SVATÝ PES

SVATÝ PES
Za dávných časů v údolí pod několika topoly byl růvek krytý kamenem a zabitý pes ležel v něm, jejž na blízku i v podálí psem svatým lidé nazvali. Za časů ještě dávnějších na vrchu, kde teď v starých zdích vyrůstá hájek bílých bříz, hrad hraběcí stál pyšně kdys. A svatý pes v tom hradě žil jak psové žijí: v noci vyl a ve dne s hošíkem si hrál, jenž válel s ním se, srst mu rval; když spalo dítě, natažen poctivě střehl jeho sen. A tak se stalo jedenkrát, že připlazil se velký had k hochovu lůžku, vztekem vřel a vzpjav se zlobně zasyčel – však věrný pes už tady byl a zuby plaza uchvátil. Had švihal sebou jako prut, bil hlavou, syčel, ale skut jsa v půli těla v čelistích a poznav marnost zbýt se jich, vzdal naděje se na útěk a k pomstě obrátil svůj vztek: psa semk a kousal se všech stran – ten krve nedbaje a ran 212 dál drtil, tisk, až půlí dvé upadlo na zem do krve, a ještě drtil na novo to mroucí tělo plazovo a potom odvleknuv je v kout vrátil se k lůžku usednout, své rány lízal ubohý, pak natáh se a na nohy svou zkrvácenou tlamu dal a těžkým spánkem zadřímal... V síň vešla v malý okamžik máť děcka – vyrazila vzkřik, jak matka zná jen v neštěstí vykřiknout krátce v bolesti a na křik ten sem hrabě vpad –: krev pod lůžkem – a děsem jat psův zahled čenich krvavý – i ťal mu mečem do hlavy. Slzami slepí, po chvilce se potácejí k postýlce, a hořem mrtví napole se kloní k děcka mrtvole – však zabarveno v růžovo se směje líčko hochovo, teď procit, jásá, vztahuje k nim baculaté ručky své. A vše se vysvětlilo v ráz, když nalezen byl hrozný plaz i rány strážce věrného. Hrad celý plakal pro něho 213 a pohřbili jej v údolí, kol nasázeli topoly a k rovu tomu chodili, o nebožtíku mluvili, co živi byli. Od těch dob měl velkou slávu onen hrob a sláva rostla dál a dál. Už místo, kde hrad pyšný stál, se v rozvaliny změnilo, už břízek pár je stínilo, už nikdo neměl v paměti, jak říkalo se hraběti a kterak zval se onen hrad – a kdy za oběť zmaru pad – však matky z blízka, z podálí ku hrobu tomu spěchaly, na kámen kladly děti tam, a klekajíce k modlitbám k psu světci vroucně ruce pnou, by děťátkům byl ochranou, těm chorým aby zdraví dal a zdravá v zdraví zachoval... Let časů hnal se přes kraj ten, a svatý pes byl stále ctěn, až došla k sluchu biskupa ta svaté víry potupa, i vzplanul hněvem velikým a s komonstvem se vybral svým ku psímu hrobu... Vyrvat dal hrob na sáh hloubky, nakázal postavit velkou hranici a spálit černou ornici 214 a kázal skácet topoly a vmetati je v plápoly a popel z všeho uvrhnout dal v nenávratný říční proud. Pak jámu kletby zbavenou vykropil vodou svěcenou, a lidu, jenž stál v mlčení, vyložil v přísném horlení o němé tváři zvířete, o modle, církví prokleté, a slíbil v dobu kratičkou jim náhradu dát kapličkou. Ta kaple v brzku stála tu. Na stěně její ve zlatu byl svatý Krištof zpodoben, an spěchá středem vod a pěn velkými kroky nadšeně; má děcko na svém rameně, tož Ježíška, jde nedbaje, že pláště jeho okraje, ba, půle pláště hrou je vln – jde radostného štěstí pln, že vyvolen byl pro tu čest a sám smí Spásu světa nést... Měl zář a štěstí ve zraku – však nebylo k nim diváků. Lid zkormoucen a truchliv jsa vzpomínal na svatého psa a nezatoužil v kapli jít a s vetřelcem se usmířit... 215 Tak okna kroupy rozbily a v kapli ptáci hnízdili, dešť s větrem praly často v ni a sešlehaly slavnostní ten výraz s tváře světcovy – už nevrlý byl, surový, že ztrnulé má rameno, že vleče marně břemeno, a plášť že pro nic vodou rván... A mračil se též Kristus pán, že světec ten, vzdor zázraku, jen že zde nemá diváků, tak doved změnit obličej... A dál se hnal pak časů rej se všemi svými nečasy, se zlobou, která vzala si tu kapli za terč vtipů zlých. Vyrostl plevel v prasklých zdích a z puklé dlažby kamene bujelo křoví zelené – až všechno sesulo se pak a nikdo neznal, kdy a jak... 216