Od mostu milvijského se dlouhý průvod bral,
do Říma vjížděl Otto, rekovný Němců král,
by dal si v basilice nad hrobem rybáře
na rusou hlavu vsadit korunu císaře.
Šly děti s listy palem, květ stlaly na zemi,
šli mniši s pochodněmi, jeptišky s svícemi
a kardinali chrámů ve středu kněží svých
a magistrati města a šlechta na koních.
A potom průvod králův: zbrojnoši, hrabata
a biskupové z Němec. A štíhlá pážata
za zlaté uzdy vedla bělostné oře dva:
na pravém Otto seděl, na levém králová.
A modrým zrakem hledě král na rozlehlý Řím
naslouchá toužnou duší a uchem hladovým,
zda nadšení a pozdrav mu začne hlaholit
a Ave imperator! mu zvolá římský lid.
Nic. Ticho bylo v řadách. Korouhve šuměly.
Klus kopyt. Dusot kroků. A zvony duněly.
Posupně mlčel Říman a zlobivý svůj hled
upíral nenávistně na prašnou cestu v před.
I zachmuřil král mračnem to bílé čelo své:
– Hle, prostopášný chlapec, jenž papežem se zve,
mi na hlavu má vsadit svou rukou nečistou
korunu císařovu tak těžkou nejistou.
Co starostí a trudů ta přidá skráním mým!
Já čtu z těch očí zlosti, jak na mě hledí Řím:
Na svobody své vraha, na Němce, barbara,
jenž tvrdou rukou bere diadem Caesara.
Mnich v minulosti zběhlý mi z knihy četl cos,
já vím, jak v posled býval císařů římských los –
v sezení radních pánů, na lůžku, při pití
i na ulici města bývali ubiti. – –
Král zíral po průvodu, na římské šíje zřel,
na nakloněné hlavy, na zlobné vrásky čel:
– Toť stále ještě oni. Stát tehdy Petrův chrám,
jistě by troufali si zbít císaře i tam. –
I obrátil se na zad, kde rytíř Ansfried jel,
jenž mečonoš byl králův a meč ten nyní měl:
– Ansfriede, rytíři můj, ty dobrý pozor měj
a co ti nyní řeknu, poctivě vykonej.
Nad hrobem apoštola až skloním hlavu svou,
ten nahý meč můj drž mi pozorně nad hlavou
a patři v pravo v levo a zírej pilně v před,
ať hnutí neujde ti a třeba-li, tni hned.
A byť bys místem svatým byl lákán k modlitbám,
pusť na stráž sluch i oči a nemodli se tam,
však jak vytáhnem z Říma, pak modli se jak chceš,
za Monte Mario hned... Já pomodlím se též. –