PAPEŽ A CÍSAŘ.

PAPEŽ A CÍSAŘ.
Já Lambert, mnich kláštera hersfeldského, pro paměť věků příštích vypsat hodlám pohnutých roků pestré události, jichž svědkem sluch můj byl a oči moje, i to chci přidat, co mi vyprávěno a doloženo lidmi ctihodnými; vždy, bych tak řekl, ať už loďkou svojí či cizím člunem proudem vod se beru, chci k jedinému dospět útočišti, tož k pravdě boží, která vládne světem a řídí osudy všech zemských věcí k své oslavě a svému povýšení. Ve jmenu svaté Trojice a věčné a křížem, znakem nebeského krále, tu práci začínám, jakž následuje. A. 1073. A. 1073.
Pan papež Alexander leta toho odešel cestou všeho pozemského, a klerus římský jednohlasně s lidem 140 nástupcem jeho ihned provolali ve chrámě Petrově, jenž také slove in Vincoli, papežem Hildebranda. Týž Hildebrand byl arcijahnem církve, v Tuscijsku zrozen, truhlářem měl otce a hoch jsa do strýcovy péče přešel, jenž opatem byl v Římě. Přijal roucho svatého Benedikta, naučil se povrhat všemi statky toho světa, ač Bůh mu touhu vnuk vše ovládnouti pro slávu církve. Vidělť dozajista, že ovčinec je vydán dravým vlkům a pastýři že lhostejně a hříšně nečinní přihlížejí, kterak stádo jde cestou záhuby. Byl nevysoký, postavy sporé, zářícího zraku, jenž ledví lidská pronikne a zbádá, a v tváři velebnost měl vládce krále. Pán zúmyslně pozvedl jej k výši z nízkého rodu, aby připravil jím pád mocných, ponížení vypínavých a obnovil jím slávu církve, která knížetem prvým měla kdysi Petra, rybáře z Galileje. Však pan papež se dlouho zdráhal vzíti těžké břímě na bedra svoje, ujíti chtěl z Říma 141 a teprv uprošen byv dlouhým pláčem celého lidu svolil odevzdaně a přijal nové jmeno: Gregor Sedmý. V tom roce vzbouřilo se celé Sasko a Durynkové proti Heinrichovi, jenž král byl toho jmena v Němcích Čtvrtý. A. 1074. A. 1074.
V tu neděli, kdy Omnis terra zpívá se ve chrámech, sníh napad takou spoustou, že ležel zvýši několika loket. A hvězda zlověstná se v noci na to zjevila na nebeské tmavé klenbě s velikým ohonem a měsíc svítil krvavým světlem, což se opáčilo i v příštích nocích. Papež Gregor poslal všem vládcům světa křesťanského listy, kde připomněl jim, že jich říše vesměs stolici svaté patřily a patří, že nutno tedy, by si pospíšili je v léno vzíti od nového pána. A do Čech, Uher, do Ruska a Polska legaty vyslal, aby vybírali poplatky lenní. Do Korsiky, Španěl, 142 do Anglie a v dálné Skandinavsko svou vůli vzkázal. Králi Heinrichovi psal do Němec, že odhodlán je táhnout na prsou s křížem proti Saracenům a neustoupit, dokud nepovznese znak Kristův nad místem, kde hrob je boží. V tom roce v září v Pechnicích, vsi jedné v augsburské diecesi, našli lidé ve hnízdě mladé havrany, již přišli úplně nazí, bez peříčka, na svět. Též Heinrich král se toho roku smířil s odbojným lidem Durynků a Sasů pobořiv hrady, které v zemích jejich byl postavil a které hlavně byly příčinou sporu. Legatům, jež poslal pan papež k němu, to dal ujištění, že navrátit chce církvi její statky a kněze sesadit, jimž dokáže se, že simonií hodností svých došli. I Hermann, markrabí, v témž roce skonal, syn Bertaldův. Kdys v plném květu žití byl ženu opustil i děcko svoje a statky všecky, v klášteře pak clunském mír duše nalezl a cestu spásy. 143 A. 1075. A. 1075.
V tom roce v neděli, jež prvá v postě, pan papež Gregor na koncilu církve sesadit kázal kněze simonisty a zapověděl jim pod trestem klatby mše sloužiti a svátost rozdávati. Též kněžím, kteří po manželsku žili, nakázal ženy poslat pryč i děti, anebo vzdáti úřadů se kněžských. Král Heinrich slavil Velikou noc v Wormsu a po Letnicích vedl vojska svoje do zemí saských, jež se znovu zdvihly. Na řece Unstrutě pak o polednách se vojska setkala a mnoho lidu s obojí strany padlo v tuhé seči a mnozí z Sasů podali se králi. V tom roce místy zvláštní nemoc vzešla a jenom mladé lidi napadala, i vzniklo rozhořčení proti Židům, neb zjistilo se, že na zhoubu křesťan po domech, ryncích otrávili studně. I bylo zabito jich do tisíců. 144 Když ve vánoční noci leta toho pan papež četl mši u svatých jeslí ve chrámě svaté Panny Maggiore, zdvih křik se a hluk zbraní. Baron jeden, Cencius vrazil s obnaženým mečem s zástupem jiných pánů do kostela, lál panu papeži a rval jej, tloukl i za vlasy jej vyvlek z basiliky, na koně vsadil a tmou noci pádil s ním do své věže. Zatím hrozná zpráva šla celým městem: uhozeno v zvony, a kněží v pláči zahalují oltář, lid bere zbraně, do šiku se staví a brány zavírá jak v čase války. Zmučený papež zatím sedí v kobce, násilník jeho žádá na něm statků, jež církvi patří, sestry jeho klnou a viní jej ze hříchu s markrabinkou toskanskou Mathildou. (Ta byla totiž přítelkou pana papeže a stála mu pro budoucnost k pomoci svým vojskem.) Však ničím nedá zkrušit se pan papež, a když pak do věže lid římský vrazí a spásu nese mu i chvíli pomsty – svým vlastním tělem chrání loupežníka, jenž nyní v slzách u nohou mu leží. 145 Lid vedl potom v slávě pána svého do chrámu Panny, kde pan papež Gregor mši dočetl tak hříšně přerušenou. Nebeský Pane, dík Ti budiž za to, žes nedal ponížiti sluhu svého, žes plány vrahů rozmetal a zvrátil jen k velikému jeho oslavení! A. 1076. A. 1076.
Král Heinrich slavil v Goslaru hod Vánoc a přiměl v čas ten přední pány k slibu, že po něm syna jeho králem zvolí. Hlas mnohý pokoutně tu vinil krále, že původcem byl nástrah, jež se staly svatému otci. Důkazů sic není, však jisto, že už tehdy zrakem přízně král nemoh zříti k panu papežovi, jak temnoty syn vždycky nenávidí poslance jasných nebes. Pýchou puzen, tou pýchou, která předzvěstí je pádu, král po vítězství saském, důvěřuje svým silám více nežli slušno bylo, příkazů papežových z Říma nedbal i sliby vlastní splniti se zdráhal. Biskupství uděloval dle své vůle, 146 opatství prodával i tučné fary a na ženáče kněze nedokročil. Pan papež důtklivé mu psaní poslal a osud Saulův před oči mu stavě, církevní klatbou dal mu pohroziti – však král jen vzkypěl, posly s hanbou vyhnal, sněm svolal v město Worms, kde v rozkaz jeho biskupi říšští měli sesaditi svatého otce. Zaslepil jej ďábel a pevnou smyčku uplet hrdlu jeho a hnal jej do ní. Stalo se tak v lednu v den septuagesimy. Posli jeho v den quadragesimy v Řím dorazili, by panu papežovi na synodě královským jmenem oznámili krátce, že sestoupit má s papežského stolce. Však synoda jim sluchu nedopřála a sám pan papež ochránit je musil před zlostí lidu. Na synodě téže nad králem byla vyslovena klatba a v basilice Petrově pan papež na hrobě světce, když byl do inkoustu ukápl vína změněného na krev Ježíše Krista, podepsal tu bullu, jíž rozvázáno bylo poslušenství jak rytířů a pánů tak i lidu 147 německé říše vůči Heinrichovi. On vlády zbaven, zatracen a proklet a vyvržen ze společenství církve. Zem celá otřásla se při té zprávě a smutno bylo v říši. Oněměly na věžích zvony, mší se nečítalo a svatých svátostí se nedávalo a nepohřbívalo se na hřbitově, však za zdí jeho v zemi nesvěcené a byl-li konán sňatek mezi lidmi, pak konat směl se pouze na hřbitově. Hod tento připravil král říši svojí. V ten čas byl hrabě Gottfried, jenž byl strůjcem wormského sněmu proti papežovi, poraněn vlastním kuchařem a umřel. Též biskup utrechtský, jenž hanu sypal na pana papeže, vzat náhlou smrtí bez svatých svátostí, tak došel trestu. A sucho panovalo roku toho, že zem se v mnohých místech rozstoupila a pohltila stromy, zvěř i domy,domy. Na polích klasy potily se krví, což vykládá se za předzvěst zlých časů. 148 V měsíci říjnu sešli říšští páni se v městě Oppenheimu. Usneseno, že sesazen má být král Heinrich s trůnu, když do Hromnic se z klatby nevybaví, a na den ten že valný sněm se sejde v Augsburgu městě, k sněmu pak že dlužno pozvati pana papeže. Král zkrušen ke všemu svolil. Dal hned odvolati bláznivý skutek, ono sesazení svatého otce, složil vládu říše a poslušně se vydal k městu Špýru. A. 1077. A. 1077.
V tom čase sněhu napadlo a ležel od konce října minulého roku až v konec března silně v celé říši. Pan papež na cestu se vydal k sněmu. Však Heinrich, kdysi král, v své bezradnosti potajmu ze Špýru spěl v cestu jemu, prokletý psanec, s průvodem ne četným, přes pole ledová a horské hrůzy. Choť Bertha, kterou zapudil byl kdysi, se ve dnech bídy přidružila k němu, by nesla cesty útrapy, zlost živlů a celou bídu jeho potrestání. 149 Když s Alpských vrchů v lombardskou zem sešel, tu vítala jej s plesem všecka města, s ním táhnout chtěla proti městu Římu a „nepříteli lidstva“, jímž byl míněn pan papež Gregor. Vojska bezpočetná se hrnula z všech stran ku řece Padu, že svatý otec překvapen a zděšen z Mantuy obrátil se do Canossy k Mathildě markrabince, přítelkyni. Však Heinrich nedal sluchu svůdným hlasům a v tísni pouze zachovat si touže svou vládu v říši, ku Canosse spěchal v kajícném rouše s průvodem svým skrovným. Tři celé dny pak klečel přede branou canosské tvrze v šatě prosebníka, tři celé dny tak lkal a prosil, plakal, bos, hladov, od rána až do večera, král Němců, dědic jmena Augustova, nástupce pyšných Heinrichův a Ottů. Pan papež dlouho nechtěl povoliti (neb jistě viděl do budoucích časů), až sama markrabinka vytýkala mu tvrdost srdce. Čtvrtého dne z rána dal otevříti prosebníku bránu. 150 A s pláčem vrhl se mu Heinrich k nohám, až sám pan papež dojat rozeštkal se, zdvih hříšníka a políbení dal mu a v kapli vedl. Mši tam čet pan papež, co Heinrich v pláči před oltářem klečel. Při communiu svatý otec sešel po stupních k němu, hostii měl v ruce a rozlomil ji: Jsem-li vinen něčím, ať smrt mi přinese to tělo páně! řek důrazně a přijal půli její. A druhou půli podal Heinrichovi, však ten jen hlavu sklonil, síly neměl, by podrobil se takto soudu Boha. Pan papež prokletí jej sice sprostil, však v ostatních všech věcech odkázal jej na koncil, jenž se sejíti měl v říši. V tom roce Agnes, císařovna kdysi, máť Heinrichova, shasla v městě Římě. Zvrat osudu, jak málokterý z lidí, zažila plně; mateřská hruď její nemohla snésti ponížení syna a srdce puklo jí, neb matka vždycky přezírá zločiny i hříchy dětí, a souditi jí srdce nedovolí. Pohřbena byla v kapli Petronilly. 151 Však sotva patnáct dní se slibu držel král Heinrich. V zemi lombardskou se vrátil a smlouval s biskupy se, pány, městy. Tu říšská knížata se sešla v Forchheim a v přítomnosti posla papežova zvolila králem Rudolfa si ze Šváb. Pan papež vzdal se cesty do Německa, neb Lombardie celá stála v zbraních, a do věčného města navrátil se. Král Rudolf v Mohuči byl korunován, a sníh, jenž dosud vytrvale ležel po celé říši, sluncem táti začal. Tu Heinrich, kdysi král, jenž z Lombardie se na neblahé zprávy spěšně vrátil, sil oheň, loupil, plundroval a vraždil po zemích švábských, saských, a lid český z dob dřívějších mu věrně dodržuje přátelské sliby, do Bavorska vpadal a mnohé škody po krajině činil. Král Rudolf s pány k Norimberku přišel, by svátky Letnic v pokoji zde slavil. Však Norimberští srotili se v houfy a dotírali na družinu jeho, ba, král sám v tísni nemalé se ocit. Tu arcibiskup kolínský, jenž velel 152 zbrojnošům krále, zapáliti kázal na různých stranách v jednu chvíli město, jak bývá zvykem v takých okolnostech, a houfy pobouřilých rozběhly se k hořícím domům, neb je touha hnala mít v bezpečí i rodinu i statek, čímž král moh vyjít bez překážky z města. A že pak v den ten silné větry vály a nespad dešť, tu stalo se, že město popelem vesměs lehlo roku toho. A. 1079. A. 1079.
V tom roce znovu Heinricha stih klatbou pan papež na synodě v městě Římě v měsíci březnu. Proklel jeho zbraně a slavně Rudolfa za krále uznal. A svaté apoštoly Petra s Pavlem na pomoc volal, aby ukázali, že mohou brát a dávat vládu světa, jak nástupce jich, papež, tady uzná. A na to Heinrich posledního máje v Mohuči sesadit dal od biskupů svatého otce. V červnu leta toho pak za papeže Wiberta dal zvolit biskupa ravennského. 153 Toho roku počátkem října s Rudolfem se utkal na řece Elster. Boj byl velmi tuhý a Heinrich podleh, Rudolf král však padl. A umíraje pravice své pahýl (ta ruka uťata mu byla v boji) pozdvihnuv k nebi zvolal: Hle, ta ruka kdys pánu mému, králi Heinrichovi, přisáhla věrnost! – Uťatá ta ruka do dneška visí v chrámě merseburském. V tom roce také stalo se, že vlci vnikali do vsí, ba i v rynky městské, loupili stáda, požírali lidi, neb zima tuhá nastala a krutá a mrazy trvaly až v konec března. A. 1080. A. 1080.
Pan papež Gregor vyzval říšské stavy k nového krále volbě. Heinrich stoupal s četnými vojsky přes ledovce alpské a s vojskem spojil se, jež Wibert stáhl k Ravenně městu. Toho leta zemřel pan hrabě Kuno. Podle testamentu byl pohřben v Melku stranou od oltáře. 154 Chrám v Melku slávu má, že majetníkem je prstu Jana Křtitele a světce. Jej svatá Tekla z dálné Seleucie přinesla darem lidu křesťanskému, když vrátila se z pouti palestynské. A. 1081. A. 1081.
Král Heinrich s Wibertem se položili na poli Neronově pod zdmi Říma, však Římané jim zavřeli své brány a tak král s papežem svým zase odtáh. V tom roce přilet z krajin Orientu roj kobylek a zničil zeleň země po Uhrách, Polsku, Moravě a Čechách, po Štyrsku, Korutanech, Lombardii až k řece Padu. V červenci a srpnu zem holá byla. Lidé vycházeli v procesích v pole, modlili se, lkali a k nebi pozdvihali zrak i ruce. Kobylky ony po vojensku táhly prostorem vzdušným. Měly vůdce svoje a byly přesně rozděleny v šiky i vyzvědače vysílaly předem, než k pochodu se zdvihly. Hlad byl z toho a bída velká v zemích postižených. 155 A. 1082–1083. A. 1082–1083.
Po druhé roku toho objevil se král Heinrich před branami města Říma. Proklatec marně toužil vrhnout oheň v svatyni Petrovu. Žár uhasili a pevné zdi mu zase vzdorovaly. I odtáh mrzut do sabinské země a odtud v Lombardii pleně, pále kostely Páně, statky papežovy a pánů jemu věrných. V konec roku po třetí položil se u zdí římských. Počátkem června, kdy tvrz Leonina mdlá byla bojem, vtrhl jistý rytíř Bohumír z Bouillonu ve zdi otvor a za ním králův voj se vztekle řítil. Chrám světce Petra pokropen byl krví, německé meče řádily tu s běsem po dobu dvou dní. Vojsko chtělo lapit svatého otce, ten však ušel záhy a v hradě Andělském se pevně zavřel. V tom roce ve francouzském městě Nantes muž jeden mečem opásal se křiče: Kdos dobrý křesťan, za mnou pojď a pospěš! I připjalo jich na sta meče k pasu a šli a za příkladem muže toho 156 zbíjeli Židy. Rozneslo se totiž, že Židé v Palestyně přitěžují poutníkům zbožným návštěvu míst svatých, že s Mahometany jsou v těsném spolku a štvou je na křesťany. Tehdy v Nantes jich pobili, že ulice se rděly prolitou krví, na zprávu pak o tom i v jiných městech bylo vystoupeno a Židé brali trest za Palestynu. A. 1084. A. 1084.
V tom roce začal reptati lid římský na trýzeň války, schválil sesazení svatého otce, otevřel i brány a Heinrich vešel. Wibert arcibiskup tiaru vsadil na bezbožnou hlavu a Clementem se nazval. Načež Heinrich jím korunován ihned za císaře a také Berthě koruna jest dána. Však nyní Pán, jenž dlouho patřil mlčky (jak zkoušet chtěl by, kam až touží dojít zběsilost lidská) na strádání věrných, přikročil k pomstě. Povstal v hrůze svojí a rukou pokynul a zvrátil všecko. Pan papež Gregor poslal spěšné posly k Robertu Guiscardovi v Sicilii, 157 a Robert přitah. Heinrich odklidil se v čas z města Říma, papež jeho také. Lid římský, jenž stál nyní k Heinrichovi, uzavřel brány. Robert dobyl města a mořem ohně po Martově poli vtrh k Andělskému hradu, odkud vyved svatého otce v palác lateranský. Že vojsko jeho začlo plenit město, lid římský zdvih se. Ale Robert zalil tu vzpouru krví. Aby pak lid římský k myšlenkám jiným přived, než jsou vzpoury, dal s několika stran zapálit město. Plamenné vlny rozlily se čtvrťmi, hltaly chrámy, paláce a domy i mrtvoly, jež byly na ulici. A vojsko drancovalo. Ženy, muži všech stavů byli chytáni, by na trh posláni byli dravým Saracenům. Zloupeny chrámy, hroby mučedníků obrány o skvost, nádobí a roucha ze sakristií rvány, mosaiky stlučeny se zdí – až se zbytky lidu v kajícných rouchách, s provazy kol hrdel, k nimž nahé meče byly přivázány, k vévodě vítěznému dostavily o pokoj prosíce a holý život. 158 Bůh dlouho čeká, dlouho shovívává, však k trestu vstane-li, pak tresce strašně. Odtáhl Guiscard, s ním šel i pan papež, jenž zlomen divadlem tím přeukrutným už cítil, že tu není místa jeho. A. 1085. A. 1085.
V Salerně roku toho v máji skonal pan papež Gregor. Zemřel s obžalobou na zlobu lidskou a řád toho světa – Pán v nebi kázal andělům svým jasným, by připravili jemu stánek slavný blíž trůnu jeho v řadě světců předních. A. 1106. A. 1106.
Pán k trestu vstane-li, pak tresce strašně. Sedmého srpna roku toho zemřel ten, jenž se císařem zval římské říše. Tož Heinrich Čtvrtý. Hůř než Joba stíhal Pán ranami jej. Ráčil osvítiti hruď syna jeho a syn s mečem v ruce vstal proti otci, církví prokletému; a když syn zemřel, vstala vlastní žena k žalobám strašným proti zlotřilému; když žena zmlkla, druhý syn se zvedl a s mečem v ruce začal soudit otce. 159 A otec prchal jak Kain z místa vraždy, syn-soudce za ním. A když psanec zemřel v Luttichu městě, kněží vyhrabali proklatce rakev ze svěcené půdy a pohřbili ji na ostrově řeky, jež slove Maasa, neboť zemřel v klatbě. Mnich, jenž jak poutník přišel z Palestyny a pomaten byl na smyslech, klek k hrobu a plakaje pěl truchlé žalmy smrti. ––– Svou zprávu končím. Je-li kdo líp zpraven, ať poví svoje, mně pak odpuštěno buď k slávě svaté Trojice a věčné, jíž čest a sláva na věky buď věkův! 160