VIRAGO.

VIRAGO.
Máť za noci mě zbudila, nad hradem luna stála, bych k tobě jel, ty spanilá, a tak mi nakázala: Madonno, chce tě snachou mít, mně máš dát svoji ruku, v svém rodě že chce muže zřít, a vychová je z vnuků. Neb našla prý si bílý vlas, ten prvý svojí hlavy a vzdychla nad mnou: Už je čas, neb čas se nezastaví! – Má matička mi vůdcem jest a váží rozmyslně, bych nejlepší tou z žití cest šel jednou pohodlně. Teď, madonno, jsem před tebou, v tvůj zrak se dívám sladký, 260 a je mi, jak bych za sebou dech cítil svojí matky. Ty znáš ji – kdo by neznal ji? Však pravdou všecko není, co hloupí lidé šeptají a spletou v blabolení. Čeledi arci vhání strach už pouhé kroky její, a před ní strážci na hradbách jak osyky se chvějí. Na lovu ondy (vyhledá si ráda vlčí stopy neb mručivého medvěda a vbíjí do nich kopí) tři loupežníky po ránu v čekání zkrvavila, pak na nádvoří k čakanu je řadou postavila. A proto taková jde zvěst, a křižují se v taji a, že prý s ďáblem v spolku jest má matka, povídají. 261 Mě ráda má, a v tobě, věř, sny její spočinuly: mně ženou být máš a jí dceř po její pevné vůli. Tož výhost dej všem pochybám, stlum v nitru vzdoru hlasy – sic ona přivleče tě k nám za tvoje zlaté vlasy! 262