CÍSAŘ OTTO I.

CÍSAŘ OTTO I.
Od mostu milvijského se dlouhý průvod bral, do Říma vjížděl Otto, rekovný Němců král, by dal si v basilice nad hrobem rybáře na rusou hlavu vsadit korunu císaře. Šly děti s listy palem, květ stlaly na zemi, šli mniši s pochodněmi, jeptišky s svícemi a kardinali chrámů ve středu kněží svých a magistrati města a šlechta na koních. A potom průvod králův: zbrojnoši, hrabata a biskupové z Němec. A štíhlá pážata za zlaté uzdy vedla bělostné oře dva: na pravém Otto seděl, na levém králová. A modrým zrakem hledě král na rozlehlý Řím naslouchá toužnou duší a uchem hladovým, zda nadšení a pozdrav mu začne hlaholit a Ave imperator! mu zvolá římský lid. 108 Nic. Ticho bylo v řadách. Korouhve šuměly. Klus kopyt. Dusot kroků. A zvony duněly. Posupně mlčel Říman a zlobivý svůj hled upíral nenávistně na prašnou cestu v před. I zachmuřil král mračnem to bílé čelo své: – Hle, prostopášný chlapec, jenž papežem se zve, mi na hlavu má vsadit svou rukou nečistou korunu císařovu tak těžkou nejistou. Co starostí a trudů ta přidá skráním mým! Já čtu z těch očí zlosti, jak na mě hledí Řím: Na svobody své vraha, na Němce, barbara, jenž tvrdou rukou bere diadem Caesara. Mnich v minulosti zběhlý mi z knihy četl cos, já vím, jak v posled býval císařů římských los – v sezení radních pánů, na lůžku, při pití i na ulici města bývali ubiti. – – Král zíral po průvodu, na římské šíje zřel, na nakloněné hlavy, na zlobné vrásky čel: – Toť stále ještě oni. Stát tehdy Petrův chrám, jistě by troufali si zbít císaře i tam. – 109 I obrátil se na zad, kde rytíř Ansfried jel, jenž mečonoš byl králův a meč ten nyní měl: – Ansfriede, rytíři můj, ty dobrý pozor měj a co ti nyní řeknu, poctivě vykonej. Nad hrobem apoštola až skloním hlavu svou, ten nahý meč můj drž mi pozorně nad hlavou a patři v pravo v levo a zírej pilně v před, ať hnutí neujde ti a třeba-li, tni hned. A byť bys místem svatým byl lákán k modlitbám, pusť na stráž sluch i oči a nemodli se tam, však jak vytáhnem z Říma, pak modli se jak chceš, za Monte Mario hned... Já pomodlím se též. – 110