KAMENÍK

KAMENÍK Karlu Scheinpflugovi
Já ďábla v sobě nosil, vím to jistě – a jenom milost boží zbavila mě obludy pekel a mou bídnou duši věčného ohně. Příbytek měl ve mně, toť jisto. Jak se vloudil – těžko říci – já zpozoroval, když už ve mně bydlil. Tich býval vždy, když lidé byli kolem, a vystoup jen, když byl jsem o samotě, při práci na lešení, v noci v lůžku, a pravidelně za měsíčních nocí: i vystoup, lákal, sváděl, a já často mu neodolal. Šel jsem, zahřešil si. A když pak zkrušen klek jsem v zpovědnici, on vysmíval se uvnitř duše mojí: – Nač zpověď? Ani Bůh ti nepomůže, vždyť já jsem v tobě. Vezmeš tělo páně? Chléb pouhý polkneš, neboť já jsem v tobě. – A zase sváděl. Do hádek a praček mě veštval na lešení se soudruhy. On vedl dláto, jež jsem tenkrát vehnal do prsou Štěpánovi. – Ďábel-zmetek, člověku nepodobný; svinský rypák i očka prasečí a kozlí rohy, je chlupatý, má netopýří křídla vždy přitažená k tělu jako pláštík a na prackách dráp krta ohyzdného. A zloduch ten mě vodil v krčmy, hampejz, k frejovným žínkám, babám čarodějným, 196 k lžím naváděl mě, kostkovat mě sváděl a hříchům všeho druhu vyučil mě. A já mu ani odporu již neklad, jsa jist, že marno všecko. Zrak jsem zavřel, když myslíval jsem na svůj truchlý osud a řek jsem si, že ztracen jsem již navždy... Však Milost Boží vždycky silnější je než lidská naděj. Když už tato klesla, tu ona dostaví se, duši zdvihne. Tovaryš nový přišel v naši dílnu, hrubšího věku, krajan od Štrasburku, i mluvíme tak. On o řece Rýnu, o Münstru, kde byl v práci dvacet roků, já o svém ďáblu. Poslouchal mě pilně a poradil mi. Já pak proved všecko: Po sedm nocí, když přibýval měsíc, já mrskal tělo řemeny, z nichž každý měl sedm uzlů; sedm dní jsem nejed a pil jsem odvar sedmi lesních bylin, sedmkrát deně sedm otčenášů já pomodlil se. Připraven jsa takto já k hlavní věci přistoup. V sedmi příštích dnech vytesat jsem musil ďábla svého z kamene podobu co nejvěrnější, jak vídal jsem ho, když vystoupil ze mne. A já to proved za pomoci boží: dal ohavě jsem její svinský rypák, prasečí očka, černé kozlí rohy, chlupaté tělo s netopýřím pláštěm a zmetka připevnil jsem blíže věže svatého Víta, právě nad tou kaplí, kde svatý Václav v drahé truhle leží – 197 tam loupežník můj chrlí nyní vodu, jež se střechy mu v dešti v tělo splývá. Tam trčí nyní. Kdykoli jdu kolem, já vysmívavě popatřím mu v oči a ďas jen zlostně ušklíbne se na mě, však bezmocen je a víc neuškodí. Tovaryš onen přihlížel k mé práci, když tesal jsem jej, povzbuzoval, radil – však jakmile jsem se zmetkem byl hotov, vzal odpuštění od mistra a pravil, že touha domů pudí jej, tam k Rýnu. A odešel – víc po něm ani slechu. Posuďte sami... A já čist a kliden, vzal z pražských panen za ženu si jednu. A kdykoli teď obludu svou vidím nad kaplí světce Václava, vždy myslím na příběh anděla a Tobiáše a silnou pochybu mám vůbec o tom, zda byl můj rádce chasník obyčejný... 198