ROMANCE O MILOVÁNÍ.

ROMANCE O MILOVÁNÍ.
Plul nebem oblak, vzduchem pták a ulicí se zpěvák bral a píseň o své lásce pěl a struny loutny probíral: „Ta, které patří srdce mé, má líbezná, má milená je krásná jako květina, když ranní rosou skropena –“ A bledolící učitel stál v okně školní světnice, až do srdce mu pronik hlas té sladké sloky z ulice. A každé slůvko v srdci tom mu hrálo, kvetlo, zpívalo, v tom srdci jeho mladičkém, jež dosud lásky neznalo. Teď miloval. Víc nevěděl, než že je luzná, milená 201 a krásná jako květina, když ranní rosou skropena. A ve dne měl ji v myšlenkách a v noci vídal ve svých snech, tak každá chvilka života mu nesla růže na svých rtech. A minul rok a přešly dva a přešlo více takých let, však učitel to nevěděl, neb miloval svůj vonný květ. Plul nebem mráček, vzduchem pták a ulicí zas zpěvák šel, na loutnu hlučně sobě hrál a takovou si píseň pěl: „Ta, která měla srdce mé, ta květina má zrosená, je v starém šerém klášteře pod rudou deskou pohřbena. Však zpěváku Bůh srdce dal a světu ne květ jediný – tak z kláštera jsem vyšel zas a mám rád jiné květiny.“ 202 Ton loutny a hlas zpěvákův ven učitele vylákal a sotva píseň uslyšel, hned usedavě zaplakal. A v komůrce se uzavřel i jídlo odmít docela a ve dne v noci naříkal: „Má drahá láska umřela!“ A naříkal tak mnohou noc a naříkal tak mnohý den, a když pak vyšel, byl tak stár jak z pavučinek upředen. A nikdy nemoh popatřit na květ, jenž rosou skropen jest, zřít nemoh pro hněv zpěváky a loutnu slyšet pro bolest. 203