Žil v jeskyni. Byl na pohled jak zvíře,
neb vlas a vousy jeho mísily se
s divokou koží, kterou halil tělo.
Svět vedl války, hýřil, hověl hříchům,
však on se šťastně vymkl víru jeho
a v rokli svojí žil jen Bohu svému.
Tu vyčenichal Satan, svůdce duší,
zátiší jeho a hned pekelníku
se kořistí zvlášť vábnou světec jevil.
A proto deně vcházel do jeskyně,
ne v podobě své s kopytem a rohy,
však jako nahá plná svěží dívka
a lákal záludnými sliby slastí
zbožného světce. Na kámen si used,
kam Benedikt si složil hlavu k spánku,
a v líc mu dýchal horkým sladkým dechem
a bílým tělem v oči jeho svítil
a měkým hlasem k radostem jej volal.
I zakrýval si poustevník mdlé oči,
však ďábel i tmou jeho ruky zářil,
a zacpal poustevník si mechem uši,
však sladký hlas tím vášnivěj v ně vnikal.
Chtěl o kámen bít hlavou rozpálenou,
však v dívčí pružná ňadra bil jí jenom.
V zem zaryl tváře, modlitby své šeptal,
však tělo svítit viděl, výzvy slyšel
a vřelý výdech její zaleval jej.
Už začal váhat... Uštvaná už duše
se podávala... Vyjít v svět... vzít ženu...
a žíti jako tisíce jich žije...
snad zmizelo by potom pokušení...
Tu Bůh mu přispěl, pomoc nejsilnější
v největší nouzi.
Před jeskyní stála
houština kopřiv. Po vnuknutí božím
z modliteb vytrhl se, odvrh kůži,
a nahé tělo hodil v koupel jejich,
v nich obracel se, potápěl se, brodil,
až celá kůže jeho zkrvavěla.
A tam, kam padly kapky krve jeho,
červené růže vzrostly na památku,
a růže ty tam do dnešních dnů kvetou
a poutníkům jsou svědky slávy světce,
milosti boží, pokoření pekel...
A z koupele té duše vyšla čistá
a plná milosti a bázně boží.
I rozsmutnil se Satan, kníže pekel,
a schlíple odplazil se v říši svoji.
Sta lidí hrnulo se nyní k světci,
jichž život smyslu neměl. Prosili ho:
– Hle, ukaž nám, jak žíti. Svět se boří,
největší říše upadají v rumy,
ó pověz, jak žít, aby trosky v pádu
nám nezabily navždy duše naše! –
Klášterů osm vystavět dal světec
a všechny plny byly. Modlitbami
a zpěvem velebili mniši Boha,
že nedal zahynouti duším jejich.
Však trpce dívali se kněží světští
za ovečkami v dálku odešlými,
neb ovce prchne-li, je pryč i vlna.
A myslili a přemítali dlouho,
až našli. Jednoho dne sedm heter,
těch nejkrasších, jak shledali je v Římě,
se vydalo na cestu k Subiaku
a vešlo do klášterů Benedikta.
A osmi kláštery pak prošla každá
a šestkrát odolal-li který bratr,
po sedmé padl. – Padli takto všichni.
I rozsmutnil se velmi starý světec,
hůl poutnickou vzal, odebral se do hor
a stále šel, kam zaslzené oči
jej vedly. Náhle slyší krákot s výše,
a hle, tré havranů se vznáší nad ním,
a vidí, že mu cíl ukázat chtějí.
Jde za jich letem po hřebenu horstva
a modlí se a pěje písně Bohu.
Chrám bílý stojí na vysoké hoře,
chrám Apollinův. Kolem plno růží,
omamných pyšných růží Venušiných.
Na střechu chrámu havrani se snesli
a svatý porozuměl. Začal bíti
poutnickou holí v růžové to pole,
až zrudla zem kol krvavými lístky,
rozmetal oltář silou nadčlověka,
rozvrátil sloupy, rozbil sochu modly
a stánek nový stavěti tu začal
pravému Bohu...
Na zvráceném sloupu
zjev bílý seděl přihlížeje práci.
Jak z mramoru byl, svítil bílým tělem,
však vzdušný byl a jako pára lehký.
A zrak měl tmavý, vítězný a pyšný,
rty sevřené a na nich pohrdání.
A světec viděl, že to není anděl.
I hnal se po něm, bil v něj holí svojí,
však nezasáhl, jenom vzduchem šlehal.
Znak kříže také marně na něj vrhl,
zjev vzdušný nemizel. I viděl světec,
že demon je to asi mrtvých bohů,
a na vzdor jemu pospíchal v té stavbě
a nutil dělníky, by popílili.
A demon seděl pyšně, usmíval se,
a pohrdavě zíral k práci jeho...
Chrám hotov byl i klášter. Starý světec
klek před oltářem, zapěl slávu Bohu
a k novým bratřím, kteří míti chtěli
života smysl, obrátil se řečí,
že marností vše, snem že život celý
a teprv po smrti že probuzení,
že nutno tak snít, aby probuzení
nebylo těžké. Rozmlouvati s Bohem –
toť modlitba je. Hlásat slávu jeho –
toť písně, jež se pějí k chvále jeho.
A je-li chvilka, kdy se odpočívá
po bohulibém tomto zaměstnání,
má obrátit se k duším dobrých lidí,
jež v knihách žijí. Kniha útočištěm
a společníkem nejlepším je v žití,
jenž chrání před žádostmi světa duši,
jí křídla dává k letu v doby dávné
i v časy příští, přenáší ji světem,
že jako oblak nese se pak nad ním
a sní svůj sen jak dítě beze hříchu.
V tu chvíli hlasitě se zasmál demon,
jenž dosud seděl na zvráceném sloupu.
Teď zdvih se, zářil jako slunce jasně
a lehkým krokem kráčel ku klášteru.
Šel síněmi a vklouzl v dlouhou kobu,
kde stála řada skříní, stolů, pultů
s náčiním psacím... Zde se změnil demon
ve zlatý prach a rozplynul se síní,
vnik do skříní a zapad v pergameny,
v nichž psána byla díla filosofů
a verše pěvců zaniklého světa...