FATIMA.

FATIMA.
Vaddo, sličný pěvče ghazel, kam to spěcháš z Mekky? Jde tvůj velbloud pískem pouště, přes hory jde, řeky. Před tebou se bere průvod, co tě za ním vábí? Chalif Valid navrací se od posvátné Kaaby. Mračný chalif... Znám tvou touhu špatně utajenou – ta tě vede za Fatimou, chalifovou ženou. V jedno místo karavany je tvůj pohled vbitý, štěstí ještě, že tvůj velbloud tvor je ostražitý. 72 Fatima zas na zad zírá v sladkém vytržení – Vaddo, sličný pěvče ghazel, jste snad srozuměni? Do Damašku vjížděl chalif v středu karavany a sto kroků za ním Vadda vjel do šeré brány... Kdy jsou sladší políbení, věru těžko říci: zda při zlaté záři slunce nebo při měsíci – A kdy nádherněji voní – vlasy rozpletené – a kdy vášnivěji láká ňadro odhalené – A že nevěděl to také Vadda, pěvec ghazel, za slunce i při měsíci ku Fatimě vcházel. Však žel! Není zbytečnosti na tom světě větší, 73 nežli že dal Allah lidem všelikých dar řečí... Vešel jednou chalif Valid v komnatu své ženy, do všech koutů rázem poslal pohled rozzlobený – všude prázdno. V rohu truhla práce drahocenné, Fatima si na ní spletá vlasy rozpuštěné. – Chtěl bych některou z tvých věcí – zrak šel ke stěn uhlu... – Všecko patří pánu mému – – Nic, jen tuhle truhlu. – Vstala. Pevně zíral na ni pohled jeho ztuhlý. Tleskl v dlaně. Vešli sluzi: Chopte se té truhly! V středu sadu jáma zeje, s ní k té jámě jděte. Palma by se ukryla v ní. Tam ji zakopete. – 74 Vyšli. – Jdou tak různé řeči... Možno: nic v ní není... Jisto však, že zakopáme důvod podezření. – Zmizel. Na své vonné lůžko těžce usedla si, zamyšleně pletla dále havraní své vlasy. 75