MORDÝŘ

MORDÝŘ
Ne, nejsem vinen... Ale umru právem, neb tělo moje nádobou je ďábla. I ubohou mou duši osedlal si nepřítel lidí. Proto jen jsem zabil, že ponukl mě černý vládce pekel chtě duši moji utratit a zničit. – – Ne, nejsem vinen. Přišel satan v noci a začal šeptat: Zab ji, zab ji, zab ji! A měsíc svítil jako rybí oko. Já vycítil hned nástrahu a zlobu, modlitby říkal, znamenal se křížem – však marno všecko... Zab ji! hovořil mi. Zab, peníze vem, odejdi kraj světa, žít pěkně budeš... Projelo mnou horko – to v chvilce té as vešel svůdce do mne – a teď mi začal – slyšel jsem jej jasně – domlouvat znovu: Zab ji, vezmeš jmění, a půjdeš odtud... podívej se jenom... žít pansky budeš... šatů nakoupíš si... a jísti budeš na stříbrné míse... a pannu frejovnou si v lázeň vezmeš – vstaň, jdi a zab ji... Nikdo neuvidí a nedoví se... A ten měsíc svítil, jak smál by se mi, že jsem netroufalec. Až vstal jsem tedy, vyšel ven. A zabil. A teď mi vstrčí do konopné kličky hlavičku mladou... Ale vinen nejsem. Jen ďáblovu jsem podleh pokušení. 210 A zhoubce duší stále sedí ve mně a posmívá se: Mou je tvoje duše! Pojede se mnou do věčného ohně! Křesťanští lidé, proto bude lépe, když viset budu. Jinak nezbavím se obludy pekel. A ty, mistře kate, dej, prosím, pozor, až mě budeš věšet, zda plamínek se kmitne u mých očí, zda zápach síry při tom cítit budeš – to bude On, jenž povleče mou duši... Ó lidé dobří, modlete se za ni – nebyla vina! Vina byla pouze má hlava mladá, že se svésti dala, má hlavička, že pilně poslouchala, a právem také hřích ten odpykala! 211