To nebyl zlosyn bojící se světla,
jenž zloupil bohatý náš bremský kostel,
– ó bolesti, ó slepoto ty hříšná! –
tvůj pastýř, strážce tvůj, náš arcibiskup
jak pohan řádil v svaté boží síni
a kradl, kde měl před zloději chránit.
Když hrabě Bernhard zabil Godefalka,
jenž v držení měl hrabství Emisgoe,
náš arcibiskup nabíd panu králi
za léno jeho tisíc liber stříbra.
I dal mu pan král hrabství uprázdněné,
a že mu tehdy peněz třeba bylo
v podnicích polních, které zdvihnout hodlal
na jaře proti panu papežovi,
na zaplacení sumy velmi tlačil.
A tehdy zloupil chrám náš arcibiskup.
Vzal kříže, oltáře a dary cenné,
vzal vínky světcům, ba i berlu svoji,
hůl svoji pastýřskou vzal arcibiskup.
A slyše pláč a vida smutek lidu,
jenž k nezvyklému divadlu se sběhl,
že záhy, chlubil se jim takto těše,
dá místo stříbra chrámu samé zlato.
Ó loupeže té! Kříže dva tu byly
ze stříbra celé zlatem vykládané
a drahokamy hojně posázené,
pak hlavní oltář plný sošek, věží
z čistého stříbra, dar královny Emmy,
dál kalich slavnostních mší, velký, těžký,
z rudého zlata, plný velkých perel
– ten kalich dala Agnes císařovna
při narození nynějšího krále
z radosti velké chrámu na památku –
a vše to vzal a ještě mnohé jiné...
Muž zlatník, který tavil ony věci,
přísahal každému, kdo slyšet toužil,
že z přinucení jenom provést musil
přeměnu lupu kostelního na kov.
A v taji svěřil lidem několika,
že bylo mu, když kladivem bil v kovy,
jakoby slabý dětský nářek slyšel...
Však od té doby dlí náš arcibiskup
na hrabstvích svých jsa oddán jízdě, honbám
a zábavám, jež zvykem pánů světských,
a nevkročil v chrám bremský od těch časů –
snad že mu nelze rozhlednout se kolem
a vidět věci, jichž tu dávno není...