SNĚNÍ MNICHOVO

Josef Svatopluk Machar

SNĚNÍ MNICHOVO
Já život chtěl bych cítit, život, život! Jak v různých podobách se světem valí, jak hlučí, bouří, truchlí, kvete, zpívá, zde v samotě své chtěl bych všecko cítit, zde v celi smutné, v chrámě zašeřeném a v zahradě, kde ani ptáčka není. Jak vozy kupců po bělavých cestách se k dálným městům zvolna ubírají – jak lodi plují po nesmírných mořích – jak poutníci jdou s touhou k svatým místům, kde Pán náš žil a vykoupil svou krví posmrtnou spásu hříšných duší našich – jak žijí rytíři v svých pevných hradech, z jichž oken krásné slečny vyzírají na příchod hostí, zpěváků a hudců – jak veselí se ve venkovském šenku lid prostý tancem, vtipy, pivem sladkým – jak v lázně měšťané jdou a jich paní a žertují tam po způsobu běžném – jak lidská těla v žhavém rozechvění se setkávají v stínu noci tmavé – jak vojska v boj jdou, písně zpívají si, do vesnic vráží, venkovany souží, (snad víc, by byla dávným zvykům věrna než povahy své tužbám přirozeným) – jak na královském dvoře v středu pánů král jasný trůní vedle luzné paní a odměňuje pohledem i slovem jak nápad zábavný tak dobrou radu – – – 131 chtěl vědomí bych míti toho žití, jak v těchto podobách a mnohých jiných se světem bere, všecko cítit v sobě, v jediné chvíli celou mnohotvárnost všech forem jeho z krajů nejrůznějších, mít v prsou moře, kam jdou všecky řeky z hor, nižin, jezer, kam jdou vody dešťů, průtrže mračen, roztálý sníh z jara – to všecko cítit v samotě své smutné, jež ničím není, nežli tmavou chodbou v podzemí chrámu, kde ti, kteří prošli jí před námi, své z mrtvých vstání ždají, kde spí i ten, jenž obýval mou celu, kde já též složím hlavu unavenou ne životem, však jenom touhou marnou... 132

Básně v knize Barbaři (in Svědomím věků 3, in Macharovy spisy, svazek 16):