RYTÍŘ SE VRÁTIL Z PALESTINY...

Josef Svatopluk Machar

RYTÍŘ SE VRÁTIL Z PALESTINY...
My bili se, a nikdo nebyl sketa – však nadarmo. Neb ten Bůh Machometa se jinak staral o své bojovníky než náš pán Kristus. Posílil jich šiky, jichž tak už bylo celé miliony, draků a hyder steré legiony – toť bylo celé peklo rozpěněné, jež zdolalo nás... Voje potlučené se rozeběhly, kříž jsme strhli s pláště – nač také dráždit saracenské záště? – a tak jsme jako poutníkové z dáli se v svatý Jerusalem ubírali, což dovolují klidně Saraceni. Oh, svaté město! Popsat možno není velikost jeho, výšku zdí a věží – vždyť člověk dává zraku víry stěží, když stojí před ním a vše okem vidí! Má chrámy pro sta, pro tisíce lidí všech národů a pronárodů světa, chrám každý – město. A Bůh Machometa má největší. Ten sto má štíhlých věží a z rána, v poledne a večer běží na každou farář jejich a tam hlásí, že čas je ten a ten – to proto asi, že zvonů nemají – a Saraceni by připomněli sobě na modlení. A co je pravda – jak kněz křikne s výše, Saracen každý vybídku tu slyše, kde je, tam klekne, k východu se dívá – to zvyk už jejich – hlavou k zemi kývá, ba možno tvrdit, že jsou nábožnější než my v té naší svaté církvi zdejší. 192 A tolik též jsme přiznali jim vřele, že velmi našeho ctí Spasitele: chrám na Golgathě, chrám Božího hrobu plá rojem svíček v každou dení dobu, oltáře obou samé stříbro, zlato a stěny – s úžasem jsme zřeli na to – jsou mramor nebo kámen drahocený. A v modlení je poutník nerušený, ba, stráž tam k ochraně jich postavili, by roztržkám všem ihned zabránili, neb často poutníci v své horlivosti se prou a hlučně povykují v zlosti... Tak prošli vše jsme. Všecka svatá místa, jež posvěcena z dob jsou pána Krista, kde Pán jest slzel, apoštolé spali, kde bičován byl a kde kříž mu dali, kde zástěrou svou Veronika svatá mu utírala stopy krve, bláta, kde kohout zpíval, Petr hřál si ruce, kde Jidáš pověsil se v hrozné muce, kde Matka boží slzy prolívala, – je do dnes jimi vyhloubena skála – leč jak je možno všecko vypočítat? Tu člověk musil kameny by sčítat a pamatovat pohledy svých očí, neb kam se jenom hlava pootočí, tam památka je a kde kámen jaký, to svědek divů. Jdeš tam přes zázraky a svaté věci, že se duše láme a v posled nevidíš pro slzy samé... A vážím-li pak zkušenosti svoje, nechápu věru, k čemu že ty boje a šturmy všechny na ty nevěřící? Rád vyznávaje pravdu musím říci, 193 že boha svého ctí a Machometa, tak jako my zas Stvořitele světa i Syna jeho. Falší nejsou znalí a pokoj by nám dozajista dali, kdybychom šli k nim bez mečů a kopí jen Spasitele uctít svaté stopy. Vždyť ostatně i se zbraněmi – víme – my ničeho jim na truc nezřídíme, Bůh jejich pomáhá jim všude v bojích, však Ježíš nehledí si těch vojsk svojich! Zde v pytli hlínu vleku z míst těch svatých, je dražší darů stříbrných a zlatých, tu rozdělím vám. Trochu nechám sobě, tu pod hlavu mi nasypejte v hrobě, bych klidně spal a zlý duch neměl moci nad tělem mojím v hrobové té noci. I vy tak čiňte... Na zpáteční cestě jsme mnoho zkusili v tom onom městě, – nás bylo několik – a divných věcí jsme shledli... ale doma jsme už přeci. Zle bylo často... moře v šíř i dáli a my jak přibiti v té vodě stáli, po celé týdny mrtvé ticho bylo, a deně z vod se příšer vynořilo a dívaly se posměšně a drze a lákaly nás z lodní naší tvrze, ty mořské panny. A když pak jsme pluli, tu vodní hadi na loď se nám snuli a shltli námořníky s kapitánem. Loď bloudila, až přišla jedním ránem v království žínek, u nichž mužů není, však zachovávají své pokolení, 194 že jistou vodu pijí, jejíž šťáva je holkou nebo hochem obtěžkává. Ti hoši nemluví, psí hlavu mají, vyrostlou z prsou, smutně štěkávají a záhy umrou – – za to dívky ony jsou štíhlé, pěkné. Je jich milliony. Tam stalo se, že královna jich chtěla mě zdržet a vzít sobě za manžela všem řádům na vzdor – ušel jsem jí v taji, neb měl jsem touhu po svém českém kraji – pak slyšel jsem, že smutně dokonala: Hranici na rynk postavit si dala, kde lehla si, půl těla obnažila a dlouhý nůž si mezi ňadra vbila. Je líto mi jí. Byl to smutný omyl. Ach, takých srdcí já jsem více zlomil a bývaly to pěkné Saracenky... Leč člověk pomní vlastní doma ženky a rytířské cti... Celkem – chvála Bohu – jsem rád, že doma zase dýchat mohu... 195

Básně v knize Barbaři (in Svědomím věků 3, in Macharovy spisy, svazek 16):