6. DUBNA ROKU 774
(Karel Veliký a papež Hadrian rozmlouvají)
Hadrian:
Hle, králi jasný, stal ses mečem církve
i patriciem města apoštolů,
a zbožně, jak se na křesťana sluší,
tys po kolenou stoupal stupni chrámu
k svatému hrobu mučeníka Petra,
kde dopřáno ti bylo, abys vyřkl
své prosby všecky ku klíčníku nebes –
tož slušno, bys též ty dal sluchu přáním,
jež svatý Petr mými ústy hlásá.
Hleď, předchůdce tvůj, velký Konstantinus,
když přemoh, osvícen byv světlem víry,
za nebes pomoci a zbraní vyších
odpůrce svého, lotra Maxentia,
tu uznal, že dá božího co, Bohu,
Řím opustil, kde leží těla světců,
zem italskou, jež okolím je Říma,
a v dáli postaviv si nové město
dal Italii s Římem světci Petru.
A listinou a pečetí dar stvrdil
a dokument ten leží v hrobě světce
na srdci jeho. Šel pak zbožný císař,
když nastal čas, by odplatu vzal v nebi,
všech zemských tvorů nutnou cestou. Umřel.
A jiné pokolení, jiní vládci
nastoupli po něm, jak dí písmo svaté,
kdož neznali už Josefa. Ti vzali
63
císařův odkaz světci apoštolu
a jako lotři o dědictví Pána
pod křížem kdysi podělili sebe.
A jako tehdy, taktéž ani nyní
Bůh andělům svým nedal sestoupiti
a bíti škůdců, čekaje, až vstane
cit povinosti v prsou těch, jimž dáno
být králi lidu, strážci víry jeho.
Nic nestalo se. Potupen byl v hrobě
vévoda Petr, Bohu vzato bylo,
což božího jest. A ten svatý Petr
tak k tobě nyní volá, jasný králi:
Na přímluvu mou Bůh ti ráčil dáti
moc, slávu zbraní, zdraví, světlo víry –
ty hleď, bys vrátil mně, což bylo mého!
Karel:
Biskupe římský, patř, už otci mému,
paměti blahé králi Pipinovi,
psal psaní Petr apoštol. Já tenkrát
byl hochem ještě. Petr velmi prosil
a hrozil pekla ohněm tělu, duši,
jestliže Pipin ihned nevytrhne
a nezbaví Řím langobardských mečů
a neochrání dědictví mu jeho.
Dnes stejnou žádost nese světec ke mně.
Jak možno, on, jenž rybářem byl v žití
a chudým mužem, že se tolik stará,
jsa mrtev, o bohatství toho světa?
64
Hadrian:
Tvá otázka je místná, jasný králi.
Byl rybářem, je pravda. Mužem chudým.
Však na světě, kde Pán vzav úděl lidský,
byl prostým člověkem jen, který chodil
od města k městu, živ jsa z darů zbožných
a z klasů pole, vzešlých podle cesty –
tu Petr, z učeníků jeho jeden,
být více nesměl nežli mužem chudým,
jak správně také praví svaté písmo,
že nad mistra být nemůž učeníka.
Leč v nebesích, kde Pán a mistr jeho
v své slávě na stolici boží sedí,
učeník Petr povýšen byl náhle
na knížete všech světců apoštolských,
a tu je zřejmo, že má jiná přání,
než prostý rybář, kterým býval kdysi.
Že časem vše se mění, sám též vidíš.
Když merovingský král, jenž vládl Frankům,
než soudem světce Petra přenesen byl
i titul krále tam, kde vláda byla,
tož na Pipina, otce tvého, králi,
když Meroving ten cestovati volil
z chudého dvorce, jenž byl bytem jeho,
tu párem volů jel a pasák stáda
ten vůz mu řídil. Ty však, jasný králi,
na koni jedeš v rytířů svých středu
a palác máš a služebnictva hojnost –
proč tedy divíš svatému se Petru?
Víc nechce, než co bylo kdysi jeho,
víc nežádá, než obnovení toho,
65
co Konstantin dal. Že jde k tobě s prosbou,
je spravedlivo. Pro tvé velké ctnosti
meč Konstantinův v držení dal tobě,
pominuv byzantských i jiných vládců,
a otci tvému, nedávno je tomu,
dal, oč byl žádán. Tož to vše, co čeká,
jest jenom vděčnost synovského srdce.
Karel:
Však, pověz, biskupe, mi ještě jedno:
Kdys vládl dobře mečem svatý Petr,
mně čtli, že ucho uťal v rozhořčení
z těch jednomu, kdož přišli zatknout Pána;
než nyní, povýšen byv na knížete,
zdá se, že ztratil bojovného ducha
a rvát si nechá věc svou jak strom v poli
ovoce s větve svojí nakloněné –
jak tedy dědictví mu opatřiti,
by zas je nezloupila lotří ruka?
Hadrian:
Jak osiřelé jiné kraje v říši
ty dáváš v léno baronům a pánům,
tak apoštol chce, aby panství jeho,
jsouc částí říše tvojí, bylo v správě
biskupů římských. Ty pak, strážce jeho,
jsa jeho pavezou a jeho mečem,
ty ochráníš je proti nepřátelům
vnějším i vnitřním. Volby řídit budeš,
z nichž Petrův nástupce má k správě vyjít.
Nic nestane se bez vědomí tvého
66
a vůle tvojí. Za to svatý Petr
své požehnání praporům dá tvojim,
až poneseš znak Kristův v kraje bludů,
a Hospodin tě ozáří svou slávou
a štěstí spočinout dá na tvém rodě
do budoucnosti časů nedohledných.
Karel:
Nuž, biskupe, dej sestoupit nám v hrobku
knížete Petra. Listinu ať spatřím,
jež Konstantinem vystavena jemu,
na jeho srdci leží. Rád chci potom
zavolat Etheria, jenž můj notář,
by tomu podobný spis vyhotovil,
a podpisem a pečetí jej stvrdím.
Ty pak vlož v hrob jej k listině té prvé.
A jist jsi, že mi apoštol vše splatí?
Dá Sasy potřít, Thassila a Friesy?
Hadrian:
Jako že živ jsem!
Karel:
Nuže, pojďme v hrobku!
67