbožné přání. Kéž oheň zítra hříchy moje shladí, by k soudu šla má duše očištěná! 224
PAPEŽ COELESTIN V.
Na hoře Murrone já žil a vídal hvězdy plát na velikém plášti Pána svého a vídal slunce, klenot nejkrásnější koruny jeho, hlásat slávu jeho, a slyšel, jak jej stromy chválí šumem, a ptáci zpěvem, rostliny svým květem a každý drobný hmyz už tím, že žije. A Pán mě pozval k hostině své sladké a předložit mi kázal jídla vzácná ze zahrad svých a víno, které tryská ze hlubin země. Svolil, plášť můj zmoklý zavěsit na paprsek slunce zlatý, a plášť ten visel, usch a hřál mě dále. I přišla lidí spousta k chýši mojí na horu Murrone a padli na tvář, list dávali mi, pravíce, že zvolen jsem Duchem svatým za papeže v Římě. Já prchnout toužil, chytili mě za plášť a křičeli: Proč odporuješ Bohu? I posadili mě pak na oslátko a králové dva vedli uzdu jeho, 225 a tak jsem sjížděl s Murrone, své hory. I vjeli do města jsme Perugie, lid vstříc mi jásal, roucha v cestu stlali a listy palem po ulicích kladli, vous oholili, ostřihli mi vlasy a v zářná roucha zhalili mé údy, co slzami jsem duše uvnitř plakal nad těžkým břemenem, jež Pán dát ráčil na slabá bedra moje. Pak mi řekli, že jmeno moje není dnes již Petr, však Coelestin, což značí účastníka nebeských panství. Coelestin jsem tedy. A chtěli na mně podpisy a pečeť a přísahy a rozkazy i sliby a rozhodnutí, tituly i statky – já vše jim dal, bych dostal od nich pokoj, však oni nedali ho, přišli znovu. Já prchal jim, a oni v patách za mnou. Já skryl se, oni vynašli můj úkryt. A Gaetani byl to, jenž mi řekl, když volal jedenkrát jsem slovy Pána: Vem, bože, ode mne ten hořký kalich – byl Gaetani to, jenž řek mi přísně; Sám oddálit ten kalich od rtů můžeš. Ten Gaetani vždy se díval na mě jak hrdý dub na stéblo bědné trávy. 226 A spis mi vyhotovil, podpis žádal, já podepsal a doufal, že se vrátím na horu Murrone v svou chýši, v les svůj, k svým hvězdám, slunci, ptáčatům a květům. A Gaetani stal se svatým otcem na místě mojím, Bonifac zván nyní, jenž jak vlk vstoupil, jak lev vládnout bude a jak pes zemře – mně však oznámili, že nesmím navrátit se k hoře svojí, že náhradou mi našli jiné místo, to, kdež jsem nyní. Nevnikne sem slunce, a ruce roztáhnu-li, stěn se dotknu. Můj Bože dobrý, všecko rád jsem vrátil, co dali mi kdy, důstojenství, slávu, bílého koně, korunu a hávy – to bylo jejich. Proč mi jenom brali tu horu Murrone a lesy její, ty hvězdy, slunce, široširé kraje, hovory stromů, květiny a ptáky? To není jejich, to je, Bože, tvoje; proč to mi brali? Čím jsem ublížil jim a čím jsem tebe rozhněval, můj Bože, žes dovolil jim všecko to mně vzíti? Kde spravedlnost tvoje, věčný Pane? Ti horu vzali mi, Ty víru v sebe... 227
ROK SPÁSY 1300.
Půl světa v zdech svých věčné město hostí. Prelati, biskupové s družinami, vyslanci králů, vévod, měst a knížat s komonstvem pestrým, zbožní poutníčkové jmen neznámých a z dálek sotva známých dle jmena, přišli, by se poklonili v památném roce dozrálého věku u hrobů svatých, papežského trůnu. Dva kněží shrnovali lopatkami od rána do večera v hrubé koše peníze zlaté, stříbrné a z mědi, jež poutníčkové na oltáře kladli nad hroby svatých knížat apoštolských za spásu duší svých a duší drahých v domově dálném, kterým nedopřáno v rok spásy přijít šťastně v svaté město. Bonifac Osmý dal si zhotoviti pro rok ten togu z purpurové látky, jak nosili ji za pohanských časů 228 imperatoři dávné římské říše, a zlatou nití dal v ni vetkat květy a z drahokamů kříž dal vyšít v prsa, tak oděn, posadil se, berlu v ruce, rybářský prsten Petrův na svém prstě, na zlatém trůně v středu kardinalů a střevíc povystrčiv k políbení přijímal pocty vyslancův a lidstva. A ulicemi Říma projížděli pod vlajícími církve praporcemi heroldi na komoních vyzdobených, v polnice troubili a ohlásili, co dává vzkázat svatý otec světu: Jak v svaté Trojici tři osobnosti, tak trojí vláda v osobě mé leží. Jsem církvi zástupníkem Krista pána a světu Caesar, králům Imperator. Dva meče položil Bůh v ruce moje k své oslavě, meč vlády nad dušemi, a vlády meč nad mocí toho světa. A oba meče vládnou, oba soudí a oba trestají – a odvolání z jich činů není. Bůh je zakryt nebem, svět svěřil mně, a já jsem zodpověden za vládu svěřenou! – 229 Tak hlasatelé volali denně po ulicích Říma, a zbožní poutníčkové poslouchali a jako zrnka v půdu, schovávali ta hřmivá slova do prostičkých duší, by zanesli je v dálku rodných krajů, kde símě vzejde. V nádherném svém sálu na zlatém trůně v středu kardinalů dlí svatý otec. Kníže za knížetem, poselství za poselstvím vchází v síni, před trůnem klekají a rety svoje na zlatý střevíc v úctě přitiskují. A svatý otec milostivě vlídně se usmívá a levicí svou chvilkou projíždí bílou bradou vzpomínaje na předchůdců svých velikost a slávu, na tvrdost Gregora a Alexandra, na pýchu velikého Innocence – a jeho hruď se rozšiřuje mocně, neb cítí, jak se ku Věčnosti bere věk pokorný, jenž ohýbá se tíhou a slávou jmena jeho, jež tam nese... 230
SMRT BONIFACE VIII.
„Zavřeny dveře... na chodbě je ticho... Jsem s Bohem sám a nikdo nepřeruší rozmluvu naši. Slyš, Adonai Šaddai, Bonifac volá. Byl jsem sluhou tvojím a žil jen k oslavení jmena tvého, a když jsem trestal, trestal jsem jen proto, že ve mně urazili, Bože, tebe, že ve mně potupili jmeno tvoje. Ten blázen s hory, zvaný Coelestinem, jen pro jednotu církve tvojí musil se světa sejít. Hřebík zarazili do pošetilé jeho lebky právem. A prorokoval hlupák člověk z lesů, že jak pes pojdu... Slyšíš, Hospodine?... Byl vzdech to tady? Chodí mi tou síní ten nečesaný hubenec a blázen? Ne, já jsem papež! Do poslední chvíle já Gaetani, já jsem imperator, jak Němcům jsem řek, když mě přišli žádat, bych potvrdil jim nějakého krále. 231 A Colonny jsem zničil, jak je psáno: vyhladíš rod ten s tváří země mojí, a hnízdo jejich, vzdornou Palestrinu, já setřel s povrchu a proklel půdu, dal zorat ji a posypat dal solí, by pusta zůstala pro příští časy, s tvým souhlasem to bylo, Hospodine, ve službě tvojí... Čí to řve kde bolest? Ah, odsouzenci z Andělského Hradu. Však mrtvi jsou – kdo dovolil jim křičet? – – Oh, přelud byl to, všude ticho, ticho, v mé duši hluk jen. Nejed jsem už dlouho a hlad ten chodí prázdným tělem mojím a touže nasycen být, vzbouzí všudy minulé zjevy, aby hlasy svoje spojily s hlasem jeho, doufaje tak, že bude ukojen – však marná touha. Jsem příliš syt už, abych ještě jedl. Má duše kypí žlučí tak, že stoupá mi hořkost její na jazyk i v oči. Tak Gregor umíral kdys, velký papež, však jemu triumf dal jsi, Hospodine, nad odpůrcem svým, nepřítelem jeho – mě pokořit dals, pokořit i sebe a nedopřáls mi chvíle sladké pomsty... 232 Spíš, Hospodine? Ochablo tvé rámě? Kde máš své blesky? Blesky své mi zapůjč v té chvíli smrti, aby osládla mi. Ty mlčíš, Hospodine? A tys viděl mé ponížení? V Anagni, v té noci, když zmetek pekel, lotr bohopustý, proklatec, psí syn, nádoba všech hříchů, jenž Filipem se zve a králem Franků, když vyslal dráby svoje, Nogareta a Colonnu, ty čekatele pekel, by vyvlekli mě, starce, v noci z lože a potupnou smrt údělem mi dali, Tys viděl, že jsem neponížil sebe ni tebe v sobě: vzal jsem roucho svoje a korunu dal na šedivou hlavu, znak kříže v ruce – tak je očekával. Meč nasadili už mi na hruď vetchou a vyzvali, bych po vůli byl králi Filipu proklatci a svému katu, – vše opustilo mě jak kdysi Krista v té noci v zahradě, když pro něj přišli – a já jsem mlčel, ani slova neřek a hledem ani lotrům neodvětil. Však ty jsi mlčel také, Hospodine, a mlčíš dosud. Já své vrahy zmátl 233 svým mlčením... Ty svým mě také mateš. Já sochou stal se, která nežádala jíst ani píti. Ztrnul na všech údech, že nevěděl jsem, jak mě vyprostili. A vyprostili Orsini mě pro to, bych jejich vězněm stal se. Hospodine, tys viděl všecko, vidíš vše a mlčíš. Jsem zavřen tady, zbaven moci, síly, a odhazuji, co mi ještě zbývá, ten kousek žití, neb tys opustil mě, a tebe ztrativ, ztratil jsem i smysl života toho... Slyš mě, Bože, vzlykám a volám k tobě: půjč mi blesky svoje, sto blesků, Bože, abych potřel všechny, kdož radují se z hanby mé i tvojí. Sto blesků, Bože, dej v moc sluze svému, bych ozářit směl poslední dny svoje a slávu tvoji. Mlčíš, Hospodine? Ty mlčíš? Jako psa mě hynout necháš? Má žluč mě zalkne! Mlčíš, Hospodine? Ah, pak ať ďábel jeden blesk mi podá, bych tebe vyrušit moh z hluchoty tvé – a já mu rád dám navždy duši svoji! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 234 Bůh neslyšel... A ďábel také mlčí – Proklínám oba!“ – – – Hnal se k stěně jizby a šedou lebkou třískl v plochu její. 235
LIST Z KRONIKY.
Pan papež Benedikt, jenž vyvolen byl po Bonifaci toho jmena Osmém, po krátkém panování rozžehnal se s životem časným. Mnozí arci tvrdí, že otráven byl požitými fíky, však jistá pravda u Boha je pouze. Sbor kardinalů v konklave se sešel ve městě, kteréž slove Perugia, a v den svatého Boniface, kdysi Germanů apoštola, vyvolili Bertranda z Got, jenž biskupem byl v Bordó, za nejvyššího pastýře vší církve. Král francouzský, tak praví se, že přál si té volby jeho k ukončení sporu, jenž vznikl mezi ním a svatým Otcem, tož Bonifacem toho jmena Osmým. Pan papež přijal jmeno Clemens Pátý. A v Lyoně ve chrámě světce Justa byl korunován s nádherou a slávou. 236 Král Filip s bratrem, vévody a pány lesk slavnosti té zvýšit přispíšili. Však bez nehody nepřešel den slavný: Když z chrámu v procesí se bral pan papež, kus zdi se sřítil, zasáh jej i koně, pan papež spadl, koruna mu sjela do prachu cesty, rubín pak, jenž skvostem byl jejím vzácným pro svůj lesk a velkost, se vyloupl a nalezen být nemoh. Nadobro zeď ta usmrtila tehdy veliký počet baronů a pánů, sám králův bratr poraněn byl valně. Kterážto nehoda všem lidem byla znamením věcí příštích, jež pak vskutku se dostavily. Od těch dnů pan papež žil v městě Lyoně anebo Bordó a potom sídlo zvolil v Avignoně, kde žil a po něm nástupcové jeho. Tak rubínem, jejž z koruny své ztratil, byl míněn Řím, jenž s hroby apoštolů opuštěn zůstal jak chrám bez oltáře a stádo bez pastýře osiřelé... 237
DAS BURGFRÄULEIN.
Už jí to řekli. Řekli jí, že přijde Kurt rytíř Strachwitz s Hansem, synem svým, že věno schystali jí její lidé, že kněz ji záhy spojí navždy s ním... Své pomněnkové oči rozevřela a ztrnule zří oknem do kraje: je stopen v slunci... širá dál se bělá... Rýn dole plyne klidně šplounaje... Zalomí ruce – hlavu v dlaně skládá a naříkajíc dá se do pláče: – A já mám svého trubače tak ráda! – – Já neopustím svého trubače! – 238
JEPTIŠKA.
Ňadra, boky i tu šíji biji, biji – Ať ty ostny bodající prší v tělo rozpálené a krev hříchu žádající ať jen stříká, ať se žene, hladové ať maso ví, čím jsou léčky ďáblovy! Mrskám ňadra, boky, líce víc a více – Jako vonný větřík máje vane to kol těla mého, anděl hladí poletaje tepotem mě křídla svého, kolem hlavy se mi chví – posle, pověz poselství! Víc jen ran zde kolem boků! Valně roků hnízdí ďábel v onom místě! 239 Tryská krev, kam padne rána. Posle boží, vyřiď jistě, že jsem v krvi vykoupána, vyřiď moje toužení, ať už ženich nelení! Jaký dech to kolem vane?! Pane, pane! Ženichu můj! moje touho: Dech tvůj je jak slunce žhavý Miláčku, kdes byl tak dlouho? Hlavu cítím vedle hlavy... Sladký... Blaho nejvyšší... Muži můj... Můj... Je....Je... 240
RYTÍŘ SE VRÁTIL Z PALESTYNY...
My bili se, a nikdo nebyl sketa – však nadarmo. Neb ten bůh Machometa se jinak staral o své bojovníky než náš pán Kristus. Posílil jich šiky, jichž tak už bylo celé miliony draků a hyder stera legiony – to celé peklo bylo rozpěněné, jež zdolalo nás... Voje potlučené se rozeběhly, kříž jsme strhli s pláště, – nač také dráždit saracenské záště? – a tak jsme jako poutníkové z dáli se v svatý Jerusalem ubírali, což dovolují klidně Saraceni. Oh, svaté město! Popsat možno není velikost jeho, výšku zdí a věží – vždyť člověk dává zraku víry stěží, když stojí před ním a vše okem vidí! Má chrámy pro sta, pro tisíce lidí všech národů a pronárodů světa, chrám každý – město. A bůh Machometa 241 má největší. Ten sto má štíhlých věží a z rána, v poledne a večer běží na každou farář jejich a tam hlásí, že čas je ten a ten – to proto asi, že zvonů nemají – a Saraceni by připomněli sobě na modlení. A co je pravda – jak kněz křikne s výše, Saracen každý vybídku tu slyše, kde je, tam klekne, k východu se dívá – to zvyk už jejich – hlavou k zemi kývá, ba možno tvrdit, že jsou nábožnější než my v té naší svaté církvi zdejší. A tolik též jsme přiznali jim vřele, že velmi našeho ctí Spasitele: chrám na Golgathě, chrám Božího hrobu plá rojem svíček v každou denní dobu, oltáře obou samé stříbro, zlato a stěny – s úžasem jsme zřeli na to – jsou mramor nebo kámen drahocenný. A v modlení je poutník nerušený, ba stráž tam k ochraně jich postavili, by roztržkám všem ihned zabránili, neb často poutníci v své horlivosti se prou a hlučně povykují v zlosti... Tak prošli vše jsme. Všecka svatá místa, jež posvěcena z dob jsou pána Krista, 242 kde Pán jest slzel, apoštolé spali, kde bičován byl a kde kříž mu dali, kde zástěrou svou Veronika svatá mu utírala stopy krve, bláta, kde kohout zpíval, Petr hřál si ruce, kde Jidáš pověsil se v hrozné muce, kde Matka boží slzy prolívala, – je do dnes jimi vyhloubena skála – leč jak je možno všecko vypočítat? Tu člověk musil kameny by sčítat a pamatovat pohledy svých očí, neb kam se jenom hlava pootočí, tam památka je a kde kámen jaký, to svědek divů. Jdeš tam přes zázraky a svaté věci, že se duše láme a v posled nevidíš pro slzy samé... A vážím-li pak zkušenosti svoje, nechápu věru, k čemu že ty boje a šturmy všechny na ty nevěřící? Rád vyznávaje pravdu musím říci, že boha svého ctí a Machometa, tak jako my zas Stvořitele světa i Syna jeho. Falší nejsou znalí a pokoj by nám dozajista dali, kdybychom šli k nim bez mečů a kopí jen Spasitele uctít svaté stopy. 243 Vždyť ostatně i se zbraněmi – víme – my ničeho jim na truc nezřídíme, bůh jejich pomáhá jim všude v bojích, však Ježíš nehledí si těch vojsk svojich! Zde v pytli hlínu vleku z míst těch svatých, je dražší darů stříbrných a zlatých, tu rozdělím vám. Trochu nechám sobě, tu pod hlavu mi nasypejte v hrobě, bych klidně spal a zlý duch neměl moci nad tělem mojím v hrobové té noci,noci. I vy tak čiňte... Na zpáteční cestě jsme mnoho zkusili v tom onom městě, – nás bylo několik – a divných věcí jsme shledli... ale doma jsme už přeci. Zle bylo často... Po moři jsme pluli, kde vodní hadi na loď se nám snuli a shltli námořníky s kapitánem. A potom jsme se octli jedním ránem v království žínek, u nichž mužů není, však zachovávají své pokolení, že jistou vodu pijí, jejíž šťáva je holkou nebo hochem obtěžkává. Ti hoši nemluví, psí hlavu mají, vyrostlou z prsou, smutně štěkávají 244 a záhy umrou – – za to dívky ony jsou štíhlé, pěkné. Je jich milliony. Tam stalo se, že královna jich chtěla mě zdržet a vzít sobě za manžela všem řádům na vzdor – ušel jsem jí v taji, neb měl jsem touhu po svém českém kraji – pak slyšel jsem, že smutně dokonala: Hranici na rynk postavit si dala, kde lehla si, půl těla obnažila a dlouhý nůž si mezi ňadra vbila. Je líto mi jí. Byl to smutný omyl. Ach, takých srdcí já jsem více zlomil a bývaly to pěkné Saracenky... Leč člověk pomní vlastní doma ženky a rytířské cti... Celkem – chvála Bohu – jsem rád, že doma zase dýchat mohu... 245
KAMENÍK. Karlu Scheinpflugovi.
Já ďábla v sobě nosil, vím to jistě – a jenom milost boží zbavila mě obludy pekel a mou bídnou duši věčného ohně. Příbytek měl ve mně, toť jisto. Jak se vloudil – těžko říci – já zpozoroval, když už ve mně bydlil. Tich býval vždy, když lidé byli kolem, a vystoup jen, když byl jsem o samotě, při práci na lešení, v noci v lůžku, a pravidelně za měsíčních nocí: i vystoup, lákal, sváděl, a já často mu neodolal. Šel jsem, zahřešil si. A když pak zkrušen klek jsem v zpovědnici, on vysmíval se uvnitř duše mojí: – Nač zpověď? Ani Bůh ti nepomůže, vždyť já jsem v tobě. Vezmeš tělo páně? Chléb pouhý polkneš, neboť já jsem v tobě. – A zase sváděl. Do hádek a praček mě veštval na lešení se soudruhy. 246 On vedl dláto, jež jsem tenkrát vehnal do prsou Štěpánovi. – Byl to zmetek, člověku nepodobný; svinský rypák i očka prasečí a kozlí rohy, byl chlupatý, měl netopýří křídla vždy přitažená k tělu jako pláštík a na prackách dráp krta ohyzdného. A zloduch ten mě vodil v krčmy, hampejz, k frejovným žínkám, babám čarodějným, k lžím naváděl mě, kostkovat mě sváděl a hříchům všeho druhu vyučil mě. A já mu ani odporu již neklad, jsa,jsa jist, že marno všecko. Zrak jsem zavřel, když myslíval jsem na svůj truchlý osud a řek jsem si, že ztracen jsem již navždy... Však Milost Boží vždycky silnější je než lidská naděj. Když už tato klesla, tu ona dostaví se, duši zdvihne. Tovaryš nový přišel v naši dílnu, hrubšího věku, krajan od Štrasburku, i mluvíme tak. On o řece Rýnu, o Münstru, kde byl v práci dvacet roků, já o svém ďáblu. Poslouchal mě pilně a poradil mi. Já pak proved všecko: Po sedm nocí, když přibýval měsíc, 247 já mrskal tělo řemeny, z nichž každý měl sedm uzlů; sedm dní jsem nejed a pil jsem odvar sedmi lesních bylin a třikrát denně sedm otčenášů já pomodlil se. Připraven jsa takto já k hlavní věci přistoup. V sedmi příštích dnech vytesat jsem musil ďábla svého z kamene podobu co nejvěrnější, jak vídal jsem ho, když vystoupil ze mne. A já to proved za pomoci boží: dal ohavě jsem její svinský rypák, prasečí očka, černé kozlí rohy, chlupaté tělo s netopýřím pláštěm a zmetka připevnil jsem blíže věže svatého Víta, právě nad tou kaplí, kde svatý Václav v drahé truhle leží – tam loupežník můj chrlí nyní vodu, jež se střechy mu v dešti v tělo splývá. Tam trčí nyní. Kdykoli jdu kolem, já vysmívavě popatřím mu v oči a ďas jen zlostně ušklíbne se na mě, však bezmocen je a víc neuškodí. Tovaryš onen přihlížel k mé práci, když tesal jsem jej, povzbuzoval, radil – však jakmile jsem se zmetkem byl hotov, 248 vzal odpuštění od mistra a pravil, že touha domů pudí jej, tam k Rýnu. A odešel – víc po něm ani slechu. Posuďte sami... Já jsem čist a kliden vzal z pražských panen za ženu si jednu. A kdykoli teď obludu svou vidím nad kaplí světce Václava, vždy myslím na příběh anděla a Tobiáše a silnou pochybu mám vůbec o tom, zda byl můj rádce chasník obyčejný... 249
ŽENA A KNĚZ.
Žena: Já vídala tě státi v chrámu Páně na místě božím. Na tvé bílé skráně lesk slunce barevnými okny padal, dým kadidla kol tebe oblak spřádal, a když tvá bílá ruka monstranc vznesla a celá obec na kolena klesla – tys jediný stál sotva skloniv hlavy, – ne sluha boží – Bůh sám v záři slávy! Tak byls mi vším, a já ti dala všecko, svou krásu, mladost – pod srdcem mám děcko, od tebe dítě. A můj panovníku, můj králi jasný, kdybys v okamžiku mé hrdlo stisk a smrt mi toužil dáti, i za ten konec já bych žehnala ti posledním dechem! Kněz: Ustaň, hřešíš, ženo, a hříchem jsi, jak církví pověděno! A odstup od mne! Snad k mé prosbě žhoucí 250 prominout ráčí Soudce Všemohoucí hřešení s tebou! Snad mé bídné tělo, jež odolat tvým léčkám neumělo, neztrestá plamen horoucího pekla! Já bičoval se, moje lítost tekla slz proudy z duše – viděla to zjista Marie Panna, jediná z žen čistá a poví Synu to a přimluví se... Nádobo hříchů, ve tvých očích chví se zas žádost hříchu? Pane na nebesku, proč nedáš nyní sjeti svému blesku a nesežehneš osidla ta ďábla? Mdlá duše má je vůle pooslábla – Maria Panno, přispěj v pokušení! Žena: Mě biješ slovy – v těch však hrůzy není, mě odstrčíš – já vím, že přijdeš ke mně, mně zlořečíš – já pohladím tě jemně, já vím, že Bůh si cele tebe žádá, však já tě mám jen tím víc ráda, ráda! Kněz: Ó Panno čistá!... Žena: Můj jsi... Milovaný... – – – – – – – – – – – 251 Kněz: Ó Synu Boží, pro své svaté rány ty odpusť všecko!... Vím, že ďábel pase po duši mojí – ta teď klesla zase – – Však proč tvá prozřetelnost, Bože věčný, nám strojí léček řetěz nekonečný – proč stvořils ženu!? Žena: Sladký! Milovaný! Kněz: Osidlo pekel, tvore proklínaný, apage! Odstup! Proto ráj je rájem, že sami půjdem nebeským tím krajem, my muži sami! Žena: A co zůstane nám? Což bude ráj snad navždy zavřen ženám? Kněz: Jen těm, kdož duši mají, vstup tam sluší, a to jsou muži – Žena: Žena nemá duši? 252 Kněz: Ne. Nemá. Žena nikdy neměla jí. Jen Svatá Panna jediná je v ráji se svojí duší. Učí Církev Svatá a Svatých Otců řada světlem vzňatá, že nemá žena duši. Snad tím zlomil Bůh vševidoucí nějaký svůj omyl, jenž vplížil se mu v dílo při stvoření. Žena: Chceš beze mne být, moje potěšení? A dovedeš tak? Já bych nedovedla... Já šla bych s tebou, byť tvá cesta vedla i k pekla branám. Kněz: Nemožnosti, ženo, kněz Páně jsem, mé témě posvěceno. Žena: Chci v ráj tvůj tedy. Stát tam někde v koutě, už šťastna, když jen oči zahlednou tě – pros Pána o to! Kněz: Marno. Nemáš duše. Jak rostlina, jak kámen žiješ hluše, 253 a proto ďábel, bezvolnou tě vida, své sítě spřádá a z nich povyhlídá po obětech – v tvé oči, k lícím, retu, k tvým ňadrům, bokům zatkne nitky v letu, jen letmo, jako přibity však drží, síť splete pak – a čeká dole, v strži, jež prokletím nám je a pekel branou, neřestí studnou, hnisající ranou – ty nemáš duši, proto všecko to je. Žena: Přec půjdu s tebou, vždyť jsem tvoje, tvoje! Kněz: Nadarmo. Není možno. Žena: Dej mi duši! Slyš, pros mi o ni! Kněz: Odpírati sluší zlým pokušením: Nemohu jí dáti a kdybych moh – tím víc chci odpírati. Žena: Ó dej mi duši! Netoužím v ráj jíti, jen s tebou, s tebou, milený, chci býti 254 po smrti všude! Všechno lhostejno mi, ať v pekle, v ráji, či na této zemi, já najdu tě a nic mě neomýlí – jen duši vymodli mi, drahý, milý! Kněz: Apage, ženo! Žena: Dej mi duši! Kněz: K čemu? Tvůj pláč je marný, stvořena jsi k zlému, zlem žiješ. Padniž v tmu a do němoty! Všech hříchů pramen, džbán jsi nečistoty, osidlo ďábla, bodec škorpiona. Nevejdeš nikdy v rajská sídla ona – a dobře tak. Vždyť Satan ostražitě moh vpašovat by tebou tam své sítě a ráj by stal se hnízdem nepravostí, peleší hříchů, pozdní zoufalosti, údolím hoře, jak je země klatá, kde vládneš ty, ó ženo jedovatá! Žena: Jak vábně ti to rozhorlení sluší! Ty nechceš opravdu mi dáti duši? Ty zlý a krásný můj, můj milovaný – 255 Kněz: Apage, ďáble! Pro Kristovy rány! Marie Panno, duše moje padá v ďábelské léčky – Žena: Můj jsi! Mám tě ráda! Ať zkusí nyní ráj a všichni svatí od mého těla tebe odervati!... – – – – – – – – – – – – – – – – – 256
HLAD.
Hlad zavlád Římem. Obilný trh zpustl. Mdlé postavy se plíží ulicemi a vpadlé oči hrozivě se točí ku Kapitolu, kde si senatoři, ti škůdci lidu, pohodlně hoví. Za rána patnáctého Februara se strhne pokřik. Hladový lid žene se na Kapitol, v palác senatorů. Kolonna přestrojen se spustí s okna, však Orsini, vzav pancíř, vystupuje z portalu domu a chce vstoupit na kůň. Déšť kamení jej vítá, potácí se a seběhnout chce s kapitolských schodů – déšť houstne, křik se proměňuje v bouři, v niž kapitolský zvon se teskně mísí. A v malé chvilce, u schodů tam dole, kde sloup se zvedá s sochou Matky boží, kopeček vyrost z kamenného deště nad tělem ubitého senatora. Což když se stalo, šel lid zase po svých a nouzi hladu nesl trpělivěj... 257
NA PRANÝŘI.
Stála na pranýři. Vítr zavilý rozcuchal jí vlasy, zdvihal košili. Po těle jí sahal jako ruka vřelá, ňadra její hladil, až se chvěla celá. Plocha rynku byla lidem nacpána. Zvykla si už na ně. Jsou tu od rána. Muži hrozili jí, baby proklínaly, časem shnilým vejcem zlostně po ní praly. Vše jí bylo jedno. Patřila jim v líc, už si zvykla všemu, netrpěla víc. Rozblažil ji jaksi vítr rozpustilý, jenž jí vřelým proudem vrážel pod košili, po těle ji hladil teplou radostí, k ňadrům jí až lezl s horkou žádostí. Přivírala oči. Cítila, jak bylo... Mladé tělo její zase hladovilo... 258 Vřelé noci tenkrát... nebe plno hvězd – proč pak jen ta touha v lidské duši jest? Stojí na pranýři... Ať si! Všichni lidé rádi zahřeší si, náhoda když přijde... Všechno je jí jedno. Ví, za krátký čas že se v moci soudu přec jen octne zas, že jí namrskají, na pranýř zas dají, vejci poházejí, zlají, poplivají – neboť cítí jistě: vyjde odtud ven, a jak k teplé noci klesne parný den, hvězdy budou zářit, cvrčci tikat v poli – ona musí vzdát se zas a komukoli... 259
VIRAGO.
Máť za noci mě zbudila, nad hradem luna stála, bych k tobě jel, ty spanilá, a tak mi nakázala: Madonno, chce tě snachou mít, mně máš dát svoji ruku, v svém rodě že chce muže zřít, a vychová je z vnuků. Neb našla prý si bílý vlas, ten prvý svojí hlavy a vzdychla nad mnou: Už je čas, neb čas se nezastaví! – Má matička mi vůdcem jest a váží rozmyslně, bych nejlepší tou z žití cest šel jednou pohodlně. Teď, madonno, jsem před tebou, v tvůj zrak se dívám sladký, 260 a je mi, jak bych za sebou dech cítil svojí matky. Ty znáš ji – kdo by neznal ji? Však pravdou všecko není, co hloupí lidé šeptají a spletou v blabolení. Čeledi arci vhání strach už pouhé kroky její, a před ní strážci na hradbách jak osyky se chvějí. Na lovu ondy (vyhledá si ráda vlčí stopy neb mručivého medvěda a vbíjí do nich kopí) tři loupežníky po ránu v čekání zkrvavila, pak na nádvoří k čakanu je řadou postavila. A proto taková jde zvěst, a křižují se v taji a, že prý s ďáblem v spolku jest má matka, povídají. 261 Mě ráda má, a v tobě, věř, sny její spočinuly: mně ženou být máš a jí dceř po její pevné vůli. Tož výhost dej všem pochybám, stlum v nitru vzdoru hlasy – sic ona přivleče tě k nám za tvoje zlaté vlasy! 262
MORDÝŘ.
Ne, nejsem vinen... Ale umru právem, neb tělo moje nádobou je ďábla. I ubohou mou duši osedlal si nepřítel lidí. Proto jen jsem zabil, že ponukl mě černý vládce pekel chtě duši moji utratit a zničit. – – Ne, nejsem vinen. Přišel satan v noci a začal šeptat: Zab ji, zab ji, zab ji! A měsíc svítil jako rybí oko. Já vycítil hned nástrahu a zlobu, modlitby říkal, znamenal se křížem – však marno všecko... Zab ji! hovořil mi. Zab, peníze vem, odejdi kraj světa, žít pěkně budeš... Projelo mnou horko – to v chvilce té as vešel svůdce do mne – a teď mi začal – slyšel jsem jej jasně – domlouvat znovu: Zab ji, vezmeš jmění, a půjdeš odtud... podívej se jenom... žít pansky budeš... šatů nakoupíš si... a jísti budeš na stříbrné míse... 263 a pannu frejovnou si v lázeň vezmeš – vstaň, jdi a zab ji... Nikdo neuvidí a nedoví se... A ten měsíc svítil, jak smál by se mi, že jsem netroufalec. Až vstal jsem tedy, vyšel ven. A zabil. A teď mi vstrčí do konopné kličky hlavičku mladou... Ale vinen nejsem. Jen ďáblovu jsem podleh pokušení. A zhoubce duší stále sedí ve mně a posmívá se: Mou je tvoje duše! Pojede se mnou do věčného ohně! Křesťanští lidé, proto bude lépe, když viset budu. Jinak nezbavím se obludy pekel. A ty, mistře kate, dej, prosím, pozor, až mě budeš věšet, zda plamínek se kmitne u mých očí, zda zápach síry při tom cítit budeš – to bude On, jenž povleče mou duši... Ó lidé dobří, modlete se za ni – nebyla vinna! Vinna byla pouze 264 má hlava mladá, že se svésti dala, má hlavička, že pilně poslouchala, a právem také hřích ten odpykala! 265
SVATÝ PES.
Za dávných časů v údolí pod několika topoly byl růvek krytý kamenem a zabitý pes ležel v něm, jejž na blízku i v podálí psem svatým lidé nazvali. Za časů ještě dávnějších na vrchu, kde teď v starých zdích vyrůstá hájek bílých bříz, hrad hraběcí stál pyšně kdys. A svatý pes v tom hradě žil jak psové žijí: v noci vyl a ve dne s hošíkem si hrál, jenž válel s ním se, srst mu rval; když spalo dítě, natažen poctivě střehl jeho sen. A tak se stalo jedenkrát, že připlazil se velký had k hochovu lůžku, vztekem vřel 266 a vzpjav se zlobně zasyčel – však věrný pes už tady byl a zuby plaza uchvátil. Had švihal sebou jako prut, bil hlavou, syčel, ale skut jsa v půli těla v čelistích a poznav marnost zbýt se jich, vzdal naděje se na útěk a k pomstě obrátil svůj vztek: psa semk a kousal se všech stran – ten krve nedbaje a ran dál drtil, tisk, až půlí dvé upadlo na zem do krve, a ještě drtil na novo to mroucí tělo plazovo a potom odvleknuv je v kout vrátil se k lůžku usednout, své rány lízal ubohý, pak natáh se a na nohy svou zkrvácenou tlamu dal a těžkým spánkem zadřímal... V síň vešla v malý okamžik máť děcka – vyrazila vzkřik, jak matka zná jen v neštěstí vykřiknout krátce v bolesti 267 a na křik ten sem hrabě vpad –: krev pod lůžkem – a děsem jat psův zahled čenich krvavý – i ťal mu mečem do hlavy. Slzami slepí, po chvilce se potácejí k postýlce, a hořem mrtví napole se kloní k děcka mrtvole – však zabarveno v růžovo se směje líčko hochovo, teď procit, jásá, vztahuje k nim baculaté ručky své. A vše se vysvětlilo v ráz, když nalezen byl hrozný plaz i rány strážce věrného. Hrad celý plakal pro něho a pohřbili jej v údolí, kol nasázeli topoly a k rovu tomu chodili, o nebožtíku mluvili, co živi byli. Od těch dob měl velkou slávu onen hrob a sláva rostla dál a dál. Už místo, kde hrad pyšný stál, 268 se v rozvaliny změnilo, už břízek pár je stínilo, už nikdo neměl v paměti, jak říkalo se hraběti a kterak zval se onen hrad – a kdy za oběť zmaru pad – však matky z blízka, z podálí ku hrobu tomu spěchaly, na kámen kladly děti tam, a klekajíce k modlitbám k psu světci vroucně ruce pnou, by děťátkům byl ochranou, těm chorým aby zdraví dal a zdravá v zdraví zachoval... Let časů hnal se přes kraj ten, a svatý pes byl stále ctěn, až došla k sluchu biskupa ta svaté víry potupa, i vzplanul hněvem velikým a s komonstvem se vybral svým ku psímu hrobu... Vyrvat dal hrob na sáh hloubky, nakázal postavit velkou hranici a spálit černou ornici a kázal skácet topoly 269 a vmetati je v plápoly a popel z všeho uvrhnout dal v nenávratný říční proud. Pak jámu kletby zbavenou vykropil vodou svěcenou, a lidu, jenž stál v mlčení, vyložil v přísném horlení o němé tváři zvířete, o modle, církví prokleté, a slíbil v dobu kratičkou jim náhradu dát kapličkou. Ta kaple v brzku stála tu. Na stěně její ve zlatu byl svatý Krištof zpodoben, an spěchá středem vod a pěn velkými kroky nadšeně; má děcko na svém rameně, tož Ježíška, jde nedbaje, že pláště jeho okraje, ba, půle pláště hrou je vln – jde radostného štěstí pln, že vyvolen byl pro tu čest a sám smí spásu světa nést... Měl zář a štěstí ve zraku – však nebylo k nim diváků. 270 Lid zkormoucen a truchliv jsa vzpomínal na svatého psa a nezatoužil v kapli jít a s vetřelcem se usmířit... Tak okna kroupy rozbily a v kapli ptáci hnízdili, déšť s větrem praly často v ni a sešlehaly slavnostní ten výraz s tváře světcovy – už nevrlý byl, surový, že ztrnulé má rameno, že vleče marně břemeno, a plášť že pro nic vodou rván..rván... A mračil se též Kristus pán, že světec ten, vzdor zázraku, jen že zde nemá diváků, tak doved změnit obličej... A dál se hnal pak časů rej se všemi svými nečasy, se zlobou, která vzala si tu kapli za terč vtipů zlých. Vyrostl plevel v prasklých zdích a z puklé dlažby kamene bujelo křoví zelené – až všechno sesulo se pak a nikdo neznal, kdy a jak... 271
TEMPLÁŘ.
Dost... Sundejte mě... Ze všeho se vyznám... Jen nemučte už... Ano, zřekli jsme se i Krista, církve, papeže a všeho... Křesťany nejsme skoro už sto roků, jak pamětníci v řádu vypravují, však věříme, že přec jsme bohu blíže, než všichni vy i s papežem a Kristem. My vůli jeho uviděli v činech, my poznali ji, my jí rozumíme... Náš řád žil bludem. My jsme měli chránit zem svatou, kde prý Ježíš žil a trpěl – kdo vám však řekl, že to vůlí boží? Hle, tolik výprav vystrojil už Západ, hle, tolik křížů na tolika prsou přes moře spělo nevlídnými kraji pod žárem slunce – a vše bylo marno. Krev vypil písek, na mrtvolách reků sup pohodoval – půlměsíc dál září, 272 kde klesl kříž. Ne, není vůlí boží, by vytlačen byl Islam z Palestyny. My, templáři, my víme, že bůh Říma ustoupit musil bohu Mohameda jsa slabší v moci. Pod zdmi Damietty náš řád to poznal. Nezáleží bohu na svaté zemi, na křesťanech, Kristu. A nezáleží-li mu, kdo smí tvrdit, že tento Ježíš byl by synem božím a bohem zároveň? Že římský papež je z vůle boží vůdcem stáda jeho?... A kdyby synem božím byl, jak díte, syn tesaře a dívky nazaretské – proč vykupoval smrtí hříchy světa, když vědět moh, že celá moře krve a život statisíců bude vydán za přelud o království palestynském? Proč dopustil, by vše to bylo marno? Teď slyšte. Vyznám všecko otevřeně – snad slupky očí vašich také spadnou, jak spadly nám. My nevěříme v Krista, my v církev nevěříme, její svaté, ni v papeže. Je klamem vše a šalbou. Kdo v řád náš vstoupí, pod přísahou strašnou Ježíše zapře, církve odřekne se, 273 kříž poplivá, jenž nám je, čím byl kdysi, jen znakem potupy a hanby lidské. Mše černé čtem na nahých ženských tělech na výsměch mší těch vašich u oltáře, a z chrámů svojich míst jsme nadělali pro rozkoš smyslů. Neb se mstíme šalbě, jíž klamali nás i své hloupé mysli, že věřila těm klamům dobrodušně... Vím, spálíte mě... Slova neodvolám... A slov mých nespálíte... A že moh jsem je plnou silou vmetat v líce vaše, už věru za tu plamennou smrt stojí! 274
ŽID PROCHÁZEJÍCÍ TROSKAMI FORA
ROMANA.
Adonai-Šaddai dopadnout dal pomstě a pýcha světa učiněna rumem – ó Bože zástupů, ty reku silný, ty nezapomínáš a neodpouštíš. Jerušolajim, město otců mojich, Jerušolajim, smutku duše mojí! Pro hříchy tvoje vyhladil tě Jahve se tváře země, vypálil tě ohněm, zatopil krví, přikryl zapomněním a věků mlčení dal za stráž tobě. Však na nástroje zlosti svojí pozřel Hospodin velký, soudce spravedlivý – a rozdrtil je v hněvné ruce svojí. Či nehřměl kdysi zrovna v těchto místech krok vojáků a řinkot kopí, mečů, když z města toho vyšli zbořit tebe, Jerušolajim, bolesti mé duše? – A odrané zdi na tom vrchu tady zda nejsou zbytkem hrdých oněch síní, 275 kde Titus sídlil, netvor, netvora syn, proklatý zhoubce oltáře a chrámu? – A tam ty trosky zdaliž nejsou sídlem obrazů z kovů, které bohy zvali, Joviše, Marta, Quirina a Vesty? – A Titus zhynul, jak pes na hnojišti, Adonai-Šaddai brouka dal mu v lebku, jenž zobcem železným a drápy z kovu rval mozek jeho, zžíral jej, až vyrost na velkost vlašťovky a žil v té lebce, a v posled snědl hříšné oči jeho, ty oči, které zřely padat tebe, Jerušolajim, zármutku mé duše – A zloupeno a rozmetáno leží to pyšné Forum, Palatin je rumem a z Kapitolu zbývá bezetvárná kamení spousta na omšené skále. Národy mnohé v dálkách nekonečných Adonai ponuk táhnout v město toto a srdce jejich rozpálil svou zlostí a silou svojí vedl zbraně jejich. Jerušolajim, Bůh se rozpomenul na smutný pád tvůj, snad se zželelo mu i lidu, který vyvolil byl sobě – 276 a hněvem k nástroji vzplál, jímž byl trestal, a hle, vše leží tady rozdrceno a bez paměti tak jak bez pomoci. A žebrák poslední, jenž zmírá hladem, umírá pyšněj, neboť aspoň hadr zhaluje hanbu jeho, pes mu líže vřed nohy jeho – ale toto město tak sešlo, padlo v nicotě a hanbě, že žebrákovi musí záviděti! Ó stíny otců, kéž je slyšán hlas můj až v Šeol odtud, kde teď přebýváte kmen vedle kmene, aby moh vám říci, jak rozpomněl se Hospodin, jak trestal – ó jaká radost zachvěla by vámi a jaký svátek byl by v říši stínů! Neb Adonai-li trestá vrahy naše, byť nástroji i byli pomsty jeho – tož trestá jen, že na nás nezapomněl, že slitoval se nad národem svojím, jenž rozprášen je jak prach se silnice do úhlů světa, nesa všude sebou, Jerušolajim, nezměrné tvé hoře. On nezapomněl. Znamení dal žele i paměti své... 277 A vy, kdož tu nyní z pohanských staveb odvlekáte sloupy a bílé kameny, jež hromadíte v budovy neforemné, na jichž špici kříž, potupné znak smrti, vztyčujete, vy neklamte se, Jahve nepřelstíte! On prohlíží tu celou šalbu vaši a ví, že v srdcích vašich zloba sedí a v duší nádobách jen nečistota. Na vaše nové modly klidně zírá a čeká, čeká se zaťatou pěstí, již zdvihne, aby dal jí dopadnouti, jak dopadla už jednou v místech těchto. A potom v slávě vejde v město svoje, v Jerušolajim, jako slunce jasný, dá nový trůn si vstavit na Sioně a shromáždí svůj národ rozptýlený u nohou svojich, jak to slíbil otcům skrz proroky v čas milosti své vlídné, neb Hospodin, Bůh velký, nepřelhává a v paměti má všecka slova svoje. 278
CATARINA ZE SIENY PAPEŽI
GREGOROVI XI. DO AVIGNONU.
Můj nejsladší a nejsvětější otče, já Catarina, služka sluhů páně, vám píši v drahé krvi Ježíšově, jenž prolil ji na uzdravení naše a prolévá ji, aby duše naše v ní našla koupel vzácnější a čistší jordánské vody a všech rajských proudů. Můj nejsladší a nejsvětější otče, já tolikrát už volala jsem k tobě a klepala na dvéře duše tvojí – vím, dívka prostá jsem a nerozumím přemnohým věcem – ale volám znovu a klepám hlučněj: Vrať se, svatý otče, v své věrné město, vrať se k svatým hrobům a k chrámům tesknícím v svém opuštění. Přijď jako ženich ku nevěstě svojí, jsi očekáván jí a celou svatbou. 279 Jsou lampy rozžaty, hod přihotoven, sál vyzdoben a hudba připravena – již opusť město cizí, v Řím se navrať, ať smutek zanikne a radost přijde! Hle, čeká církev, nejsladší můj otče, i děti její, ty jsi živitelem, ty rozdavačem svaté krve Krista. V tvé ruce klíč je ku koupelně oné, kde koupati se v svaté krvi možno, a lékař jsi ty, otče nejsvětější, a přijď, neb nemoc zuří po ovčinci a hlasy stenajících – neslyšíš jich? – po lékařích a lécích úpí, křičí. Je reformace svaté církvi třeba, je nutno usekati shnilé sněti, by strom zas ožil. Přijď, ó zahradníku, nůž nabrus, řezej, dej nám uzdravení! Housenky lezou od ožraných snětí ku snětím zdravým – nebude ni květů, ni ovoce, ó nejsladší můj otče! Tys ženich, lékař, zahradník – tys trojí v podstatě jedné. Těšitel i spása. Přijď, koupel dej nám, osekej nám žití, dej trpké léky reformace církvi! Kvas svatební pak, nejsladší můj otče, můž začít, neboť všecko připraveno. 280 A prosím o tvé svaté vyslyšení a nehodnou mě v modlitbě své zavři, děvečku božích děveček a sluhů. Víc nedím. Nevědomosti mé odpusť. A poručen buď do ochrany Pána, sladkého Krista dobroty a lásky. Ždám v pokoře vašeho požehnání. 281 OBSAH.
Tma7 Papež Felix IV.9 Účinné postění13 Hlava svatého Diviše15 Konec Vandalů18 Svatý Benedikt20 Z kroniky biskupa Gregora z Toursu o statečném králi Franků Chlodovechovi27 Zeď Aurellanova31 List36 Regina coelorum38 Poselství Mohamedovo42 O slávě biskupa Odona46 Mohamed49 Ex voto54 Na konci světa56 Arcibiskup Reolus a biskup Egilbert57 Mor v Pavii anno 68059 Šátek sv. Veroniky62 Zázrak67 Ratbod friesský70 Fatima72 Umřel papež76 6. dubna roku 77478 Legenda84 In hoc signo87 [283] Papež Jan VIII.88 Socha sv. Petra90 Záhada92 Večer v Římě95 Zájezd avarský97 Sv. Václav98 Kismet100 Soud103 Jaro106 Císař Otto I.108 Mše papeže Jana XII.111 Biskup Vojtěch114 Desáté století117 Macbeth118 Poutníci120 Jaromír122 Papež Benedikt IX.124 Na silnici126 Tannhäuser128 Korunovace Viléma Podmanitele134 Zloupení chrámu137 Papež a císař140 Asketa161 Krajina palestinská162 Snění mnichovo164 Heloise166 Friedrich Barbarossa167 Křižák171 Tři prsteny174 Lancelot177 Ukolébavka zpívaná déčku Františkovi v Assisi179 Provence181 Sen Innocence III.182 O dobrotě krásné Isabel, nevěsty císaře Friedricha II.187 Ve Vídni r. 1217189 Císař Friedrich II.192 Ezzelino196 Smrt Innocence IV.198 Romance o milování201 [284] Satan204 Papež Clemens VI.207 Legenda o císaři Karlu Velikém212 Rudolf Habsburský papeži Mikulášovi III.215 Štěstí bratra Bernarda219 Ve jménu Boha otce i syna222 Papež Coelestin V.225 Rok spásy 1300228 Smrt Boniface VIII.231 List z kroniky236 Das Burgfräulein238 Jeptiška239 Rytíř se vrátil z Palestiny241 Kameník246 Žena a kněz250 Hlad257 Na pranýři258 Virago260 Mordýř263 Svatý pes266 Templář272 Žid procházející troskami Fora Romana275 Catarina ze Sieny papeži Gregorovi XI. do Avignonu279
E: až; 2004 [285]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Leschinger, Edvard
(Nákladem F. Šimáčka – Tiskem Edvarda Leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 2.

Počet stran: 288

Věnování: Vančura, Jindřich
(Dru. Jindřichu Vančurovi.
Za Vaše přátelství –
za ztlumočení Denise –
za toho pevného českého člověka,
kterým jste –
Váš
Machar)