ZEĎ AURELIANOVA.

ZEĎ AURELIANOVA.
Života mého na krátce je, cítím. A proto poslyš, synu syna mého, mé slední přání. Dar máš naznačiti na blance divných značek seskupením i lidskou řeč i děje časů prošlých. Ty můžeš napsat všechna slova moje i jiných ještě mužů, kteří stejně jak já jsou hynoucími zbytky Gothů. A napiš všecko, aby nezmizela památka naše s námi z myslí lidských. Král Theodorich ved nás v Italii. Ne z touhy lupu, ale že mu vzkázal byzantský císař (střež se jich vždy, hochu, zvěř žádná chytrosti jich nemůž míti a podlosti jich žádný jiný národ), že jeho mysl zná a má nás v úctě, že v Italii vytrhnouti máme, kde Odoaker hrubec hospodaří 31 a, lidé čestní, dopřáti si právem lahody vzduchu, dobrodiní půdy. A tohle zvláště poznamenej, hochu, my přišli, vzali, ale nezplenili, neb hrdý člověk tak ctí cizí slávu, jak doufá, že i jeho bude ctěna. My nezplenili. V pokoji jsme žili s národem římským ctíce slávu jeho i místa, která byla svědkem jejím. Ba, Theodorich zákonem je chránil před hrabivými prsty kněží církve i lidí zištných. Trajanem jej nazval lid římský vděčně, neboť město toto už dávno nemělo tak šťastných časů jak za dob vlády naší. Tehdy změnil jsem já též způsob žití svého tady stav z vojína se vzdělavačem půdy, dům tento získal jsem a vzal si ženu z dcer římských. – Zesnul Theodorich v pánu, i uzdálo se císařovi, Řeku, by vzal nám zase, co nám nedal kdysi. 32 Vše opustit jsme měli, jíti v dálku od krajin, jež nám zvyk dal za otčinu. A hnedle přišlo vojsko jejich v město, a v městě vzatém nemůže hůř řádit nepřítel drsný, jak ti Řeci v Římě. Vitiges přitáh na to od Ravenny s našimi lidmi. Vůdce Řeků zavřel se ve zdech města, a ty zdi, ty znáš je, ty šedivé zdi, mlčenlivé, vzdorné, ty zničily náš národ. Hrozná síla z pradávných časů v kamenech těch žije a vzepřela se nám, svým dobrodincům, a rozdrtila výkvět síly gothské. Belisar, řekli, obhájil prý město. Belisar, pravda, rek a velký člověk, – však proto také poznal stálost přízně císaře svého: o žebrácké holi prý chodí kdesi po dalekých zemích – však Belisar to nebyl. Jen ten kámen, ten strašný kámen, jímž je opásána hruď města toho, ten bil naše hlavy, ten z našich těl si stvořil druhou hradbu okolo sebe. Město nevyzpytné v své lásce zahladilo národ gothský. 33 Totila, Teja, oba reci naši už přišli jenom, aby ještě v slávě dohaslo slunce naše při svém pádu. Náš národ slavně zhynul, Řím však hyne jak bědný žebrák u řeckého prahu. Zdi příšerné a šedivé teď mlčí a v tupém klidu vyhlížejí v dálku, co eunuch Narses vládne Palatinem a hrabe zlato z opuštěných budov, ze starých chrámů, z hrobů slavných rodů; co pustým městem postavy se plíží, truchlivé zbytky velké minulosti, hladové, v cárech, hyenními pudy už žijí jen a vyjí po potravě; co řecké vojsko z bujné kratochvíle rozbijí sochy, ničí sloupy chrámů a na zvěř lidskou pořádá si honby – to všecko napiš, synu syna mého. Z národa není nikoho už v městě, však v kraji místy někoho přec najdeš, haluzku živořící, svědka bojů, jež Totila náš při západu vedl, i někoho, kdo bil se na Vesuvu 34 v Tejově hloučku. Otec tvůj tam padl i druzí syni moji. Poznamenej to všecko, hochu. Příšernou zeď popiš, jež přemohla náš národ, není druhé v oboru světa necitelné, kruté a nevyzpytné jako je zeď tato. Jí padli jsme, ne lidmi. Sláva naše tím více hodna paměti let příštích. 35