PAMÁTCE PŘÍTELE

PAMÁTCE PŘÍTELE (K. K. † 26. září 1882)
Už tomu dávno. Proletal jsem v chvatu v žurnálu řadu pestrých inserátů s čtenáře touhou, která k tomu cílí, jen zabit čas a zahnat dlouhou chvíli – tu v spoustě firem, anoncí všech druhů, kde mají vše, co lidstvu má jít k duhu, v konkursech, dražbách, v řadě bytů, krámů – tvé jmeno shled jsem ve smutečním rámu. Tys zemřel mlád... V tom stáří, kde to moda už vyžaduje říci: „Je ho škoda –“ v tom věku, jenž dle fráze otřepané se rovná sněti, květem obsypané, jenž v budoucno zří s vyzývavým čelem a nazpět ještě nedívá se s želem – ach, tenkrát, kdy jsme nerozlučně věrni svých prvních veršů sotva oschlou černí se domnívali v plaché naivnosti svá jmena zapsat na vždy do věčnosti, kdy troufali jsme nejen vůli míti, však i sil dosti svět ten převrátiti, a vždy již plody tam jsme míti chtěli, kde první lístky sotva vypučely!... Tys zemřel mlád – však žil jsi přece dosti. Ten kalich žití, který od věčnosti zde všichni lidé musí vypíti si, v němž přísný osud všecko možné mísí – i ty jsi pil. Však oč jsi blažen nad ně! Tys pil tak rychle, blaženě a snadně, 53 tys pil jen ono sladké víno mládí, jímž osud zprvu lidi láká, svádí žít dál a dál!... Tvá dětská, šťastná leta i láska prvá, která plaše zkvetá s polibky svými, jež jsou její vůní, i prvé vášně, které nitrem duní, i záblesk slávy, ohněplné touhy, nezdolnou naděj, která zlaté prouhy vrhala v příští dráhu tvoji celou – to vše pils rychle duší rozechvělou – a zemřels v čas. Než vše to zhořkne rázem, smrt srazila ti od rtů číši na zem. Tys nebyl víc než motýl rychloletý, jenž zajde s teplem, vůní, svými květy, s písněmi ptáků, vánky lehounkými a nedočká se mrazu, ledu, zimy! Ba, zemřels v čas. Smrt milosrdná bývá. A skon tvůj provázela účast tklivá i lítost. Proč? Vždyť by tak klidně zřeli, až by tvé květy zvolna opršely, až by tvé touhy, tvoje naděj, sláva, tvá radost, láska, tvoje vášeň žhavá, vše rozplynulo se jen v prázdné stíny, v dým nicotný a šedé mlhoviny! Ta doba, kdy pln trpké resignace jho člověk vezme prosaické práce, snad akta, kathedru, snad učebnice, je dobrým občanem a nechce více – och, ještě by ti chvály vzdali dosti, že teprv teď jsi platným společnosti – tys zemřel v čas... 54 Kůň bujný v širé stepi, před nímž je dálka, nad nímž velkolepý se blankyt klene, těžce potom zvyká, když chycen bývá poutem násilníka a v tmavé stáji chován v bdělém střehu a řízen ostruhou neb uzdou v běhu. A v posled zbaven bujnosti a síly je spřežen on, kdys volný, ušlechtilý, k těžkému vozu koňské dráhy v městě a deně jde po jedné a též cestě. Než i kůň v tom má se výhodněji – po stranách klapky výhled zaclánějí mu na tu cestu strašnou monotoní. Spi klidně. Tomu nebyls roven koni. Já žijící po dlouhé, dlouhé době ty verše házím v květy na tvém hrobě. Obojí zvadne, jako všecko jiné, več člověk věřil, doufal, hyne, hyne. A čím konečně jsou ti teď: květ, stíny, posmrtné verše, naše mlhoviny?... 55