Já ďábla v sobě nosil, vím to jistě –
a jenom milost boží zbavila mě
obludy pekel a mou bídnou duši
věčného ohně. Příbytek měl ve mně,
toť jisto. Jak se vloudil – těžko říci –
já zpozoroval, když už ve mně bydlil.
Tich býval vždy, když lidé byli kolem,
a vystoup jen, když byl jsem o samotě,
při práci na lešení, v noci v lůžku,
a pravidelně za měsíčních nocí:
i vystoup, lákal, sváděl, a já často
mu neodolal. Šel jsem, zahřešil si.
A když pak zkrušen klek jsem v zpovědnici,
on vysmíval se uvnitř duše mojí:
– Nač zpověď? Ani Bůh ti nepomůže,
vždyť já jsem v tobě. Vezmeš tělo páně?
Chléb pouhý polkneš, neboť já jsem v tobě. –
A zase sváděl. Do hádek a praček
mě veštval na lešení se soudruhy.
On vedl dláto, jež jsem tenkrát vehnal
do prsou Štěpánovi. – Ďábel-zmetek,
člověku nepodobný; svinský rypák
i očka prasečí a kozlí rohy,
je chlupatý, má netopýří křídla
vždy přitažená k tělu jako pláštík
a na prackách dráp krta ohyzdného.
A zloduch ten mě vodil v krčmy, hampejz,
k frejovným žínkám, babám čarodějným,
k lžím naváděl mě, kostkovat mě sváděl
a hříchům všeho druhu vyučil mě.
A já mu ani odporu již neklad,
jsa jist, že marno všecko. Zrak jsem zavřel,
když myslíval jsem na svůj truchlý osud
a řek jsem si, že ztracen jsem již navždy...
Však Milost Boží vždycky silnější je
než lidská naděj. Když už tato klesla,
tu ona dostaví se, duši zdvihne.
Tovaryš nový přišel v naši dílnu,
hrubšího věku, krajan od Štrasburku,
i mluvíme tak. On o řece Rýnu,
o Münstru, kde byl v práci dvacet roků,
já o svém ďáblu. Poslouchal mě pilně
a poradil mi. Já pak proved všecko:
Po sedm nocí, když přibýval měsíc,
já mrskal tělo řemeny, z nichž každý
měl sedm uzlů; sedm dní jsem nejed
a pil jsem odvar sedmi lesních bylin,
sedmkrát deně sedm otčenášů
já pomodlil se. Připraven jsa takto
já k hlavní věci přistoup. V sedmi příštích
dnech vytesat jsem musil ďábla svého
z kamene podobu co nejvěrnější,
jak vídal jsem ho, když vystoupil ze mne.
A já to proved za pomoci boží:
dal ohavě jsem její svinský rypák,
prasečí očka, černé kozlí rohy,
chlupaté tělo s netopýřím pláštěm
a zmetka připevnil jsem blíže věže
svatého Víta, právě nad tou kaplí,
kde svatý Václav v drahé truhle leží –
tam loupežník můj chrlí nyní vodu,
jež se střechy mu v dešti v tělo splývá.
Tam trčí nyní. Kdykoli jdu kolem,
já vysmívavě popatřím mu v oči
a ďas jen zlostně ušklíbne se na mě,
však bezmocen je a víc neuškodí.
Tovaryš onen přihlížel k mé práci,
když tesal jsem jej, povzbuzoval, radil –
však jakmile jsem se zmetkem byl hotov,
vzal odpuštění od mistra a pravil,
že touha domů pudí jej, tam k Rýnu.
A odešel – víc po něm ani slechu.
Posuďte sami... A já čist a kliden,
vzal z pražských panen za ženu si jednu.
A kdykoli teď obludu svou vidím
nad kaplí světce Václava, vždy myslím
na příběh anděla a Tobiáše
a silnou pochybu mám vůbec o tom,
zda byl můj rádce chasník obyčejný...