KISMET.

KISMET.
Když El Mamun, věřících všech chalif, procházel se obloukovou chodbou, Zubeidu zřel, ženu otce svého, máť El Aminovu, svého bratra, jemuž odňal říš i světlo slunce. Staruška se na něj podívala, rtoma hýbala, však nemluvila. – Klneš mi snad, matko – pravil chalif, – že jsem zabíti dal syna tvého? – – Allah ví, ó věřících všech vládče, že jsem tobě nijak neklnula. – – Ale mluvila jsi s duší svojí – – Odpusť, pane, netaž se mne dále – – Poroučím ti, neboť chci to vědět. – 100 – Řekla jsem si: Nechť zatratí Allah lidskou svéhlavost a umíněnost. Víc se neptej! – – A já umínil si příběh zvědět, kořen pravdy této! – – Rozkázals mi. Dávno tomu. Hrála jsem kdys večer v šachy s El Rašidem, otcem tvojím. Sázka byla zvláštní. Ten, kdo prohraje, že musí splnit, cokoli se druhým nakáže mu. Prohrála jsem. Smál se chalif tuze a můj ostych znaje, jenž mé tělo ani hvězdám nechtěl ukázati, nařídil mi, abych nahá prošla celým palácem a širým sadem. Prošla jsem, však umínila sobě odplatit mu také pokoření. Zas jsme hráli. Prohrál. Já se smála, nakázala mu jít do kuchyně, vybrat z otrokyň tu, nad niž není nečistější, ošklivější v domě, noc spát u ní a ji pomilovat. – Ale já chtěl dneska spáti s tebou – namítal mi. Kroutila jsem hlavou: – Prohráls. Budeš s otrokyní spáti, nad niž nemá dům tvůj šerednější. – 101 Člověku je dovoleno zdvihnout kámen z prachu cesty a jím mrštit přímo nad hlavu až k modru nebes, ale tam jej čísi ruka chytí, zpět jím mrští, dopadnout mu káže na temeno neblahé tvé hlavy... V noci té tě zplodil chalif Rašid, tvá to matka byla, El Mamune. Vyrostl jsi, syna jsi mi zabil, a tak ztrestal svéhlavost mou Allah a mou umíněnost, mocný vládče. – Sklonil hlavu na prsa El Mamun, řek si tiše: – Znám teď matku svoji. Proč jsem ptal se... Nechť zatratí Allah lidskou svéhlavost a umíněnost. – 102