SEN INNOCENCE III.

SEN INNOCENCE III.
Tak zdálo se mu: Kráčel městem Římem a veliký byl, že se nebes klenby dotýkal hlavou, s níž jak druhé slunce koruna trojí svítila a plála. A dole viděl celý okrsk světa, císařství římské, království a města a viděl vládce jejich, kterak na tvář klesají v bázni před pohledem jeho. I prochvěl pocit hrdosti a slávy útrobím jeho, sepjal bílé ruce, zrak pozdvih k nebi, modlil se a řekl: – Jak v arše tvé hůl vedle desatera tak leží nyní v hrudi papežově moc zničení a milost odpuštění. Tak spravujeme odkaz Petrův, Pane, že nepatrná hřivna rybářova na poklad vzrostla, který nerozmetá ni síla lidská ani zloba času. A skála tvá teď teprv pevně stojí, že brány pekelné jí nepřemohou. Já za tu milost děkuji ti, Kriste, že slávou svou jsem oslavit směl tebe, že mně je dáno, abych spatřit mohl, jak věrně tvá se vyplnila slova o jednom ovčinci a jednom strážci, a za to štěstí děkuji ti, Kriste, že první oporou jsem trůnu tvého! – A na to k svému paláci se vracel a zem duněla pod kročeji jeho 145 a chvěla se, až paláce a domy se v základech svých mocně otřásaly. A došel k basilice lateranské, kostelů máti, v jejímž klínu leží dvé lebek svatých knížat apoštolských, a basilika začala se chvíti pod hřměním kroků jeho, těla sloupů se potácela, krov, jenž jimi nesen, se šinul k zemi. Krev mu stydne v žilách i spěchá, aby zachytil ty sloupy Samsona silou – ale čím víc spěchá, tím víc se třese zem i basilika, a zvony lkají s padajících věží. A náhle cítí, že mu nelze dýchat, chce k Bohu volat – slova nelze pronést, chce ruce sepnout – nelze jimi hnouti. Jak v zemi vzrostlý stojí v němé hrůze. A chrám se řítí. – – Kde se vzali, jsou tu dva muži slabí, drobní, nepatrní, a každý opírá se s jiné strany o stěny chrámu rukama a hlavou, a každý volá k nebeskému otci svým způsobem a v rodné řeči svojí – a hle, krov uklidnil se, stojí sloupy a poslušně jej jako dříve nesou a žalost zvonů přešla v jasnou radost – je basilika zdráva, zachráněna. 146 Tu jeden z mužů vyslal měký pohled ze sametových smírných dětských očí na druha neznámého a tak praví: – Jsem z Assisi a Františkem mě zovou. Pán naklonil se ke mně ve své lásce a vyzval mě, bych rozdav vše, šel za ním. Mě bratrem ptáků učinil i zvěře, trav, stromů, skal, vod, kamení i vzduchu. Jak oni chodím bez hole a peněz, bez pytle, chleba, a Pán sám mě živí jak polní květ a jako ptactvo svoje. A na můj hlas sta bratrů přišlo ke mně a všichni oslavujem lásku páně modlitbou v duši, písní na rtech vděčných. – A druhý, jehož pohled jde jak oheň, mu odpovídá: – Já jsem Dominikus, jdu z Kastilie. Viděl jsem soud boží nad rodem kletých albigenských zrádců. Bůh meče naostřil a kázal jíti na spustlý úhor bít a požít všecko, neb když i klas tam zrnem požehnaný, sám si jej z neplodných trav zdvihnout ráčí. A nyní svatý klid má na svých polích. Vsi spáleny a města pobořena, kacířská těla leží pokosena na tváři země. Velebil jsem Boha, že dal mi spatřit svatou svoji vůli a cesty cíl ukázal očím mojim. Sta bratrů spěchá nyní cestou mojí, psy páně budem, smečkou bezohlednou, a stráží, které nikdo neodolá. – V tom papež procit. 147 Přemítal a dumal. Tu poutníci dva z různých krajin světa se postavili před obličej jeho. Z Umbrie jeden, Františkem jej zovou, má měký pohled sametových očí, vše rozdal, co měl, aby mohl jíti za Krista příkladem a láskou jeho. Má řadu bratří, všichni touží slavit jen modlitbou a písní lásku páně – a vyprosit chce od svatého otce hnízdečko prosté, klášter v svatém městě, kde bratří na noc sejít by se mohli, když ztrávili den oslavením Pána. A papež zírá do těch dětských očí a kývá hlavou: – Je to vůle boží. Nemůže škodit. V pokoji žij, synu. – Tu druhý, jehož pohled jde jak oheň, pokleká před papežem, než však prones své prosby obsah, papež kyne jemu: „Tys Dominikus. Vím, co je tvým přáním: Má milost s tebou a mé požehnání tvé cestě životní i bratřím tvojim.“ 148