Ne, nejsem vinen... Ale umru právem,
neb tělo moje nádobou je ďábla.
I ubohou mou duši osedlal si
nepřítel lidí. Proto jen jsem zabil,
že ponukl mě černý vládce pekel
chtě duši moji utratit a zničit.
– – Ne, nejsem vinen. Přišel satan v noci
a začal šeptat: Zab ji, zab ji, zab ji!
A měsíc svítil jako rybí oko.
Já vycítil hned nástrahu a zlobu,
modlitby říkal, znamenal se křížem –
však marno všecko... Zab ji! hovořil mi.
Zab, peníze vem, odejdi kraj světa,
žít pěkně budeš... Projelo mnou horko
– to v chvilce té as vešel svůdce do mne –
a teď mi začal – slyšel jsem jej jasně –
domlouvat znovu: Zab ji, vezmeš jmění,
a půjdeš odtud... podívej se jenom...
žít pansky budeš... šatů nakoupíš si...
a jísti budeš na stříbrné míse...
a pannu frejovnou si v lázeň vezmeš –
vstaň, jdi a zab ji... Nikdo neuvidí
a nedoví se... A ten měsíc svítil,
jak smál by se mi, že jsem netroufalec.
Až vstal jsem tedy, vyšel ven. A zabil.
A teď mi vstrčí do konopné kličky
hlavičku mladou... Ale vinen nejsem.
Jen ďáblovu jsem podleh pokušení.
A zhoubce duší stále sedí ve mně
a posmívá se: Mou je tvoje duše!
Pojede se mnou do věčného ohně!
Křesťanští lidé, proto bude lépe,
když viset budu. Jinak nezbavím se
obludy pekel. A ty, mistře kate,
dej, prosím, pozor, až mě budeš věšet,
zda plamínek se kmitne u mých očí,
zda zápach síry při tom cítit budeš –
to bude On, jenž povleče mou duši...
Ó lidé dobří, modlete se za ni –
nebyla vinna! Vinna byla pouze
má hlava mladá, že se svésti dala,
má hlavička, že pilně poslouchala,
a právem také hřích ten odpykala!