Já, Hyppolytus, biskup obce Pontu,
vyprávět mohu, jaký Jidáš Kristův,
křesťanstva neřest a hrob obílený
je tenhle Callistus, jenž k slávě pekel
je římské obce biskupem a hlavou!
Já mohu říci, neboť život jeho
přede mnou leží jak kraj rozprostřený
a stupně nečisté mi dobře známy,
po kterých stoupal zlořečený lotr.
Však napíši to, a ta kniha bude
důkazem živým pro staletí příští
a známkou výstražnou pro obce všechny
a ovci prašivé, o černé duši,
jež v žoldu ďáblově se vkradla v stádo
a zvoncem zvoníc na prokleté šíji
dav důvěřivý vedla k branám pekla.
Já znal tu potměšilou hlavu kozí,
když holou lebku před pánem svým skláněl
a v šatě otroka si Římem chodil.
Pán důvěrou jej dařil i svou přízní
a peníze mu svěřil, aby otrok
je zúročením půjček jistých množil,
však – sluhy poctivého! – sotva cítil
peníze v hrsti, už se přihodilo,
že neštěstí měl! Ztratily se prý mu,
a s nimi Callist byl by zmizel z Říma,
v čas kdyby ruka pána sklamaného
ho nezdržela. Pán byl ovšem pohan
a nehodu tu chápat nedovedl,
ba, tvrdé srdce jeho ve mlýn hnalo
otroka ubohého, aby šlapal
honící kolo... Vzdychal tehdy Callist
a slzy roně nad svým krutým stavem
dal znáti všem, kdož zřeli bídu jeho,
že osvícen je náhle světlem Krista.
I zželelo se obci nešťastníka
a vykoupila zánovního bratra
z jha otrockého. Ten den svobody své
oslavil v krčmě ctihodný náš Callist
a rozjařen když z krčmy potácel se,
do modlitebny zbloudil římských Židů
a vida je tam v tiché pobožnosti
chtěl způsobem svým šířit světlo víry,
jímž sám tak náhle osvícen byl před tím.
Jim tedy vrahů Ježíšových nadal,
psů obřezaných, hyen lesklookých,
smrdutých kozlů – leccos byl by přidal,
však uchopen byl, vlečen z modlitebny
a dodán krutým lidem praetorovým.
A praetor pohan tančiti dal metlám
po hřbetě jeho, načež tento klenot
křesťanů římských odveden byl v poutech
a složen na loď, vezen v Sardinii,
kde pracovat měl ve stříbrných dolech.
Však ďábel nedá nikdy zaniknouti
semeni svému, v kterém zalíbil si,
ba, potměšilost jeho vysadí je
na místo božím sluncem osvícené,
kde sémě ono s květy určenými
pro slávu boží vzchází, roste, kvete.
Marcia, souložnice Commodova,
jež začla z rozmaru se zajímati
o víru naši, příslušníky její,
o dolech uslyšela v Sardinii,
o strastech trestanců i práci jejich
i klidné mysli, jíž svůj osud nesou –
(neb vesměs jenom křesťané to byli,
jež soudy poslaly tam v časech krutých),
i žádala si od biskupa seznam,
jejž císařovi v chvíli lásky dala,
a Commodus je pustil na svobodu.
Callista jméno – nevepsal tam biskup.
Však Callistus sám napravil tu chybu
biskupa kmeta. Posla Marciina
přemluvit doved, že jej muž ten přibral
v sbor propuštěných, že jej v město přived
a před úřady zatajil svůj přečin.
Tu sémě Callist v Římě krásně vzrostlo.
Znal rázem naklonit si Zefyrina
(jenž biskupem byl zvolen v této době),
leb obmezenou, při tom peněz chtivou
(a tehdy asi peníze, jež otrok
obdržel kdysi k založení banky,
se objevily jako zavolány –
penězi Satan zalévá své sémě)
a biskup dal mu dozor nad hřbitovem
i správu almužen a dohled v církvi.
I začlo zkvétat ono sémě Callist.
Na všechny strany nesl milou vůni,
měl pro každého vlídnou řeč i úsměv,
i ruky stisk a s každým účastenství –
had v ráji nemoh mluvit sladší řečí!
Když Zefyrinus zemřel, vznesla obec
Callista na stolici světce Petra!
(Mě odmrštilo stádo oblouzené,
neb nelahodil mu můj přísný jazyk
a duch můj nelíbil se volným mravům.)
Tam trůní nyní v slávě hanba naše.
Teď sémě Callist dozrálo už k plodům.
Sám Satan vládne nad ovčincem Krista
a sije zmatek v duše vyznavačů.
Mě, Hyppolita z Pontu, obviňuje
neřádný muž ten z mrzké haeresie –
a sám pak hlásá, že bůh Syn a Otec
jsou jednou osobou! Čí rozum chápe?
Jak možno, dva že jsou, a že jsou jedno!
Pekelná stvůro, proklet buď tvůj jazyk!
Z ženatých mužů volí kněze obce,
v chrám dovoluje přístup hříšným lidem
a cynicky se směje, že prý Kristus
sám oddělí si koukol od pšenice!
A nezamítá svazky žen a mužů,
v nichž žijí bez kněžského požehnání,
ba, ženy, jež své děti odložily,
nechává přistupovat k stolu Páně
a slaboduší jsou tím omámeni.
Napíši knihu o té zrůdné stvůře
a vylíčím ji. Mrzký Jidáš římský
buď poznamenán. A Ty, Jesu Kriste,
jenž vyhnals kupce z chrámu Otce Svého,
hleď na svůj chrám, kde peleší se lotr!
A vytrhni ten mrzký ďáblův kvítek
z záhonu svého! Prašivou tu ovci
z ovčince vyžeň, dej ji v pospas vlkům
a zbav Svou říš tohoto pohoršení!