POSLEDNÍ KAPITOLA Z MÉHO ROMANU

POSLEDNÍ KAPITOLA Z MÉHO ROMANU
Po dlouhé době verš můj milý k vám, drahá, zase zaletá, vždyť zapomenout není síly, a sudba nedá prokletá; však zmizela již hořkost bolná i dávný vztek a nenávist, má vzpomínka jak ptáče volná a cit můj jako děcka čist. Dvě dítky máte. Vaši dceru já s chůvou v parku vídávám, já viděl též, jak ondy v šeru jste vešla v jeden světlý krám, já viděl, jak jste vybrala si zas karkulky a košilky – bůh žehnej, krásná, po vše časy ty maličké tři andílky! Váš muž prý má den ke dni více vás, dítky větší láskou rád, muž dobrý to, ať na tisíce mu peněz nese jeho sklad, ať dojde cíle svojich přání (jak aspoň lidské řeči jdou), pak budou zváti na potkání vás městskou paní radovou. Má stará rána zhojena je, však ubylo mi mnoho sil, můj plamen žití slabě plaje, však čas už, aby dozářil. 46 To místo na hřbitově znáte, tam při zdi, kde jsou akáty – eh! pardon, co má hlava mate, jak romantik jsem přepjatý! V té době hořkých utrpení já mnoho žen jsem zas měl rád, měl rád?... ne, smyslů opíjení já toužil, chtěl jsem milovat, já klamal je, já klamal sebe, a marně – vše jsem pochoval... Mít rád?... A koho?... Modré nebe jsem vašich zraků miloval!... Již nejdu alejí tou tmavou, kde chodili jsme pospolu, ne zahradou s tou bujnou travou, ne řadou štíhlých topolů; nač nechat ostré jehly vtínat si stále k srdce hlubinám, nač dát si na vás připomínat, když sám už tolik vzpomínám! Jen parkem jdu, kde vaši dceru si s chůvou vídám tiše hráthrát, ta kouzlo vašich zraků věru mít bude jistě jedenkrát. To dobré dítě veďte v eden, kde bude šťastno jako vy, a třeba zas přes život jeden, přes jeden život bláhový!... 47