PAPEŽ FELIX IV.

PAPEŽ FELIX IV.
Dlouho, dlouho myslil papež Felix, konečně přec myšlenku svou proved: onen kulatý a pěkný chrámek, jejž při Via Sacra pohani kdys městu Římu byli zasvětili, otevřel, dal vyčistit prach věků, vyhnal demony a špatné duchy křížem, kadidlem a svatou vodou, potom sarkofag a pozůstatky svatých bratří Kosmy, Damiana přenést sem dal, postavil jim oltář, kde mši první sloužil s velkou slávou. Večer na to zíral dlouhou dobu z okna v paláci svém lateranském směrem k Foru, jakoby chtěl najít kulatý chrám, nový výboj církve, ozářený rudým zlatem slunce – nenašel ho; mramorové tělo, amfiteatr to Flaviovců, jak štít zakrývalo celé Forum 9 hrozebně se tyčíc v purpur nebes. Zlobně přeměřil je papež Felix, ale hnedle upokojil duši: mrtvý kámen skálu nepřemůže, na níž svatá církev pevně stojí; a kdo stavěli jej v pýše svojí, Vespasian, Titus, Domitian, v ohních pekla smaží se a pekou, a kdo po nich přišel, škvaří se tam, a kdo sedával v něm, sedí nyní v řekách plamenných pro bludy svoje; tisíce a miliony duší v pekle zajato je pro vše časy a ti církvi víc už neublíží... Rozjasnil tak duši papež Felix, myšlenkou pak potěšil ji ještě, že si jistě všimnou v Byzancii, kterak zvláště poctěni jsou v Římě ti dva svatí, syni Orientu; bude polichocen řecký císař, odvděčí se, možná, papežovi, kdyby přišel čas a přešla sláva Gothů barbarův a Arianců... Blaženě si uleh papež Felix, blažen usnul a tak se mu zdálo: 10 Leží v lůžku, před ním náhle stojí přísný stařec v purpurovém rouše, vysoký a oholených lící – papež Felix znal, že pohanský to Diocletian je imperator. Imperator zle se na něj dívá, potom praví: – Jakým právem, muži, zavádíš ty cizí božstvo v město? Víš ty, že to barbaři dva byli, které zákon můj dal utratiti pro podvratný odboj proti státu? A ty, římský občan, jednáš takto? – Procit papež. Požehnal se křížem. Těžký sen mu znovu sklížil oči: Na Foru je v kulatém tom chrámku. Sám tu stojí. Chrám je pevně zavřen. Dusné hrozné ticho plní prostor. Náhle rozlehly se takty kroků, meče řinčí – papež ví: toť vojsko – skřípající rozletnou se dveře, v nich se zjeví stařec na bělouši – Diocletian zas imperator, za ním orly legií a vojsko. Imperator vetkne v něj svůj pohled 11 a dí přísně: – Zde je! – Papež tuší, že je ztracen. Zločin velezrády na duši mu leží, poutá údy. Vzkřiknout nelze. Za ruce ho chápou. Vlekou z chrámu. Rozbíjejí oltář. Buší v sarkofag. Je konec, konec. Pranic nedoví se řecký císař... Skála Petrova se rozsypává... Po Foru jej vedou. Je tam kotel, vřelý olej k okraji jej plní, pod ním rudozlatý oheň hoří – vmetli jím tam. Žár mu chvěje tělem, takhle trpěl Kosma s Damianem, ano takhle – – v tom se papež vzbudil spocen hrůzou, tělo jeden oheň. Slova neřek. Nepromluvil vůbec a jen vystrašeným zrakem zíral oknem v dálku. Tak si smrt jej vzala. A ten strašný pohled sklených očí obrácen byl k oknu Lateranu, odkud bylo vidět hrdou stavbu, mramorové dílo Flaviovců, kryjící jak štít to celé Forum. 12