DVĚ DĚTI

DVĚ DĚTI
Pod oknem mým, když západ zlatí mu skla, jež v rudo zaplají, dvě děti začnou sobě hráti, k nimž rád se dívám potají. Je hošík to, as v letech pěti, zrak modrý, vlásky bělavé, šat svědčí, že jest jedním z dětí, jež nezná bídy hlodavé. Pak děvčátko, jež v cáry halí se rozedrané, strakaté, bělmo mu jedno oko kalí, je zakrnělé, hrbaté. A ty dvě děti deně hrají jen spolu tytéž zábavy a s vážnou tváří zabírají se při tom v divné rozpravy. On chléb neb koláč přinášívá a dívává se zvědavě, jak dívka po něm sáhne chtivá a pojídá jej hltavě. A chvilkou ztichnou jejich hlasy, to stuleni si sedají, a její tmavé, hrubé vlasy s kadeří jeho splývají... 88 Mne v chvíli té jme smutek němý a schvátí divná tesknota, jak předehru bych viděl, je mi, ku tragedii života. Ty děti vzrostou v blízkém čase, je osud navždy oddělí... on slunou drahou ubírá se pln nadějí a veselí... jeJe na studiích... pleť má bledou, je krásnou dívkou milován... a dojde, kam ho touhy vedou, je z něho muž a velký pán... Zda kdy při jeho sličné ženě se vzpomínka mu namane té družky, s níž hrál kdysi deně, té hrbaté a odrané?... A ona? Jde tak jednou z rána bez lítosti i bez tužeb, jde hladova a otrhána kams v dálné město do služeb... Je šeredna... je terčem smíchu a úšklebků a vtipů zlých... co vypláče tu slzí v tichu, těch slzí hořkých, krvavých!... Chce ráda mít... ó, jak ta divá jí často touha zachvěje!... však pozorně ji světu skrývá, než se jí znovu vysměje!... 89 Jak často nyní na hošíka, na dětskou lásku vzpomíná – ta vzpomínka jak břitká dýka vždy srdce její protíná!... Snad jednou noci pod závoji nějaký kočí opilý tu její žhavou vášeň zhojí – však jednou jen... jen na chvíli... A dál? To ví jen sudba sama, co v temném „dál“ se ukrývá, a jaká as to příští drama ukončí scena strašlivá! – – Kdo ví, snad los ten oba mine, snad horší oba poděsí... Teď pár chvil šťastných ještě kyne, mé děti, hrejte, hrejte si!... 90