PAPEŽ CLEMENS IV.

Josef Svatopluk Machar

PAPEŽ CLEMENS IV.
„Muž, který do žalářní kobky vstoupil ohlásit mládcům, Konradinu králi a Friedrichovi z Rakous, nález soudu, při šachu našel oba. Pohnut nebyl ten ani onen novinou tou hroznou, ba, jakby se jich ani netýkala, sunuli klidně po čtverečcích prkna své krále, věže, pěšáky a koně. Na zítří z rána očistili duše zpovědí svatou, vzali tělo Páně a vedeni jsou na plac, kterýž slove del Mercato. Lid celé Neapole tu shromážděn byl. Protonotar králův pan Robert z Bari četl ortel smrti, co mladý Konradin se díval kolem s lešení popraviště k modru moře, vzdáleným horám, zářícímu nebi, na kraj ten lepý, o němž mínil kdysi, že spravedlivým dědicem jest jeho 207 a vzít jej přišel z dalekého Švábska a svlažit jej měl nyní mladou krví. A potom na máť vzpomněl, která kdesi v německé zemi z okna hradu zírá a k jihu hledí – vzpomněl, neboť zvolal: – Ó matko moje, jakou hroznou zprávu dostaneš o mně! – obnažil svou šíji a vložil mladou plavovlasou hlavu na dřevo špalku. Mih se meč, a Friedrich, jenž vedle čekal, vykřik strašným hlasem. Ten sťat byl po něm. Tiché slzy tekly po lících lidu, neb strach před zbrojnoši i vzlyk jim dusil. Těla pohozena na břehu mořském, jako by je vlny sem připlavily. Potom nasypáno kamení na ně v rozkaz Karla krále. Tím, svatý otče, končím zprávu svoji.“ Te deum laudamus! Bože velký, svatý! Ne ty, jenž Milost jsi a Slitování, ty trpiteli kříže, lásko věčná – však ty, Adonai-Saddai, Pane přísný, jenž hubíš ohněm, vodou, morem, mečem, jenž neodpouštíš, ale tresceš v rodu až do třetích a čtvrtých pokolení – buď sláva tobě! Dnové naplněni 208 a hněvu tvého vylila se číše nad domem prokletým! Nuž, rode Staufů, jenž v pustinu jsi zvracel kraje země a města bořil, hýbal královstvími, jak Izaiáš praví – kde jsi nyní? Králové všichni pochováni slavně v domovech svojich, ty však zavržen jsi od hrobu svého ratolest jak zvadlá a pod kamením tlíš jak pošlapaná zdechlina zvěře! Jmeno Babylona a ostatky i syna, vnuka jeho, jsou vymeteny z říše lidí živých pometlem zahynutí – sláva Bohu! Boj dobojován. Mladý orlík lapen a podřezán jak kuře. Honorie, ze slávy nebes popatř na tu zemi a zaplesat dej velkým štěstím duši! A Gregore, jenž roků sto jsi viděl, a nedočkal se, rozjasni své oči! Ty Innocenci, jenž jsi prchnout musil od svatých hrobů v dálku cizích zemí a přisáh zhoubu prokletému rodu cizáckých Němců, utlum hněv svůj nyní, neb dnes už nemá kořisti ni cíle! 209 Ty Alexandře, usmívat se můžeš a Urbane, už vzdychat není třeba – ó předchůdci vy moji v službě páně, vy vstaňte z míst svých nyní v slávě boží a s anděly a světci jděte k trůnu, kde Hospodin dlí nad světy a slunci a zapějte mu hlučné Halelujah! Pán viděl, slyšel, přispěl ku pomoci. V plášť mnišský zhalen, hořký úsměv na rtech a marnost svého žití v duši cítě zhas pohan Friedrich. A syn jeho Konrad, jsa proklet církví, odevzdal svou duši plamenům pekel dřív, než tělo otce ve hrobě tlíti začlo. Enzio pak, výhonek druhý jedového kmene, v Bologni v poutech v pevné věži sedí, a nemožno, by spatřil světlo slunce, jak řekám nelze téci nazpět k zdroji, běh časů zvrátit, hvězdám za dne svítit. A třetí v řadě, Manfred, bastard bídný, zmij jedovatá, rouhač bohaprázdný, u Beneventa vydech hříšnou duši pod francouzskými meči, které ostřit Pán kázal andělům svým. Ani země 210 mrtvolu jeho neukryla v sobě: byl z hrobu vyrván, pohozen, by stal se potravou vlků, havranů a supů. A Konradin, všech poslední, teď zhynul pod rukou kata... Te deum laudamus! My nevolali marně, Hospodine. Tys nedal v posměch církev, dceru svoji, a zástupce své nevydal jsi za terč útržkům lidským. Za námi stáls vždycky a čin tvůj nesl za slovem se naším. Tys utvrdil nás v sobě a v nás sebe. Náš jazyk jest jak oheň zžírající a smrt je hlasatelem moci naší. A mrtví, jež jsi srazil s výše jejich, ti živými jsou svědky vůle tvojí do krajin dálných k národům a králům přes časů prostory až do věčnosti: Bůh na nebi a papež na tom světě. A zdrceno buď vše, co odporuje, jak z hlíny nádoba a číše ze skla. 211

Básně v knize Barbaři (in Svědomím věků 3):