I teplý dech i zlatá záře,
jež z rána padá v ulici,
hlas žurnálů a kalendáře
i v klecích jatí slavíci,
i skřivánků zpěv, který maně
přes hradby v město zaletá,
i verše, které odhodlaně
vysílá básník do světa –
už svědčí, že je doba tady,
kdy zeleň šatí luh a sady,
kdy hlučněj šumí proudy řek,
kdy ve spletivu ulic, domů
a v parcích nad vrcholky stromů
roj začne letat vlaštovek.
Už naší městskou promenadou
jde život jara půvabný!
Zde živé květy vidíš řadou,
líc hebounká, vlas hedvábný,
v zornicích hoří jarní žáry –
ach, touha letí srdcem tvým,
když zříš ty harmonické tvary,
jež korset s ňadrem bouřlivým
tak výbojně na odiv staví –
a v hrudi tvé se ledy taví,
a šumí to jak jarní proud,
že hned bys chtěl tu jednu krásku,
ať černo- nebo rusovlásku,
k ní roztouženě přivinout!
Dým, mlhy šumným větrem hnány
přes město dávají se v let,
tak z okna svého na vše strany
se volně mohu rozhlížet:
Nebe je čisté, azurové
jak milující dívky zrak,
a zdouvaje své plachty plove
v dál po něm stříbrošedý mrak,
a jeho stín se dole žene
přes domy, sluncem ozářené,
přes temně rudých krovů sbor;
vzduch je tak jasný, v dáli šedé
se klenbou sklání nebe bledé
k nadechlým barvám mlžných hor.
Teď asi po dalekém láně
pluh vleče bílých volů dvé,
hoch opálený myslí maně
si o zeleni mladistvé,
že pokryje lán do měsíce,
že vyžene ven klasů dav,
ty budou žloutnout víc a více
a pole bude zlatohlav!
a hlavní věc: zná jedny vlasy
té barvy jak ty zralé klasy –
což? pak snad tatík dovolí,
by družičky zval, družbu, kněze –
až ovšem klasy domů sveze
pod doškový krov stodoly!
Hle, sněženky už prodávají,
a voných fial kvete říš,
bez, konvalinky budou v máji,
pak růže zkvetou... – nudno již
tak napřed znát, co přinese mi
ten pedantický času let,
co na té staře-nové zemi
i v záští mít i návidět...
Ach, jaro! Kolem v každé hrudi
se nové lásky znovu budí,
rty žhavé znovu k sobě lnou –
ty květy brzy všechny svadnou,
ty lásky brzy fádně zchladnou,
pak všecko větry rozvějou...
Je tomu rok, co vlaštovička
přinesla jaro v srdce mi;
vlas měla tmavý, její líčka
se zardívala růžemi;
já o páté již vstával ráno
a líbal ji – a jaký div!
já nepřel se, já řek vždy: ano,
ať tvrdil kdo chtěl cokoliv –
nu, přišel podzim... vlaštovka má
je daleko kdes za horama –
má hruď je poušť a trosky, led...
Přilétlo jiné ptáče s jarem,
po hnízdě rozhledlo se starém,
jen rozhledlo – a letlo zpět...
Rád nemám žádné z toho kvítí,
co v bujném jaře vzkvetá tu,
mne dojme zas, až budu zříti
ty bílé květy akátu.
Ty květy tenkrát napadaly
na stezky v parku písčité,
že posypány býti zdály
se voným sněhem v chvíli té;
a ve květech těch vytlačený
jsem viděl nožek krásné ženy,
těch malých, drahých nožek sled –
to mého jara, mého vzletu,
jak odcházela po tom květu
ode mne tenkrát – naposled...