Z KRONIKY BISKUPA GREGORA Z TOURSU O STATEČNÉM KRÁLI FRANKŮ CHLODOVECHOVI

Z KRONIKY
BISKUPA GREGORA Z TOURSU
O STATEČNÉM KRÁLI FRANKŮ
CHLODOVECHOVI
Štít nejpřednější, který církev má, bojovník Kristův, chrámu záštita, Chlodovech jasný, statných Franků král, vzal z ruky boží nové vítězství. Když z boje proti Gothům vrátil se, svým sídlem město Paříž učinil a sedě v síni svojí královské přemýšlel, jak by moc svou rozmnožil a světlo svaté víry Kristovy v pohanské zanes temné končiny. I vzkázal takto Chloderichovi, jenž synem krále Sigiberta byl: – Hle, otec tvůj už lety stižen jest a k tomu kulhá nohou schromenou, ten kdyby zemřel, připadne ti říš a s říší jeho naše přátelství. – I zamyslil se velmi Chloderich nad tímto vzkazem krále franckého. A když byl s otcem chromým na honu, a Sigibert si o polednách leh v svém stanu v stínu dubů staletých, tu naved muže mladý Chloderich a poslal jej, by otce usmrtil. Tak stalo se. Byl mrtev Sigibert a Chloderich byl králem provolán. 23 I vyslal posly k městu Paříži, by vyřídili králi franckému: – Můj otec zhynul. Já se pánem stal jak říše jeho tak i pokladů, a proto neleň poslat lidi své, a co by se ti líbit ráčilo z pokladů otce mého, pošlu rád. – I odpověděl jemu Chlodovech: – Za dobrou vůli tobě děkuji. Rač poslům mým, až přijdoupřijdou, ukázat poklady, jež jsi zdědil po otci. Jen ukázat, neb mně se nechce jich. – Když přišli lidé krále franckého, tu ukazoval všecko Chloderich, co na pokladech uschováno měl. I přišli k truhle pevně kované a řekl Chloderich: Zde v truhle té schovával otec zlaté peníze. – I řekli posli: – Vnoř tam ruku svou a ukaž něco z toho obsahu. – A když král ke dnu ruku ponořil a hlavu nízko sehnul do truhly, tu mocným švihem jeden z poselstva mu zaťal v lebku svoji sekyru. Hned dověděl se o tom Chlodovech, na místo spěchal, kde byl shromážděn lid obou králů nyní zbavený, a takými jej slovy oslovil: – Vám jeden král byl zabit na honě vlastního syna svého návodem 24 a druhý, syn a otce svého vrah, zahynul právě rukou neznámou, když na zděděné hleděl poklady. Já na všem tom jsem zcela bez viny. Vždyť není člověka, jenž proleval by krev svých přátelů a příbuzných. A přáteli a z přízně byli mi obadva vaši mrtví králové. – Však co se stalo, nelze odčinit. Jste osiřelí, libo-li vám však, s důvěrou svou se ke mně obraťte a žijte pod mou mocnou ochranou! – I tloukli všichni štíty o štíty a pochvalu té řeči volali. A Chlodovecha na štít pozdvihli a králem svojím prohlásili jej. Tak Chlodovech se pánem říše stal i pokladů všech, neboť mocný Bůh rozmnožit proto ráčil jeho říš a nepřátele v ruce jeho dát, že Chlodovech jak druhý Konstantin byl svaté víry římské pavezou a srdce čistého jsa, cestou šel, jež Hospodinu byla k libosti. 25 ZEĎ AURELIANOVA
Života mého na krátce je, cítím. A proto poslyš, synu syna mého, mé slední přání. Dar máš naznačiti na blance divných značek seskupením i lidskou řeč i děje časů prošlých. Ty můžeš napsat všechna slova moje i jiných ještě mužů, kteří stejně jak já jsou hynoucími zbytky Gothů. A napiš všecko, aby nezmizela památka naše s námi z myslí lidských. Král Theodorich ved nás v Italii. Ne z touhy lupu, ale že mu vzkázal byzantský císař (střez se jich vždy, hochu, zvěř žádná chytrosti jich nemůž míti a podlosti jich žádný jiný národ), že jeho mysl zná a má nás v úctě, že v Italii vytrhnouti máme, kde Odoaker hrubec hospodaří a, lidé čestní, dopřáti si právem lahody vzduchu, dobrodiní půdy. A tohle zvláště poznamenej, hochu, my přišli, vzali, ale nezplenili, neb hrdý člověk tak ctí cizí slávu, jak doufá, že i jeho bude ctěna. My nezplenili. V pokoji jsme žili s národem římským ctíce slávu jeho i místa, která byla svědkem jejím. Ba, Theodorich zákonem je chránil před hrabivými prsty kněží církve i lidí zištných. Trajanem jej nazval 26 lid římský vděčně, neboť město toto už dávno nemělo tak šťastných časů jak za dob vlády naší. Tehdy změnil jsem já též způsob žití svého tady stav z vojína se vzdělavačem půdy, dům tento získal jsem a vzal si ženu z dcer římských. – Zesnul Theodorich v pánu, i uzdálo se císařovi, Řeku, by vzal nám zase, co nám nedal kdysi. Vše opustit jsme měli, jíti v dálku od krajin, jež nám zvyk dal za otčinu. A hnedle přišlo vojsko jejich v město, a v městě vzatém nemůže hůř řádit nepřítel drsný, jak ti Řeci v Římě. Vitiges přitáh na to od Ravenny s našimi lidmi. Vůdce Řeků zavřel se ve zdech města, a ty zdi, ty znáš je, ty šedivé zdi, mlčenlivé, vzdorné, ty zničily náš národ. Hrozná síla z pradávných časů v kamenech těch žije a vzepřela se nám, svým dobrodincům, a rozdrtila výkvět síly gothské. Belisar, řekli, obhájil prý město. Belisar, pravda, rek a velký člověk, – však proto také poznal stálost přízně císaře svého: o žebrácké holi prý chodí kdesi po dalekých zemích – však Belisar to nebyl. Jen ten kámen, 27 ten strašný kámen, jímž je opásána hruď města toho, ten bil naše hlavy, ten z našich těl si stvořil druhou hradbu okolo sebe. Město nevyzpytné v své lásce zahladilo národ gothský. Totila, Teja, oba reci naši už přišli jenom, aby ještě v slávě dohaslo slunce naše při svém pádu. Náš národ slavně zhynul. Řím však hyne jak bědný žebrák u řeckého prahu. Zdi příšerně a šedivě teď mlčí a v tupém klidu vyhlížejí v dálku, co eunuch Narses vládne Palatinem a hrabe zlato z opuštěných budov, ze starých chrámů, z hrobů slavných rodů; co pustým městem postavy se plíží, truchlivé zbytky velké minulosti, hladové, v cárech, hyeními pudy už žijí jen a vyjí po potravě; co řecké vojsko z bujné kratochvíle rozbijí sochy, ničí sloupy chrámů a na zvěř lidskou pořádá si honby – to všecko napiš, synu syna mého. Z národa není nikoho už v městě, však v kraji místy někoho přec najdeš, haluzku živořící, svědka bojů, jež Totila náš při západu vedl, i někoho, kdo bil se na Vesuvu v Tejově hloučku. Otec tvůj tam padl i druzí syni moji. 28 Poznamenej to všecko, hochu. Příšernou zeď popiš, jež přemohla náš národ, není druhé v oboru světa necitelné, kruté a nevyzpytné jako je zeď tato. Jí padli jsme, ne lidmi. Sláva naše tím více hodna paměti let příštích. 29