Za dávných časů v údolí
pod několika topoly
byl růvek krytý kamenem
a zabitý pes ležel v něm,
jejž na blízku i v podálí
psem svatým lidé nazvali.
Za časů ještě dávnějších
na vrchu, kde teď v starých zdích
vyrůstá hájek bílých bříz,
hrad hraběcí stál pyšně kdys.
A svatý pes v tom hradě žil
jak psové žijí: v noci vyl
a ve dne s hošíkem si hrál,
jenž válel s ním se, srst mu rval;
když spalo dítě, natažen
poctivě střehl jeho sen.
A tak se stalo jedenkrát,
že připlazil se velký had
k hochovu lůžku, vztekem vřel
a vzpjav se zlobně zasyčel –
však věrný pes už tady byl
a zuby plaza uchvátil.
Had švihal sebou jako prut,
bil hlavou, syčel, ale skut
jsa v půli těla v čelistích
a poznav marnost zbýt se jich,
vzdal naděje se na útěk
a k pomstě obrátil svůj vztek:
psa semk a kousal se všech stran –
ten krve nedbaje a ran
dál drtil, tisk, až půlí dvé
upadlo na zem do krve,
a ještě drtil na novo
to mroucí tělo plazovo
a potom odvleknuv je v kout
vrátil se k lůžku usednout,
své rány lízal ubohý,
pak natáh se a na nohy
svou zkrvácenou tlamu dal
a těžkým spánkem zadřímal...
V síň vešla v malý okamžik
máť děcka – vyrazila vzkřik,
jak matka zná jen v neštěstí
vykřiknout krátce v bolesti
a na křik ten sem hrabě vpad –:
krev pod lůžkem – a děsem jat
psův zahled čenich krvavý –
i ťal mu mečem do hlavy.
Slzami slepí, po chvilce
se potácejí k postýlce,
a hořem mrtví napole
se kloní k děcka mrtvole –
však zabarveno v růžovo
se směje líčko hochovo,
teď procit, jásá, vztahuje
k nim baculaté ručky své.
A vše se vysvětlilo v ráz,
když nalezen byl hrozný plaz
i rány strážce věrného.
Hrad celý plakal pro něho
a pohřbili jej v údolí,
kol nasázeli topoly
a k rovu tomu chodili,
o nebožtíku mluvili,
co živi byli. Od těch dob
měl velkou slávu onen hrob
a sláva rostla dál a dál.
Už místo, kde hrad pyšný stál,
se v rozvaliny změnilo,
už břízek pár je stínilo,
už nikdo neměl v paměti,
jak říkalo se hraběti
a kterak zval se onen hrad –
a kdy za oběť zmaru pad –
však matky z blízka, z podálí
ku hrobu tomu spěchaly,
na kámen kladly děti tam,
a klekajíce k modlitbám
k psu světci vroucně ruce pnou,
by děťátkům byl ochranou,
těm chorým aby zdraví dal
a zdravá v zdraví zachoval...
Let časů hnal se přes kraj ten,
a svatý pes byl stále ctěn,
až došla k sluchu biskupa
ta svaté víry potupa,
i vzplanul hněvem velikým
a s komonstvem se vybral svým
ku psímu hrobu... Vyrvat dal
hrob na sáh hloubky, nakázal
postavit velkou hranici
a spálit černou ornici
a kázal skácet topoly
a vmetati je v plápoly
a popel z všeho uvrhnout
dal v nenávratný říční proud.
Pak jámu kletby zbavenou
vykropil vodou svěcenou,
a lidu, jenž stál v mlčení,
vyložil v přísném horlení
o němé tváři zvířete,
o modle, církví prokleté,
a slíbil v dobu kratičkou
jim náhradu dát kapličkou.
Ta kaple v brzku stála tu.
Na stěně její ve zlatu
byl svatý Krištof zpodoben,
an spěchá středem vod a pěn
velkými kroky nadšeně;
má děcko na svém rameně,
tož Ježíška, jde nedbaje,
že pláště jeho okraje,
ba, půle pláště hrou je vln –
jde radostného štěstí pln,
že vyvolen byl pro tu čest
a sám smí spásu světa nést...
Měl zář a štěstí ve zraku –
však nebylo k nim diváků.
Lid zkormoucen a truchliv jsa
vzpomínal na svatého psa
a nezatoužil v kapli jít
a s vetřelcem se usmířit...
Tak okna kroupy rozbily
a v kapli ptáci hnízdili,
déšť s větrem praly často v ni
a sešlehaly slavnostní
ten výraz s tváře světcovy –
už nevrlý byl, surový,
že ztrnulé má rameno,
že vleče marně břemeno,
a plášť že pro nic vodou rván...
A mračil se též Kristus pán,
že světec ten, vzdor zázraku,
jen že zde nemá diváků,
tak doved změnit obličej...
A dál se hnal pak časů rej
se všemi svými nečasy,
se zlobou, která vzala si
tu kapli za terč vtipů zlých.
Vyrostl plevel v prasklých zdích
a z puklé dlažby kamene
bujelo křoví zelené –
až všechno sesulo se pak
a nikdo neznal, kdy a jak...