RYTÍŘ SE VRÁTIL Z PALESTINY...
My bili se, a nikdo nebyl sketa –
však nadarmo. Neb ten Bůh Machometa
se jinak staral o své bojovníky
než náš pán Kristus. Posílil jich šiky,
jichž tak už bylo celé miliony,
draků a hyder steré legiony –
toť bylo celé peklo rozpěněné,
jež zdolalo nás... Voje potlučené
se rozeběhly, kříž jsme strhli s pláště
– nač také dráždit saracenské záště? –
a tak jsme jako poutníkové z dáli
se v svatý Jerusalem ubírali,
což dovolují klidně Saraceni.
Oh, svaté město! Popsat možno není
velikost jeho, výšku zdí a věží –
vždyť člověk dává zraku víry stěží,
když stojí před ním a vše okem vidí!
Má chrámy pro sta, pro tisíce lidí
všech národů a pronárodů světa,
chrám každý – město. A Bůh Machometa
má největší. Ten sto má štíhlých věží
a z rána, v poledne a večer běží
na každou farář jejich a tam hlásí,
že čas je ten a ten – to proto asi,
že zvonů nemají – a Saraceni
by připomněli sobě na modlení.
A co je pravda – jak kněz křikne s výše,
Saracen každý vybídku tu slyše,
kde je, tam klekne, k východu se dívá
– to zvyk už jejich – hlavou k zemi kývá,
ba možno tvrdit, že jsou nábožnější
než my v té naší svaté církvi zdejší.
192
A tolik též jsme přiznali jim vřele,
že velmi našeho ctí Spasitele:
chrám na Golgathě, chrám Božího hrobu
plá rojem svíček v každou dení dobu,
oltáře obou samé stříbro, zlato
a stěny – s úžasem jsme zřeli na to –
jsou mramor nebo kámen drahocený.
A v modlení je poutník nerušený,
ba, stráž tam k ochraně jich postavili,
by roztržkám všem ihned zabránili,
neb často poutníci v své horlivosti
se prou a hlučně povykují v zlosti...
Tak prošli vše jsme. Všecka svatá místa,
jež posvěcena z dob jsou pána Krista,
kde Pán jest slzel, apoštolé spali,
kde bičován byl a kde kříž mu dali,
kde zástěrou svou Veronika svatá
mu utírala stopy krve, bláta,
kde kohout zpíval, Petr hřál si ruce,
kde Jidáš pověsil se v hrozné muce,
kde Matka boží slzy prolívala,
– je do dnes jimi vyhloubena skála –
leč jak je možno všecko vypočítat?
Tu člověk musil kameny by sčítat
a pamatovat pohledy svých očí,
neb kam se jenom hlava pootočí,
tam památka je a kde kámen jaký,
to svědek divů. Jdeš tam přes zázraky
a svaté věci, že se duše láme
a v posled nevidíš pro slzy samé...
A vážím-li pak zkušenosti svoje,
nechápu věru, k čemu že ty boje
a šturmy všechny na ty nevěřící?
Rád vyznávaje pravdu musím říci,
193
že boha svého ctí a Machometa,
tak jako my zas Stvořitele světa
i Syna jeho. Falší nejsou znalí
a pokoj by nám dozajista dali,
kdybychom šli k nim bez mečů a kopí
jen Spasitele uctít svaté stopy.
Vždyť ostatně i se zbraněmi – víme –
my ničeho jim na truc nezřídíme,
Bůh jejich pomáhá jim všude v bojích,
však Ježíš nehledí si těch vojsk svojich!
Zde v pytli hlínu vleku z míst těch svatých,
je dražší darů stříbrných a zlatých,
tu rozdělím vám. Trochu nechám sobě,
tu pod hlavu mi nasypejte v hrobě,
bych klidně spal a zlý duch neměl moci
nad tělem mojím v hrobové té noci.
I vy tak čiňte...
Na zpáteční cestě
jsme mnoho zkusili v tom onom městě,
– nás bylo několik – a divných věcí
jsme shledli... ale doma jsme už přeci.
Zle bylo často... moře v šíř i dáli
a my jak přibiti v té vodě stáli,
po celé týdny mrtvé ticho bylo,
a deně z vod se příšer vynořilo
a dívaly se posměšně a drze
a lákaly nás z lodní naší tvrze,
ty mořské panny. A když pak jsme pluli,
tu vodní hadi na loď se nám snuli
a shltli námořníky s kapitánem.
Loď bloudila, až přišla jedním ránem
v království žínek, u nichž mužů není,
však zachovávají své pokolení,
194
že jistou vodu pijí, jejíž šťáva
je holkou nebo hochem obtěžkává.
Ti hoši nemluví, psí hlavu mají,
vyrostlou z prsou, smutně štěkávají
a záhy umrou – – za to dívky ony
jsou štíhlé, pěkné. Je jich milliony.
Tam stalo se, že královna jich chtěla
mě zdržet a vzít sobě za manžela
všem řádům na vzdor – ušel jsem jí v taji,
neb měl jsem touhu po svém českém kraji –
pak slyšel jsem, že smutně dokonala:
Hranici na rynk postavit si dala,
kde lehla si, půl těla obnažila
a dlouhý nůž si mezi ňadra vbila.
Je líto mi jí. Byl to smutný omyl.
Ach, takých srdcí já jsem více zlomil
a bývaly to pěkné Saracenky...
Leč člověk pomní vlastní doma ženky
a rytířské cti... Celkem – chvála Bohu –
jsem rád, že doma zase dýchat mohu...
195