SVATÝ PES.

Josef Svatopluk Machar

SVATÝ PES.
Za dávných časů v údolí pod několika topoly byl růvek krytý kamenem a zabitý pes ležel v něm, jejž na blízku i v podálí psem svatým lidé nazvali. Za časů ještě dávnějších na vrchu, kde teď v starých zdích vyrůstá hájek bílých bříz, hrad hraběcí stál pyšně kdys. A svatý pes v tom hradě žil jak psové žijí: v noci vyl a ve dne s hošíkem si hrál, jenž válel s ním se, srst mu rval; když spalo dítě, natažen poctivě střehl jeho sen. A tak se stalo jedenkrát, že připlazil se velký had k hochovu lůžku, vztekem vřel 266 a vzpjav se zlobně zasyčel – však věrný pes už tady byl a zuby plaza uchvátil. Had švihal sebou jako prut, bil hlavou, syčel, ale skut jsa v půli těla v čelistích a poznav marnost zbýt se jich, vzdal naděje se na útěk a k pomstě obrátil svůj vztek: psa semk a kousal se všech stran – ten krve nedbaje a ran dál drtil, tisk, až půlí dvé upadlo na zem do krve, a ještě drtil na novo to mroucí tělo plazovo a potom odvleknuv je v kout vrátil se k lůžku usednout, své rány lízal ubohý, pak natáh se a na nohy svou zkrvácenou tlamu dal a těžkým spánkem zadřímal... V síň vešla v malý okamžik máť děcka – vyrazila vzkřik, jak matka zná jen v neštěstí vykřiknout krátce v bolesti 267 a na křik ten sem hrabě vpad –: krev pod lůžkem – a děsem jat psův zahled čenich krvavý – i ťal mu mečem do hlavy. Slzami slepí, po chvilce se potácejí k postýlce, a hořem mrtví napole se kloní k děcka mrtvole – však zabarveno v růžovo se směje líčko hochovo, teď procit, jásá, vztahuje k nim baculaté ručky své. A vše se vysvětlilo v ráz, když nalezen byl hrozný plaz i rány strážce věrného. Hrad celý plakal pro něho a pohřbili jej v údolí, kol nasázeli topoly a k rovu tomu chodili, o nebožtíku mluvili, co živi byli. Od těch dob měl velkou slávu onen hrob a sláva rostla dál a dál. Už místo, kde hrad pyšný stál, 268 se v rozvaliny změnilo, už břízek pár je stínilo, už nikdo neměl v paměti, jak říkalo se hraběti a kterak zval se onen hrad – a kdy za oběť zmaru pad – však matky z blízka, z podálí ku hrobu tomu spěchaly, na kámen kladly děti tam, a klekajíce k modlitbám k psu světci vroucně ruce pnou, by děťátkům byl ochranou, těm chorým aby zdraví dal a zdravá v zdraví zachoval... Let časů hnal se přes kraj ten, a svatý pes byl stále ctěn, až došla k sluchu biskupa ta svaté víry potupa, i vzplanul hněvem velikým a s komonstvem se vybral svým ku psímu hrobu... Vyrvat dal hrob na sáh hloubky, nakázal postavit velkou hranici a spálit černou ornici a kázal skácet topoly 269 a vmetati je v plápoly a popel z všeho uvrhnout dal v nenávratný říční proud. Pak jámu kletby zbavenou vykropil vodou svěcenou, a lidu, jenž stál v mlčení, vyložil v přísném horlení o němé tváři zvířete, o modle, církví prokleté, a slíbil v dobu kratičkou jim náhradu dát kapličkou. Ta kaple v brzku stála tu. Na stěně její ve zlatu byl svatý Krištof zpodoben, an spěchá středem vod a pěn velkými kroky nadšeně; má děcko na svém rameně, tož Ježíška, jde nedbaje, že pláště jeho okraje, ba, půle pláště hrou je vln – jde radostného štěstí pln, že vyvolen byl pro tu čest a sám smí spásu světa nést... Měl zář a štěstí ve zraku – však nebylo k nim diváků. 270 Lid zkormoucen a truchliv jsa vzpomínal na svatého psa a nezatoužil v kapli jít a s vetřelcem se usmířit... Tak okna kroupy rozbily a v kapli ptáci hnízdili, déšť s větrem praly často v ni a sešlehaly slavnostní ten výraz s tváře světcovy – už nevrlý byl, surový, že ztrnulé má rameno, že vleče marně břemeno, a plášť že pro nic vodou rván..rván... A mračil se též Kristus pán, že světec ten, vzdor zázraku, jen že zde nemá diváků, tak doved změnit obličej... A dál se hnal pak časů rej se všemi svými nečasy, se zlobou, která vzala si tu kapli za terč vtipů zlých. Vyrostl plevel v prasklých zdích a z puklé dlažby kamene bujelo křoví zelené – až všechno sesulo se pak a nikdo neznal, kdy a jak... 271
Básně v knize Barbaři (in Svědomím věků 3):
  1. TMA.
  2. PAPEŽ FELIX IV.
  3. ÚČINNÉ POSTĚNÍ.
  4. HLAVA SVATÉHO DIVIŠE.
  5. KONEC VANDALŮ.
  6. SVATÝ BENEDIKT.
  7. Z KRONIKY BISKUPA GREGORA Z TOURSU O STATEČNÉM KRÁLI FRANKŮ CHLODOVECHOVI.
  8. ZEĎ AURELIANOVA.
  9. LIST.
  10. REGINA COELORUM.
  11. POSELSTVÍ MOHAMEDOVO.
  12. O SLÁVĚ BISKUPA ODONA.
  13. MOHAMED.
  14. EX VOTO.
  15. NA KONCI SVĚTA.
  16. ARCIBISKUP REOLUS A BISKUP EGILBERT.*)
  17. MOR V PAVII ANNO 680.
  18. ŠÁTEK SVATÉ VERONIKY.
  19. ZÁZRAK.
  20. RATBOD FRIESSKÝ.
  21. FATIMA.
  22. UMŘEL PAPEŽ...
  23. 6. DUBNA ROKU 774.
  24. LEGENDA.
  25. IN HOC SIGNO...
  26. PAPEŽ JAN VIII.
  27. SOCHA SV. PETRA.
  28. ZÁHADA.
  29. VEČER V ŘÍMĚ.
  30. ZÁJEZD AVARSKÝ.
  31. SV. VÁCLAV.
  32. KISMET.
  33. SOUD.
  34. JARO.
  35. CÍSAŘ OTTO I.
  36. MŠE PAPEŽE JANA XII.
  37. BISKUP VOJTĚCH.
  38. DESÁTÉ STOLETÍ.
  39. MACBETH.
  40. POUTNÍCI.
  41. JAROMÍR.
  42. PAPEŽ BENEDIKT IX.
  43. NA SILNICI.
  44. TANNHÄUSER.
  45. KORUNOVACE VILÉMA PODMANITELE.
  46. ZLOUPENÍ CHRÁMU.
  47. PAPEŽ A CÍSAŘ.
  48. ASKETA.
  49. KRAJINA PALESTYNSKÁ.
  50. SNĚNÍ MNICHOVO.
  51. HELOISE.
  52. FRIEDRICH BARBAROSSA.
  53. KŘIŽÁK.
  54. TŘI PRSTENY.
  55. LANCELOT.
  56. UKOLÉBAVKA zpívána děcku Františkovi v Assisi.
  57. PROVENCE.
  58. SEN INNOCENCE III.
  59. O DOBROTĚ KRÁSNÉ ISABEL, NEVĚSTY CÍSAŘE FRIEDRICHA II.
  60. VE VÍDNI R. 1217.
  61. CÍSAŘ FRIEDRICH II.
  62. EZZELINO.
  63. SMRT INNOCENCE IV.
  64. ROMANCE O MILOVÁNÍ.
  65. SATAN.
  66. PAPEŽ CLEMENS IV.
  67. LEGENDA O CÍSAŘI KARLU VELIKÉM.
  68. RUDOLF HABSBURSKÝ PAPEŽI MIKULÁŠOVI III.
  69. ŠTĚSTÍ BRATRA BERNARDA.
  70. VE JMENU BOHA OTCE I SYNA...
  71. PAPEŽ COELESTIN V.
  72. ROK SPÁSY 1300.
  73. SMRT BONIFACE VIII.
  74. LIST Z KRONIKY.
  75. DAS BURGFRÄULEIN.
  76. JEPTIŠKA.
  77. RYTÍŘ SE VRÁTIL Z PALESTYNY...
  78. KAMENÍK.
  79. ŽENA A KNĚZ.
  80. HLAD.
  81. NA PRANÝŘI.
  82. VIRAGO.
  83. MORDÝŘ.
  84. SVATÝ PES.
  85. TEMPLÁŘ.
  86. ŽID PROCHÁZEJÍCÍ TROSKAMI FORA ROMANA.
  87. CATARINA ZE SIENY PAPEŽI GREGOROVI XI. DO AVIGNONU.