6. DUBNA ROKU 774

6. DUBNA ROKU 774 (Karel Veliký a papež Hadrian rozmlouvají)
Hadrian: Hle, králi jasný, stal ses mečem církve i patriciem města apoštolů, a zbožně, jak se na křesťana sluší, tys po kolenou stoupal stupni chrámu k svatému hrobu mučeníka Petra, kde dopřáno ti bylo, abys vyřkl své prosby všecky ku klíčníku nebes – tož slušno, bys též ty dal sluchu přáním, jež svatý Petr mými ústy hlásá. Hleď, předchůdce tvůj, velký Konstantinus, když přemoh, osvícen byv světlem víry, za nebes pomoci a zbraní vyších odpůrce svého, lotra Maxentia, tu uznal, že dá božího co, Bohu, Řím opustil, kde leží těla světců, zem italskou, jež okolím je Říma, a v dáli postaviv si nové město dal Italii s Římem světci Petru. A listinou a pečetí dar stvrdil a dokument ten leží v hrobě světce na srdci jeho. Šel pak zbožný císař, když nastal čas, by odplatu vzal v nebi, všech zemských tvorů nutnou cestou. Umřel. A jiné pokolení, jiní vládci nastoupli po něm, jak dí písmo svaté, kdož neznali už Josefa. Ti vzali 63 císařův odkaz světci apoštolu a jako lotři o dědictví Pána pod křížem kdysi podělili sebe. A jako tehdy, taktéž ani nyní Bůh andělům svým nedal sestoupiti a bíti škůdců, čekaje, až vstane cit povinosti v prsou těch, jimž dáno být králi lidu, strážci víry jeho. Nic nestalo se. Potupen byl v hrobě vévoda Petr, Bohu vzato bylo, což božího jest. A ten svatý Petr tak k tobě nyní volá, jasný králi: Na přímluvu mou Bůh ti ráčil dáti moc, slávu zbraní, zdraví, světlo víry – ty hleď, bys vrátil mně, což bylo mého! Karel: Biskupe římský, patř, už otci mému, paměti blahé králi Pipinovi, psal psaní Petr apoštol. Já tenkrát byl hochem ještě. Petr velmi prosil a hrozil pekla ohněm tělu, duši, jestliže Pipin ihned nevytrhne a nezbaví Řím langobardských mečů a neochrání dědictví mu jeho. Dnes stejnou žádost nese světec ke mně. Jak možno, on, jenž rybářem byl v žití a chudým mužem, že se tolik stará, jsa mrtev, o bohatství toho světa? 64 Hadrian: Tvá otázka je místná, jasný králi. Byl rybářem, je pravda. Mužem chudým. Však na světě, kde Pán vzav úděl lidský, byl prostým člověkem jen, který chodil od města k městu, živ jsa z darů zbožných a z klasů pole, vzešlých podle cesty – tu Petr, z učeníků jeho jeden, být více nesměl nežli mužem chudým, jak správně také praví svaté písmo, že nad mistra být nemůž učeníka. Leč v nebesích, kde Pán a mistr jeho v své slávě na stolici boží sedí, učeník Petr povýšen byl náhle na knížete všech světců apoštolských, a tu je zřejmo, že má jiná přání, než prostý rybář, kterým býval kdysi. Že časem vše se mění, sám též vidíš. Když merovingský král, jenž vládl Frankům, než soudem světce Petra přenesen byl i titul krále tam, kde vláda byla, tož na Pipina, otce tvého, králi, když Meroving ten cestovati volil z chudého dvorce, jenž byl bytem jeho, tu párem volů jel a pasák stáda ten vůz mu řídil. Ty však, jasný králi, na koni jedeš v rytířů svých středu a palác máš a služebnictva hojnost – proč tedy divíš svatému se Petru? Víc nechce, než co bylo kdysi jeho, víc nežádá, než obnovení toho, 65 co Konstantin dal. Že jde k tobě s prosbou, je spravedlivo. Pro tvé velké ctnosti meč Konstantinův v držení dal tobě, pominuv byzantských i jiných vládců, a otci tvému, nedávno je tomu, dal, oč byl žádán. Tož to vše, co čeká, jest jenom vděčnost synovského srdce. Karel: Však, pověz, biskupe, mi ještě jedno: Kdys vládl dobře mečem svatý Petr, mně čtli, že ucho uťal v rozhořčení z těch jednomu, kdož přišli zatknout Pána; než nyní, povýšen byv na knížete, zdá se, že ztratil bojovného ducha a rvát si nechá věc svou jak strom v poli ovoce s větve svojí nakloněné – jak tedy dědictví mu opatřiti, by zas je nezloupila lotří ruka? Hadrian: Jak osiřelé jiné kraje v říši ty dáváš v léno baronům a pánům, tak apoštol chce, aby panství jeho, jsouc částí říše tvojí, bylo v správě biskupů římských. Ty pak, strážce jeho, jsa jeho pavezou a jeho mečem, ty ochráníš je proti nepřátelům vnějším i vnitřním. Volby řídit budeš, z nichž Petrův nástupce má k správě vyjít. Nic nestane se bez vědomí tvého 66 a vůle tvojí. Za to svatý Petr své požehnání praporům dá tvojim, až poneseš znak Kristův v kraje bludů, a Hospodin tě ozáří svou slávou a štěstí spočinout dá na tvém rodě do budoucnosti časů nedohledných. Karel: Nuž, biskupe, dej sestoupit nám v hrobku knížete Petra. Listinu ať spatřím, jež Konstantinem vystavena jemu, na jeho srdci leží. Rád chci potom zavolat Etheria, jenž můj notář, by tomu podobný spis vyhotovil, a podpisem a pečetí jej stvrdím. Ty pak vlož v hrob jej k listině té prvé. A jist jsi, že mi apoštol vše splatí? Dá Sasy potřít, Thassila a Friesy? Hadrian: Jako že živ jsem! Karel: Nuže, pojďme v hrobku! 67