JARNÍ CAUSERIE

JARNÍ CAUSERIE
I teplý dech i zlatá záře, jež z rána padá v ulici, hlas žurnálů a kalendáře i v klecích jatí slavíci, i skřivánků zpěv, který maně přes hradby v město zaletá, i verše, které odhodlaně vysílá básník do světa – už svědčí, že je doba tady, kdy zeleň šatí luh a sady, kdy hlučněj šumí proudy řek, kdy ve spletivu ulic, domů a v parcích nad vrcholky stromů roj začne letat vlaštovek. * Už naší městskou promenadou jde život jara půvabný! Zde živé květy vidíš řadou, líc hebounká, vlas hedvábný, v zornicích hoří jarní žáry – ach, touha letí srdcem tvým, když zříš ty harmonické tvary, jež korset s ňadrem bouřlivým tak výbojně na odiv staví – a v hrudi tvé se ledy taví, a šumí to jak jarní proud, že hned bys chtěl tu jednu krásku, ať černo- nebo rusovlásku, k ní roztouženě přivinout! * 13 Dým, mlhy šumným větrem hnány přes město dávají se v let, tak z okna svého na vše strany se volně mohu rozhlížet: Nebe je čisté, azurové jak milující dívky zrak, a zdouvaje své plachty plove v dál po něm stříbrošedý mrak, a jeho stín se dole žene přes domy, sluncem ozářené, přes temně rudých krovů sbor; vzduch je tak jasný, v dáli šedé se klenbou sklání nebe bledé k nadechlým barvám mlžných hor. * Teď asi po dalekém láně pluh vleče bílých volů dvé, hoch opálený myslí maně si o zeleni mladistvé, že pokryje lán do měsíce, že vyžene ven klasů dav, ty budou žloutnout víc a více a pole bude zlatohlav! a hlavní věc: zná jedny vlasy té barvy jak ty zralé klasy – což? pak snad tatík dovolí, by družičky zval, družbu, kněze – až ovšem klasy domů sveze pod doškový krov stodoly! * 14 Hle, sněženky už prodávají, a voných fial kvete říš, bez, konvalinky budou v máji, pak růže zkvetou... – nudno již tak napřed znát, co přinese mi ten pedantický času let, co na té staře-nové zemi i v záští mít i návidět... Ach, jaro! Kolem v každé hrudi se nové lásky znovu budí, rty žhavé znovu k sobě lnou – ty květy brzy všechny svadnou, ty lásky brzy fádně zchladnou, pak všecko větry rozvějou... * Je tomu rok, co vlaštovička přinesla jaro v srdce mi; vlas měla tmavý, její líčka se zardívala růžemi; já o páté již vstával ráno a líbal ji – a jaký div! já nepřel se, já řek vždy: ano, ať tvrdil kdo chtěl cokoliv – nu, přišel podzim... vlaštovka má je daleko kdes za horama – má hruď je poušť a trosky, led... Přilétlo jiné ptáče s jarem, po hnízdě rozhledlo se starém, jen rozhledlo – a letlo zpět... * 15 Rád nemám žádné z toho kvítí, co v bujném jaře vzkvetá tu, mne dojme zas, až budu zříti ty bílé květy akátu. Ty květy tenkrát napadaly na stezky v parku písčité, že posypány býti zdály se voným sněhem v chvíli té; a ve květech těch vytlačený jsem viděl nožek krásné ženy, těch malých, drahých nožek sled – to mého jara, mého vzletu, jak odcházela po tom květu ode mne tenkrát – naposled... 16