SATAN
Jakož správně rozpoznala
svatá církev naše:
nečisto je tělo ženy,
skrýše satanáše.
Chodívala do kostela
slušně zraky klopíc,
hříchy svoje vyznávala
oči v slzách topíc.
S mužem žila v lásce, míru.
Satan čekal s touhou...
Stalo se, že papež skončil
v čas ten válku dlouhou.
Rád jsa, chtěl dát světu účast
na potěše této:
odpustky dal, slavit kázal
milostivé leto.
Lidé slavili tu milost
hlučnou veselostí –
hříšníci jsme, odpustků pak
není nikdy dosti.
Tančili a hodovali
bujně, rozpustile –
Satan hlavu zdvih, neb poznal,
že tu jeho chvíle. – –
Se tří stromů jabloňových
květy ostříhala,
166
na suknici atlasovou
našít si je dala.
Tři dny tančila, tři noci
slova nemluvila,
a kdo přišel, kdo ji vyzval,
toho utančila.
Zrak jí hořel, bledá v tváři,
sníh na zimní pláni,
krve by se člověk býval
nedořezal na ní.
Třetí noci – k ránu bylo –
rozhodila ruce,
strašným smíchem zasmála se,
mužům lála prudce
mnohým slovem bohaprázdným,
mnohou pustou řečí,
potom padla na znak na zem
jako člověk v křeči.
Suknici si vyhrnula
v líci lidu všeho,
Satana si zvala v lůno
jako pána svého! – –
Spálili ji. A pan plebán
viděl z okna fary,
jak ji Satan vleče vzduchem
v pekelné své žáry.
167