SATAN

SATAN
Jakož správně rozpoznala svatá církev naše: nečisto je tělo ženy, skrýše satanáše. Chodívala do kostela slušně zraky klopíc, hříchy svoje vyznávala oči v slzách topíc. S mužem žila v lásce, míru. Satan čekal s touhou... Stalo se, že papež skončil v čas ten válku dlouhou. Rád jsa, chtěl dát světu účast na potěše této: odpustky dal, slavit kázal milostivé leto. Lidé slavili tu milost hlučnou veselostí – hříšníci jsme, odpustků pak není nikdy dosti. Tančili a hodovali bujně, rozpustile – Satan hlavu zdvih, neb poznal, že tu jeho chvíle. – – Se tří stromů jabloňových květy ostříhala, 166 na suknici atlasovou našít si je dala. Tři dny tančila, tři noci slova nemluvila, a kdo přišel, kdo ji vyzval, toho utančila. Zrak jí hořel, bledá v tváři, sníh na zimní pláni, krve by se člověk býval nedořezal na ní. Třetí noci – k ránu bylo – rozhodila ruce, strašným smíchem zasmála se, mužům lála prudce mnohým slovem bohaprázdným, mnohou pustou řečí, potom padla na znak na zem jako člověk v křeči. Suknici si vyhrnula v líci lidu všeho, Satana si zvala v lůno jako pána svého! – – Spálili ji. A pan plebán viděl z okna fary, jak ji Satan vleče vzduchem v pekelné své žáry. 167