SNĚNÍ MNICHOVO
Já život chtěl bych cítit, život, život!
Jak v různých podobách se světem valí,
jak hlučí, bouří, truchlí, kvete, zpívá,
zde v samotě své chtěl bych všecko cítit,
zde v celi smutné, v chrámě zašeřeném
a v zahradě, kde ani ptáčka není.
Jak vozy kupců po bělavých cestách
se k dálným městům zvolna ubírají –
jak lodi plují po nesmírných mořích –
jak poutníci jdou s touhou k svatým místům,
kde Pán náš žil a vykoupil svou krví
posmrtnou spásu hříšných duší našich –
jak žijí rytíři v svých pevných hradech,
z jichž oken krásné slečny vyzírají
na příchod hostí, zpěváků a hudců –
jak veselí se ve venkovském šenku
lid prostý tancem, vtipy, pivem sladkým –
jak v lázně měšťané jdou a jich paní
a žertují tam po způsobu běžném –
jak lidská těla v žhavém rozechvění
se setkávají v stínu noci tmavé –
jak vojska v boj jdou, písně zpívají si,
do vesnic vráží, venkovany souží,
(snad víc, by byla dávným zvykům věrna
než povahy své tužbám přirozeným) –
jak na královském dvoře v středu pánů
král jasný trůní vedle luzné paní
a odměňuje pohledem i slovem
jak nápad zábavný tak dobrou radu – – –
131
chtěl vědomí bych míti toho žití,
jak v těchto podobách a mnohých jiných
se světem bere, všecko cítit v sobě,
v jediné chvíli celou mnohotvárnost
všech forem jeho z krajů nejrůznějších,
mít v prsou moře, kam jdou všecky řeky
z hor, nižin, jezer, kam jdou vody dešťů,
průtrže mračen, roztálý sníh z jara –
to všecko cítit v samotě své smutné,
jež ničím není, nežli tmavou chodbou
v podzemí chrámu, kde ti, kteří prošli
jí před námi, své z mrtvých vstání ždají,
kde spí i ten, jenž obýval mou celu,
kde já též složím hlavu unavenou
ne životem, však jenom touhou marnou...
132