ZÁZRAK.

ZÁZRAK.
Mnich Demetrios zjevení měl ve snu: Slet bílý anděl do světnice jeho a křídla složiv kýval smutně hlavou a řekl mu: Je konec, Demetrie, je konec světa. V sobotní den onen, až měsíc úplňkem se zaokrouhlí, zem otřásat se začne hroznou silou, že všechny hory do propastí spadnou, že sesují se všechny lidské stavby a skály otevrou se, aby z pekel vyběhl plamen, který sžehne všecko, co dýše, roste, žije pod oblohou. A na to vylejí se vody mořské a zatopí i stopu toho světa, tma bude jak v den prvý nad vší zemí a nad vodami plynout jen duch boží, neb Hospodin už syt je hříchů světa a vyčerpána shovívavost jeho. – 67 Mnich Demetrios vyběh z cely zdrcen, a hlásil bratřím hrůzy doby příští a bratří roznesli je Cařihradem. Děs nevídaný zavlád širým městem. Divadla spustla. Osamotněl cirkus. Na klášter změnily se nevěstince. Rej žití zastavil se. Velké lodi v přístavech stály opuštěny lidmi. Šel z dílny řemeslník, z krámu kupec a soudce z síně soudní. A vše spělo pod klenbu chrámu. Vojáci i kněží, hetery, císař, úředníci jeho, lid cařihradský – všichni modlili se a naříkali, o zem bili čelem a slibovali. V sobotní den onen, kdy zokrouhlit se v úplněk měl měsíc, co žilo, vyšlo z města. Na pahrbku, daleko za zdmi, stáli v šeré noci. A měsíc vyšel. Vyvstal z moře rudý, a tu se zdvihl křik a nářek valný, pláč, volání žen, mužů, starců, dětí. A měsíc stoupal. Bledla barva jeho 68 a jeho kruh se menšil, až se blyštěl jak velká mince rozlévaje kolem po pahorcích a bílých domech města své stříbrné a kliduplné světlo. A hlasy zoufajících utichaly, až ztichly zcela. Potom ozvalo se tu a tam slovo, na to celé věty a hlasné posměšky. Že klam to, šalba a mámení jen byly. Že snad přihnul mnich vína sobě. Že by bylo vhodno až po oči v zem zakopati mnicha, by očekával sám tu konec světa. Křik taký rostl. Náhle patriarcha roztáhl ruce: Na kolena všichni! Dál nevzbouzejte rouháním hněv boží! Bůh soudit chtěl už – ale pláč váš slyše smilovat ráčil nad zemí se ještě. Nuž na kolena! Stal se velký zázrak, jak pro Sodomu o něj prosil marně Abraham kdysi! Na kolena, pravím! Sám na kolena kles a za ním císař a s nimi veškeren lid cařihradský. 69