SV. VÁCLAV.

SV. VÁCLAV.
Let tisíc už, co nesla tě ta zem, ty svatozáří ověnčený stíne, pohádko stará s dětským úsměvem! A možno, že to všechno bylo jiné... Žes člověkem byl, křehkým jako my, jenž strojí osud svůj, jímž potom hyne. Žes vášně znal i tresty svědomí, žes cítil, co je žaloba i vina, řád přírody, jejž člověk nezlomí. Žes často rád měl chladný pohár vína, lov v černém lese, bílé dívčí tělo i války řev, v němž se tak zapomíná. A hnědý vlas ti vroubil líc i čelo, a plamenem tvé tmavé oči plály, a hrdé mužství v postavě tvé vřelo, snad člověkem byls věků v mlžné dáli... A jak jsi přišel zatím zohavený až na dny naše! Kadidlo tě halí, 98 jsi prostých popů sluha ponížený, jenž hostie kdes v temném koutě strojí a jemuž hřbet krvácí pod řemeny, asketa bědný, loutka báby svojí, a kníže směšný, v panování chabý, jenž anděly má za rozhodčí v boji – Tak vzývají tě modlařivé baby pohlaví obojího, drobné děti, budoucnost země, na Vltavě, Labi! Tak stín tvůj z šera minulosti spěti, květ dějin svých, vzor knížat svojich zříme, tak z věku na věk budeš přecházeti! – – – – – – – – – – – – – – – Oh, dík ti za ty světce naše, Říme! 99