Když slední slunce zář tlum zlatí domů, věží
a řeku, ostrovy a v sterých oknech plá,
já štíhlou paní vždy potkávám na nábřeží,
jde se svým manželem, vždy smutná, nemluvná.
Zrak její dojímá mne tajuplnou mocí:
Z pod dlouhých černých řas se na tě zadívá,
a je ti, jak bys stál sám v hercegovské noci,
v níž gusle, táhlý zpěv kdes v dálce zaznívá...
Ó, jsou to oči ty, jimižto prvně zřela
zář vnikat sluneční v svou rodnou světnici,
v něž tenkrát se steskem máť její pohlížela
i otec v rukou svých ji prvně držící?
Či první láska v nich ten výraz zanechala,
– jí bylo patnáct as těch krásných jarních let –
či proto, lásky té že nikdy nepoznala,
a příkaz rodičů že její „ano“ ved’?
Muž její jeden z těch, již pedanticky dbalí
bez bouří prožili života svého dny,
jest šosák poctivý, filistr dokonalý,
na pomník syn mu dá kdys nápis počestný.
Má jistě salony, kde slovo padne zřídka,
kde čistě leskne se vše jako v svatyni,
a smuten její zrak, že není, není dítka,
jež vše tam pocupá, a strhá, pošpiní?
Vzplál v očích těchto žár jen jednou v jejím žití,
zda obdiv blysk’ v nich kdy, jen úsměv jediný?
Vtip, hlouposť, zábava se kol ní všady řítí,
má modu, divadlo, klep, koncert, noviny!...
To bůh ví. Štěstím snad by bylo otce, matky,
i jejím vlastním též i toho manžela,
z nich kdyby zářil smích neb lásky plápol sladký,
neb vášeň bezmezná v tom zraku hořela,
však jistě nejal by tou tajuplnou mocí
jak teď, kdy z černých řas se na mne zadívá:
je mi, jak stál bych sám kdes v hercegovské noci,
a gusle, táhlý zpěv sem z dálky zaznívá...