ŽID PROCHÁZEJÍCÍ TROSKAMI FORA ROMANA.

ŽID PROCHÁZEJÍCÍ TROSKAMI FORA
ROMANA.
Adonai-Šaddai dopadnout dal pomstě a pýcha světa učiněna rumem – ó Bože zástupů, ty reku silný, ty nezapomínáš a neodpouštíš. Jerušolajim, město otců mojich, Jerušolajim, smutku duše mojí! Pro hříchy tvoje vyhladil tě Jahve se tváře země, vypálil tě ohněm, zatopil krví, přikryl zapomněním a věků mlčení dal za stráž tobě. Však na nástroje zlosti svojí pozřel Hospodin velký, soudce spravedlivý – a rozdrtil je v hněvné ruce svojí. Či nehřměl kdysi zrovna v těchto místech krok vojáků a řinkot kopí, mečů, když z města toho vyšli zbořit tebe, Jerušolajim, bolesti mé duše? – A odrané zdi na tom vrchu tady zda nejsou zbytkem hrdých oněch síní, 275 kde Titus sídlil, netvor, netvora syn, proklatý zhoubce oltáře a chrámu? – A tam ty trosky zdaliž nejsou sídlem obrazů z kovů, které bohy zvali, Joviše, Marta, Quirina a Vesty? – A Titus zhynul, jak pes na hnojišti, Adonai-Šaddai brouka dal mu v lebku, jenž zobcem železným a drápy z kovu rval mozek jeho, zžíral jej, až vyrost na velkost vlašťovky a žil v té lebce, a v posled snědl hříšné oči jeho, ty oči, které zřely padat tebe, Jerušolajim, zármutku mé duše – A zloupeno a rozmetáno leží to pyšné Forum, Palatin je rumem a z Kapitolu zbývá bezetvárná kamení spousta na omšené skále. Národy mnohé v dálkách nekonečných Adonai ponuk táhnout v město toto a srdce jejich rozpálil svou zlostí a silou svojí vedl zbraně jejich. Jerušolajim, Bůh se rozpomenul na smutný pád tvůj, snad se zželelo mu i lidu, který vyvolil byl sobě – 276 a hněvem k nástroji vzplál, jímž byl trestal, a hle, vše leží tady rozdrceno a bez paměti tak jak bez pomoci. A žebrák poslední, jenž zmírá hladem, umírá pyšněj, neboť aspoň hadr zhaluje hanbu jeho, pes mu líže vřed nohy jeho – ale toto město tak sešlo, padlo v nicotě a hanbě, že žebrákovi musí záviděti! Ó stíny otců, kéž je slyšán hlas můj až v Šeol odtud, kde teď přebýváte kmen vedle kmene, aby moh vám říci, jak rozpomněl se Hospodin, jak trestal – ó jaká radost zachvěla by vámi a jaký svátek byl by v říši stínů! Neb Adonai-li trestá vrahy naše, byť nástroji i byli pomsty jeho – tož trestá jen, že na nás nezapomněl, že slitoval se nad národem svojím, jenž rozprášen je jak prach se silnice do úhlů světa, nesa všude sebou, Jerušolajim, nezměrné tvé hoře. On nezapomněl. Znamení dal žele i paměti své... 277 A vy, kdož tu nyní z pohanských staveb odvlekáte sloupy a bílé kameny, jež hromadíte v budovy neforemné, na jichž špici kříž, potupné znak smrti, vztyčujete, vy neklamte se, Jahve nepřelstíte! On prohlíží tu celou šalbu vaši a ví, že v srdcích vašich zloba sedí a v duší nádobách jen nečistota. Na vaše nové modly klidně zírá a čeká, čeká se zaťatou pěstí, již zdvihne, aby dal jí dopadnouti, jak dopadla už jednou v místech těchto. A potom v slávě vejde v město svoje, v Jerušolajim, jako slunce jasný, dá nový trůn si vstavit na Sioně a shromáždí svůj národ rozptýlený u nohou svojich, jak to slíbil otcům skrz proroky v čas milosti své vlídné, neb Hospodin, Bůh velký, nepřelhává a v paměti má všecka slova svoje. 278