HLAD.
Hlad zavlád Římem. Obilný trh zpustl.
Mdlé postavy se plíží ulicemi
a vpadlé oči hrozivě se točí
ku Kapitolu, kde si senatoři,
ti škůdci lidu, pohodlně hoví.
Za rána patnáctého Februara
se strhne pokřik. Hladový lid žene
se na Kapitol, v palác senatorů.
Kolonna přestrojen se spustí s okna,
však Orsini, vzav pancíř, vystupuje
z portalu domu a chce vstoupit na kůň.
Déšť kamení jej vítá, potácí se
a seběhnout chce s kapitolských schodů –
déšť houstne, křik se proměňuje v bouři,
v niž kapitolský zvon se teskně mísí.
A v malé chvilce, u schodů tam dole,
kde sloup se zvedá s sochou Matky boží,
kopeček vyrost z kamenného deště
nad tělem ubitého senatora.
Což když se stalo, šel lid zase po svých
a nouzi hladu nesl trpělivěj...
257