CAUSERIE O MALÝCH HOLČIČKÁCH

CAUSERIE O MALÝCH HOLČIČKÁCH
Teď, kdy jim v očích kouzlo ráje dřímá, jež vchází s nimi na tu bídnou zem, kdy ručkama rvou všechno buclatýma a smávají se moudrým úsměvem, kdy člověka až úzkostí cit jímá, když batolit je vidí tam a sem – tu věru nelze nadivit se dosti, co tvůrkům těmto stačí k blaženosti! Míč, bonbon, loutka, brejle babiččiny a trpělivý chundelatý pes, pak obři, draci, hadi, meluziny, o nichž jak včera chtějí slyšet dnes – nad trety těmi lidské drobotiny vždy propukají v tak upřímný ples, že maně ptáš se, zda to trestem není ten ztratit věk a tohle zalíbení! Však ztrácí se. Proud žití, dál se žena, je náhle staví v kraji neznaném, kde zaměňují náhle Andersena Bazarem, verši, modním romanem, kde divným sněním hlava obtížena se nad zvučícím sklání pianem, kde bloudívá se v parku za dne sklonu, když steré růže voní na záhonu... Tu dvorné řeči, poklony, sál skvělý je budou těšiti – však nemnoho, a v lásce budou vždy svět míti celý – však milovat nebudou nikoho, 83 a tisíce byť neláskou jich mřeli – přec budou lkát, že není jednoho, kdo by byl hoden čisté lásky vděků – hotové sfingy moderního věku! A dovedou – a to prý v odříkání – své vábné oči zadat leckomus, byť stříbro vlasů měl již kolem skrání, však zlato v kase, realit kdes kus, a hrají potom vážnou milostpaní, jež dává ton a vždy má dobrý vkus, pak na mnohého, jemuž se kdys smála, vzpomíná teskně: „Já jej milovala...“ Hle, milostivá, mezi verši svými pár lístků chovám, hustě popsaných; prostičké slohy, nehledané rýmy, obraty všední, více není v nich – mé první verše! Jen ty ke dnům zimy mi zbyly z teplých jarních dnů těch mých, ostatně vše jsem spálil na své pouti – však jich mi nelze v oheň uvrhnouti! Jsou psány lásce... jak to vždycky bývá... Jak tehdy vřela krev má bouřněji, když sklonila se nad ně hlava snivá, a já čet v modrém zraku naději – ta vzpomínka je v srdci stále živá a hroužím se v ni rád a častěji – tak strom as, kdy hřmí zimní vítr chladný, vzpomíná s tesknou touhou jarní na dny! Ta místa všechna vidím nyní zase, kde jsme kdys spolu v blahu kráčeli, 84 kaštanů alej, kde na plavém vlase se chvěly první moje pocely, ty staré duby, jež v tom krásném čase v blouznění naše temně šuměly – ó proč ten sen, tak srdci mému drahý, jak tažné ptáče zmizel mi tak záhy! Ba, srdce žen to lehce zapomene!... Dnes potkal jsem ji, lásku kdysi svou, na tváři té, mně kdys tak drahocené, líčidlo lhalo růži půvabnou, šat podle mody, šperky měla cené a dítky dvě, muž s hlavou šedivou, na pozdrav můj mi kývla odměřeně – bůh odpusť všechno této krásné ženě!... Ach, žena! Já už zvykl, milostivá, své všechny soudy jedním zakončit, kde pro důvod už sotva místa zbývá, kde rozum začne zbytečným už být, kde srdce lží neb bláznovstvím jen bývá, kde harlekynem zdá se býti cit, kde každá ústa mlčí ohromena, já pouze řeknu: „Žena to jen... žena...“ Však kde to jsem? Já chtěl psát o těch dětechdětech, jimž dřímá v očích ještě rajský zjev, a skoro se již na mých přísných retech chví trpký o těch sfingách žalozpěv, jež chvátí oběti si v mladých letech, mé všechny rány by pak přišly v jev – zvyk, milostivá, těch, kdož povídají a jízvy čerstvých ran v svých prsou mají... 85