Já Konrad, arcibiskup v posvátném Kolíně,
ti pane zprávu dávám o velké novině,
jak jasný císař Friedrich, Bůh ochraň jej nám všem,
před chrámem světce Marka se smířil s papežem.
Po oné truchlé bitvě na polích Legnana,
kde sláva říšských zbraní v ráz byla prohrána,
já řekl v radě přímo, jak rádci náleží:
– Teď dovol, jasný pane, bych zajel k papeži. –
I stichli páni všichni, jen Barbarossa prál:
– Můj papež zval se Kallist, a Roland kardinal
neprávem klíče třímá, jež svatý Petr měl,
a nevím, že bych mdlý byl a meč můj zrezavěl. –
Já odstrašit se nedal, Bůh vnuk mi slova ta,
souhlasem opírala mě mnohá knížata,
až k výstrahám a prosbám dal císař v odpověď
ze semknutých svých retů jen jedno slůvko: Jeď!
Já jednal s Alexandrem. Byl znaven války hrou
i shodli jsme se záhy: jak o věc lombardskou,
dědictví Mathildino a říšské biskupy,
tak o smír s Barbarossou bez každé potupy.
Jen žádal svatý otec, by dáno na jevo,
že světská moc se sklání pod panství Petrovo,
a obvyklou že formou i císař důkaz dá,
že nad králi i sebou papeže pokládá.
Já císaři řek všecko. Poslouchal slova má
a kamsi v prázdno zíral modrýma zrakoma,
po rudém vousu jezdil, po skráni, po líci,
a řek: – Tož polibek mám dát jeho střevíci! –
Já na pamět mu uved, že takto vládců sta
poctilo papeže již. On sám že Kallista
tak pozdravoval kdysi. A kdo mu zabrání,
by řek, že světci Petru to platí pokání?
Tak v Benátkách se sešli. Po moři přibyli
císař a jeho páni. Dože a nobili
jej vítat spěli k Lidu, co papež v tiaře
před chrámem trůn dal vstavit a čekal císaře.
A císař přibyl. Dobře se vyznal v úloze
a kajícníka nehrál nikterak uboze,
vstoup ve sbor kardinalů a před papežem klek:
„Non tibi hoc, sed Petro,“ dal noze polibek.
Hluboké ticho bylo. Šept ustal hovorů,
že šelest bylo slyšet nad hlavou praporů.
Tu svatý otec náhle v ten velký okamžik:
„Et mihi hoc et Petro!“ vítězným hlasem vzkřik.
A než se císař zdvihl, tu papež nohu svou
mu rychle zlehka vložil na šíji nahnutou
a maličko se usmál. Já na císaře zřel,
měl slzy v modrých očích a jak ten vous se rděl.
Vstal pokorný a mírný. Lev zcela zkrocený,
a nevěděl, co počít. Však papež vznešený
se zdvihl s trůnu svého a za ruku jej jal
a políbení smíru na líce jeho dal.
A za ruce se vedli a vešli v Markův chrám,
by Nejvyšší byl svědkem jich smírným přísahám.
A slávy bylo všude a šťastných úsměvů
a mnoho slov a řečí o tomto výjevu.
Snů Augustových císař se nyní asi vzdá,
však požehnání míru je velká náhrada.
Náměstek Boha, papež, je moci pramenem,
moc světská pavezou pak a jeho ramenem.