SLOKY LITERÁRNÍ
Nemám rád té poesie,
jež jak oslazená voda
padá do té mizerie
zoufalého století.
Rým v ní zvoní, řeč v ní plyne,
forma nikde nezakulhá,
vypočteně se v ní vine
řetěz třpytných metafor –
nikde jinak neurazí,
v starých osvědčených tonech
drží se vždy přísných hrází,
jak je vytkla tradice –
zdaleka a jenom plaše
obchází ten problém žití,
jako kolem horké kaše
kočka v dobrém úsloví,
nezná vášní, bouří, žárů,
v nichž se lidské nitro svíjí,
její cit se mění v páru,
nežli přejde ve sloky –
(za to ví, co neomylně
líbívá se nyní vždycky,
proto ráda bije silně
na ton sentimentální) –
75
Také dobře robotuje
na národní naší roli:
tu hlas její hřmí a duje
tympany a posauny.
Člověk se z ní doví hladce,
Evropa že vlastně celá
nemá žádné jiné práce
nežli slyšet naše: „My...“
V dění vřavu hází ráda
slavná jmena dávných předků,
Husa, Žižky, Poděbrada,
všech, již mají renomée –
Jejím sklem svou velkost zříme,
až nám přecházejí oči –
ký pak div, když nevidíme,
že nám schází košile! –
(pravda, někdy její ruka
bouchne v elegickou strunu,
pohne pruty Svatopluka:
pro efekt – pak hřmí to dál – –)
Nemám rád těch poesií
dobrých, řádných, bezúhoných,
které krčí svoji šíji
před svou dobou lokajsky!
Ovšem doba blahoskloně
za ty služby taky platí:
vždy a všude mívá pro ně
třpytné mince uznání.
76
Moudrý kritik o ní řekne,
že tu bídu našich časů
tyhle verše tuze pěkné
znají hezky pozlatit.
Gramatika, poetika
pochválí je plným dechem,
škola, církev, estetika
nic jim nemůž vytýkat.
Čilí naši gymnasisti,
celý dívčí pensionát
bez zkázy je může čísti,
brát z nich látky k úlohám.
Politik jim chválu skytat
s dobrým svědomím též může;
tu a tam v nich najde citat
k řečem v schůzích, táborech!
Poet rázu takového
postupuje v důstojnostech:
brzy je pak z „nadaného“
„chvalně známý básník náš“. –
Hnusna mi ta poesie,
hnusna mi ta sladká voda,
jež se nyní hojně lije
ze všech koutů po vlastech.
Mám rád verše volné, smělé,
které třeba drsně zvučí,
odvahu však mají v čele
a ve štítu pravdy znak!
77
Mají tony nehledané,
nevylhané, procítěné,
ať v nich bleskem vášeň plane,
nebo klidná idyla!
V nich je poesie žití
vysokého, čistotného,
tu z nich každý dýchat cítí,
kdo je v pravdě člověkem!
V nich je mok, jenž řeže, pálí
bez milosti, bez ohledu,
když jen jeden atom malý
padne na hnijící vřed!
V nich je oheň, který sžehne
škrabošky všem lesklým frázím,
když v ně v hořkém vzteku šlehne
plameným svým jazykem!
V nich je nožík naostřený,
který řízne oním řezem,
jímž se značí v lese kmeny,
které mají padnouti!
V nich je divná melodie,
plná jakés jemné vůně,
která zprahlou duši zpije
a nad zemský vznese prach!...
Ovšem, jak to žití nese,
školská často poetika
nad vším tím jen pozatřese
copatou svou parukou.
78
Estetici lomí ruce,
že se bezohledně šlape
na úpravnou vlečku prudce
bohyni jich šedivé.
S nimi vše se v souhlas dává,
koho oheň onen pálí,
koho stihla kapka žhavá
nebo bodl ostrý nůž,
– pravda podobna je soli,
výborné to obě věci,
ale pálí, zlobí, bolí,
vsypou-li se do očí! –
Ať si kdo chce křičí, reptá,
ať to komu silně voní –
poesie ta se neptá,
duní, hřmí a šlehá dál!
Nemá úkol preceptora,
nechce pranic amputovat,
hřmí jen: „Zde je duše chorá! –“
ať si přijdou lékaři!
Žije v duši svojí době,
ale žije nad svou dobou,
jak člověku ve útrobě
žije přísné svědomí!
A nad časů našich hroby
bude tato poesie
jako ortel svojí doby
na dějinném soudu hřmít!
79
Jen ty sloky, jen ty tony
hrdě promluvit smí jednou
za těch lidí miliony,
jež zde zajdou bez jmena!
80