Teď, kdy jim v očích kouzlo ráje dřímá,
jež vchází s nimi na tu bídnou zem,
kdy ručkama rvou všechno buclatýma
a smávají se moudrým úsměvem,
kdy člověka až úzkosti cit jímá,
když batolit je vidí tam a sem –
tu věru nelze nadivit se dosti,
co tvůrkům těmto stačí k blaženosti!
Míč, bonbons, loutka, brejle babiččiny
a trpělivý chundelatý pes,
pak obři, draci, hadi, meluziny,
o nichž jak včera chtějí slyšet dnes –
nad trety těmi lidské drobotiny
vždy propukají v tak upřímný ples,
že maně ptáš se, zda to trestem není
ten ztratit věk a toto zalíbení!
Však ztrácí se. Proud žití, dál se žena,
je náhle staví v kraji neznaném,
kde zaměňují náhle Andersena
„Bazarem,“ verši, modním románem,
kde divným sněním hlava obtížena
se nad zvučícím sklání pianem,
kde bloudívá se v parku za dne sklonu,
když steré růže voní na záhonu...
Tu dvorné řeči, poklony, sál stkvělý
je budou těšiti – však nemnoho,
a v lásce budou vždy svět míti celý –
však milovat nebudou nikoho,
a tisíce byť neláskou jich mřeli –
přec budou lkát, že není jednoho,
kdo byl by hoden čisté lásky vděků –
ó, krásné sfingy moderního věku!
A dovedou – a to prý v odříkání –
své vábné oči zadat leckomus,
byť stříbro vlasů měl již kolem skrání,
však zlato v kase, realit kdes kus,
a hrají potom vážnou milostpaní,
jež dává ton a vždy má dobrý vkus,
pak na mnohého, jemuž se kdys smála,
vzpomíná teskně: „Já jej milovala...“
Ó, milostivá, mezi verši svými
pár lístků chovám, hustě popsaných;
prostičké slohy, nehledané rýmy,
obraty všední, více není v nich –
mé první verše! Jen ty ke dnům zimy
mi zbyly z teplých jarních dnů těch mých,
ostatně vše jsem spálil na své pouti –
však jich mi nelze v oheň uvrhnouti!
Jsou psány lásce... jak to vždycky bývá...
Jak tehdy vřela krev má bouřněji,
když sklonila se nad ně hlava snivá,
a já čet’ v modrém zraku naději –
ta vzpomínka je v srdci stále živá
a hroužím se v ni rád a častěji –
tak strom, kdy hučí zimní vítr chladný,
vzpomíná s tesknou touhou jarní na dny!
Ta místa všechna vidím nyní zase,
kde jsme kdys spolu v blahu kráčeli,
kaštanů alej, kde na plavém vlase
se chvěly první moje pocely,
a staré duby, jež v tom krásném čase
v blouznění naše temně šuměly –
ó, proč ten sen, tak srdci mému drahý,
jak tažné ptáče zmizel mi tak záhy!
Ó, srdce žen to lehce zapomene!...
Dnes potkal jsem ji, lásku kdysi svou,
na tváři té, mně kdys tak drahocenné,
líčidlo lhalo růži půvabnou,
šat podle mody, šperky měla cenné
a dítky dvě, muž s hlavou šedivou,
na pozdrav můj mi kývla odměřeně –
bůh odpusť všechno této krásné ženě!...
Ach, žena! Já už zvykl, milostivá,
své všechny soudy jedním zakončit,
kde pro důvod už sotva místa zbývá,
kde rozum začne zbytečným už být,
kde srdce lží neb bláznovstvím jen bývá,
kde harlekynem zdá se býti cit,
kde každá ústa mlčí ohromena,
já pouze řeknu: „Žena jest to... žena...“
Však kde to jsem? Já chtěl psát o těch dětech,
jimž dřímá v očích ještě rajský zjev,
a skoro se již na mých přísných retech
chví trpký o těch sfingách žalozpěv,
jež chvátí oběti si v mladých letech,
mé všechny rány by pak přišly v jev –
zvyk, milostivá, těch, kdož povídají
a jizvy čerstvých ran v svých prsou mají...